125 let od narození štábního kapitána Theodora Kouby
Dne 2. června by oslavil štábní kapitán Theodor Kouba své 125. narozeniny. Pietního aktu ve stejnojmenné ulici u jeho pomníčku se účastnili představitelé města Chomutov i dalších organizací, Jednota Československé obce legionářské v Chomutově, Český svaz bojovníků za svobodu Chomutov, Sokol Chomutov a žáci chomutovské 4. ZŠ Kadaňská. Slavnostní ráz této vzpomínce dodali členové Muzea Československého opevnění z let 1936-1938 na Kočičáku v dobových legionářských stejnokrojích.
Theodor Kouba se narodil 2. června 1897 v Dožici, okres Blatná. Absolvoval nižší reálné gymnázium v Českých Budějovicích a dva ročníky české Obchodní akademie v Chrudimi. Po narukování do rakousko-uherské armády k pěšímu pluku 11 v Písku, v srpnu 1915, byl vzhledem ke svému vzdělání odveden jako vojín-jednoroční dobrovolník a odeslán do školy pro důstojníky v záloze. V prosinci 1915, již jako desátník-jednoroční dobrovolník, odjel s plukem do pole, na italské bojiště, kde jako velitel družstva působil na frontě v jižních Tyrolích. Od září 1916 velel již jako šikovatel výzvědné hlídce v úseku od Montebella až po Castellazo na Piavě. Italy byl zajat v listopadu 1916.
Po vstupu do legií byl v dubnu 1917 v Padule zařazen v hodnosti podporučík k III. armádnímu sboru italské armády jako velitel výzvědné hlídky. Zúčastnil se bojů u Monte di Val Bella. Theodor Kouba se zařadil mezi odvážné rozvědčíky a tak byl již v srpnu 1918 „pro zásluhy válečné“ povýšen na poručíka. Za prokázanou odvahu v bojích byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1918, italským válečným křížem „Croce al merito di guerra“ a medailí „Medaglia dell‘ Unitá d’Italia“. To byl již příslušníkem střeleckého pluku 39 čs. legií v Itálii, který nesl jméno „Výzvědný“. Tento pluk byl sestaven z výzvědných rot čs. legionářů.
Po skončení první světové války, 11. listopadu 1918, bylo třeba urychleně přepravit československé legionáře na obranu nově založeného státu, s jejíž existencí se nechtělo smířit jak Polsko, tak Maďarsko. Legionáři, kteří prošli boji na italské frontě, měli vysokou bojovou hodnotu, byli velmi dobře vyzbrojeni a vystrojeni. Do vlasti se čs. legionářské pluky z Itálie vracely po železnici v prosinci 1918.
Poručík Theodor Kouba se spolu s plukem zúčastnil bojů proti maďarským bolševikům na jižním Slovensku. Dne 5. června 1919 ale odešel z bojů o Nové Zámky do nemocnice s recidivou tropické malárie. Dne 31. prosince 1919 byla ukončena jeho služba v legiích a tak jako mnozí důstojníci, kteří prošli legiemi, i on se rozhodl pro životní dráhu vojáka z povolání. Po propuštění z nemocnice byl přidělen do zpravodajského oddělení při Ministerstvu národní obrany. V této činnosti byl velmi kladně hodnocen. Uplatnil zde jak své jazykové znalosti – mluvil italsky, německy, srbsky, francouzsky a částečně maďarsky – tak znalosti zemí a oblastí, kde za první světové války působil.
Dne 1. září 1920 byl povýšen do hodnosti nadporučík a byl převelen k hraničářskému praporu 8 v Ipolských Šahách. Následovalo deset let služby v posádkách na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde velel různým jednotkám.
Dne 15. dubna 1932 byl přemístěn, již v hodnosti štábní kapitán pěchoty, k pěšímu pluku 46 v Chomutově. Velitel pluku 46 plk. Josef Nosek mimo jiné zapsal do jeho spisu: „dobrý instruktor, dovede uplatnit vliv na podřízené, je schopný velitel, velmi nadaný, bystrého postřehu a logického taktického úsudku, záliba v tělesných cvičeních a jízdě na koni.“ Štábní kapitán pěchoty Teodor Kouba se následně stal symbolem odporu příslušníků chomutovského pěšího pluku 46 vůči nacistické okupaci. V kritických měsících roku 1938 byl ustanoven jako okrskový důstojník ke kadaňskému praporu Stráže obrany státu (SOS), v jehož řadách při srážkách s nacistickými bojůvkami prokázal svoji velitelskou rozhodnost a odpor proti nacismu se zbraní v ruce. V praxi to znamenalo, že jej v září 1938 bylo v Krušných horách doslova „plno“ – k nelibosti henleinovců a radosti obránců hranic. Navštěvoval jednotlivá družstva SOS na jejich stanovištích na hranicích, vyšetřoval incidenty s henleinovci a svými zásahy posiloval, svým svérázným způsobem, morálku příslušníků družstev SOS.
Dne 23. září 1938 velel protiútoku čs. jednotek při osvobození města Vejprt, které bylo den před tím obsazeno jednotkami německého Freikorpsu a ordnerů za spoluúčasti jednotek SS a SA. Byl za svoje působení u praporu SOS velmi dobře hodnocen velitelem praporu pplk. Františkem Stanglem: „Jako přidělený důstojník byl iniciativní, ochotný, vůči podřízeným energický. Svými podřízenými byl velmi oblíbený.“ Štábní kapitán pěchoty Teodor Kouba se stal jednou z nejvýraznějších osobností mezi obránci nacisty ohrožovaného úseku hranic republiky – východního Krušnohoří.
Při ústupu z hranice, po mnichovské konferenci 30. září 1938, působil jako styčný důstojník čs. armády, který projednával s německou stranou otázky přebírání a předávání čs. území, vydaného Německu. Vystupoval hrdě, rázně a energicky jednal s německými důstojníky. Od listopadu 1938 byl přidělen k velitelství I. sboru v Praze a dne 15. června 1939 byl vyvázán ze svazku čs. armády.
Theodor Kouba byl umístěn na protektorátní ministerstvo školství ve funkci vrchního tajemníka zemské školské rady v Praze. Za okupace se aktivně zapojil do domácího odboje v rámci ilegální vojenské organizace Obrana národa.
Krátce po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Českých zemí 27. září 1941 byl Theodor Kouba již dne 14. října 1941 zatčen gestapem. Důvodem jeho zatčení byla jeho aktivita v odboji, ale svoji roli zde jistě sehrála i jeho aktivní činnost v roce 1938 na hranicích, kterou mu henleinovci nezapomněli. Za necelý měsíc nato byl Theodor Kouba 31. října 1941 odsouzen k tresti smrti a tentýž den byl nacisty popraven na střelnici v Praze-Kobylisích.
text a foto: br. Milan Kopecký
