Smutné prvenství

V pátek 27. května jsme si připomněli 80. výročí popravy rodiny Václava Stehlíka. Šlo o vůbec první oběti stanných soudů v celém protektorátu… 

Václav Stehlík byl penzionovaný železničář a člen ilegální odbojové sítě železničářů. Jeho adresu už v Anglii obdrželi i Josef Gabčík a Jan Kubiš z výsadku ANTHROPOID. Krátce po seskoku proto zamířili do Rokycan právě do domu, kde bydlela rodina Stehlíkových. Od Václava Stehlíka se parašutisté přesunuli do Plzně na další záchytné adresy.

Na konci dubna 1942 pomohli Stehlíkovi i dalším parašutistům. Jednalo se výsadkáře z operace TIN a INTRANSITIVE, a to Ludvíka Cupala a Vojtěcha Lukaštíka. Adresu Stehlíkových, jako tomu bylo u Gabčíka s Kubišem, dostali také už v Londýně.

Když Cupal s Lukaštíkem od Stehlíkových 1. května 1942 odešli, došlo k dramatické situaci, která způsobila rodinnou tragédii. Zeť Václava Stehlíka František Mareška se pohádal se svou manželkou i se svým tchánem, údajně ze žárlivosti, a šel vše nahlásit na četnickou stanici. Četníci chtěli jeho udání zamést pod koberec, ale Mareška trval na tom, že mají jeho výpověď předat gestapu. To se nakonec i stalo a gestapo zatklo Stehlíkovy i manžele Mareškovy 25. května 1942, dva dny před atentátem na protektora. Celou rodinu Stehlíkových odsoudili nacisté k trestu smrti. Popravě neunikl ani Mareška, a to i přesto, že svou rodinu udal.

Zprávu o prvém rozsudku stanného soudu vydala ČTK 28. května 1942, večer ji hlásil pražský rozhlas a následující den ji přinesl všechen denní tisk. Zněla: „Václav Stehlík, jeho manželka Růžena Stehlíková, synové Václav a František, dcera Josefina provdaná Marešková a zeť František Mareška, narozený v Kryrech, vesměs bytem v Rokycanech. Všichni byli popraveni 28. května 1942 na střelnici v Lobzích. Odsouzení vědomě poskytovali úkryt osobám policejně nehlášeným, které měly účast na činech nepřátelských Říši.„

Protože nacisté po atentátu na Heydricha spěchali s exemplárním potrestáním zatčených osob, popravili celou rodinu Stehlíkových dříve, než z nich mohli brutálními metodami dostat jména dalších spolupracovníků. Tím se nejspíš podařilo zachránit životy mnoha dalších lidí zapojených do odbojové činnosti.

Podle dochovaného protokolu prosila cestou na popraviště zoufalá Josefína Marešková o milost a snažila se své trýznitele v uniformách policie obměkčit. Třiašedesátiletý Václav Stehlík se při popravě choval velice statečně, stejně jako jeho synové. Šestnáctiletý František Stehlík chtěl bránit svoji matku, která nakonec omdlela a byla zastřelena v bezvědomí. Po Františku a Josefíně Mareškových zůstala dvouletá dcera Jaroslava, kterou si tajně osvojili sousedé. Přestože po ní usilovně pátralo gestapo, nebyla odhalena a válku nakonec přežila.

Doktor Zdeněk Čáp v jednom ze svých dopisů píše, že u Stehlíků parašutistu skutečně ošetřoval. Byl ze skupiny, která seskočila v „Pekle“ a dalšího sešíval na „Dlouhých loukách“ mokroušských. Z toho dopisu však vyplývá, že on žádného z parašutistů nepovažoval za Gabčíka nebo Kubiše. Kubiš i Gabčík, podle dostupných pramenů skutečně dostali adresu na Václava Stehlíka, ale neznamená to, že u Stehlíků byli právě oni. Všechny prameny i literatura však mluví o tom, že Stehlíkovi byli první, nebo alespoň jeden z prvních úkrytů parašutistů po seskoku. Porovnáním všech pramenů a svědeckých výpovědí dosud žijících pamětníků, došel autor Karel Hofman k závěru, že s největší pravděpodobností se jednalo o parašutisty Vojtěcha Lukaštíka a Ludvíka Cupala, kteří u Stehlíků přespali začátkem května, protože vzhledem k poměrům v rodině Stehlíkových by se delší nebo opakovaný pobyt parašutistů u nich neutajil. 

text: br. Miroslav Kaufner
foto: br. Jiří Kaufner

Historické podklady: 
Rokypedie – malá encyklopedie Rokycan
RNDr. Mgr. Miroslava Šandová, ČSBS-ZO Rokycany