Vzpomínka na Otakara Svitáka

Před 80 lety byl ve věznici Plötzensee v Berlíně popraven člen štábu podzemní odbojové armády Obrana národa, bývalý československý legionář a důstojník letecké zbrojní služby, plukovník Otakar Sviták.

Před 80 lety byl ve věznici Plötzensee v Berlíně popraven člen štábu podzemní odbojové armády Obrana národa, bývalý československý legionář a důstojník letecké zbrojní služby, plukovník Otakar Sviták.

Otakar Sviták se narodil 3. března 1894 v Kopřivnici na Moravě rodičům Jenovéfě a Leopoldovi Svitákovým. Otec Leopold byl vynálezcem a v roce 1897 sestrojil první sériově vyráběný automobil ve střední Evropě, NW Präsident, čímž položil základ pozdější výrobě kopřivnické firmy Tatra. Po otci zdědil mladý Otakar technické nadání.

V polovině roku 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády a jako důstojník pěšího pluku č. 56 odjel v březnu 1916 na východní frontu první světové války, ale již v červenci byl Rusy zajat během bojů o město Piotrków. Dlouho neváhal a využil příležitosti ke vstupu do řad samostatného československého vojska formujícího se v Rusku, tzv. legie. První přihláška se však ztratila a tak se mezi legionáře dostal až napodruhé, v září 1917. Po důstojnickém kurzu v Borispolu byl přidělen ke 12. rotě 1. čs. střeleckého pluku. Následoval ústup z Ukrajiny hlouběji do Ruska, kde došlo na jaře 1918 k rozpoutání otevřené války mezi legionáři a bolševiky podél Transsibiřské magistrály. V bojích o Penzu byl Sviták raněn na levé ruce, podruhé byl raněn v bojích u Samary. Rok po vstupu do legie byl jmenován velitelem kulometné roty 9. čs. střeleckého pluku „Karla Havlíčka Borovského“ a v lednu 1919 mu přibyly povinnosti s velením nad vlastním ešalonem kulometné roty a plukovního skladu. Anabázi zakončil návratem do vlasti, která se mezitím i jeho přičiněním stala samostatnou republikou, přes Pacifik, Kanadu a Atlantik. Domů se dostal až v srpnu 1920. Za svou legionářskou službu obdržel Otakar Sviták cenná vyznamenání: československý Řád Sokola s meči, francouzskou Medaili za vojenské zranění, Československý válečný kříž 1914-1918, Mezispojeneckou medaili Vítězství a Československou revoluční medaili.

Mladý důstojník se rozhodl pro vojenskou kariéru a zůstal sloužit v československé armádě. Přeorientoval se však na techničtější zbraň – letectvo. Stal se velitelem Hlavního leteckého skladu v Olomouci. V říjnu 1922 se také oženil s Jarmilou Pospíšilovou a společně přivedli na svět dvě děti; v dubnu 1925 Otakara ml. a v dubnu 1929 Jarmilu ml. V roce 1923 byl Otakar Sviták povýšen na kapitána a v roce 1929 na podplukovníka letectva. Práce na IV. (letecko-hospodářském) oddělení Ministerstva národní obrany znamenala přestěhování celé rodiny z Moravy do Prahy. V roce 1937 byl povýšen na plukovníka leteckého zbrojnictva a stal se přednostou oddělení. Působil v komisích leteckých továren, jako byly firmy Letov, Aero nebo Avia, pro přijímání a opravy armádních letounů. Během 30. let byl také velmi činný v Československé obci legionářské, kde působil jako pokladník jednoty Vinohrady, ale zapojoval se spolkové činnosti i na celorepublikové úrovni a pro členy legionářské Obce opakovaně dělal přednášky na téma letectví.

Po německé okupaci zbytku Čech a Moravy v roce 1939 se Otakar Sviták naplno zapojil do domácího rezistentního hnutí. V rámci vojenské odbojové organizace Obrana národa převáděl kvalifikované letce z protektorátu za hranice. Přitom spolupracoval se svým dobrým přítelem z ruské legie, podplukovníkem Josefem Mašínem, ale i dalšími bývalými důstojníky zlikvidované čs. armády. Jejich prostřednictvím posílal za hranice také informace o německé letecké technice na území protektorátu. Dne 27. července 1940 byl v Praze zatčen německou tajnou policí a násilně vyslýchán gestapákem Oskarem Fleischerem. V roce 1941 byl z Prahy převezen do věznice v Drážďanech, kde jej v březnu mohla poprvé od zatčení navštívit manželka a bratr Jaroslav. Následovaly však další kruté výslechy a převoz z Drážďan do věznice v polském Golneówě. Tam čekal na soudní rozsudek a mezitím povzbuzoval morálku svých spoluvězňů. Na počátku roku 1942 byl převezen do berlínské věznice Plötzensee. Dne 18. března 1942 byl odsouzen k smrti a 26. srpna 1942 byl sťat gilotinou. Ve svém posledním psaní manželce napsal: „Snažil jsem se být vždy dobrým vojákem a důstojníkem a musím být připraven i na to, že přijde konec. Jsem připraven přijmout to, co mi osud uložil a jsem klidný. Píši v noci a je to můj poslední dopis, neboť dnes ráno se s Tebou a s dětmi rozloučím navždy. Zbývá mi ještě několik hodin, které trávím ve vzpomínkách na Tebe, na děti a na všechny, kteří jste mně byli drazí. Právě tyto vzpomínky mě posilují, že zůstávám klidný. Napsal jsem Ti nedávno, že jsem nikdy zbabělcem nebyl a nebudu, a nejsem jím ani nyní, v posledních chvílích svého života. Dnes ráno, časně v 4,26 se rozloučím se svým životem.“

V roce 1946 byl Otakar Sviták posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a povýšen do hodnosti generála technické zbrojní služby letectva in memoriam. Předání vyznamenání vdově Jarmile Svitákové proběhlo na schůzi vinohradské jednoty Československé obce legionářské, která přijala čestné jméno „Plukovníka Svitáka“.

V den 80. výročí popravy Otakara Svitáka uctil jeho památku člen Jednoty Československé obce legionářské v Plzni a jeho vlastní příbuzný br. Jakub Sochor. Květiny položil na symbolický hrob, neboť plukovník Sviták nebyl řádně pochován. Kenotaf se nachází na lesním hřbitově u motolského krematoria v Praze.

text: br. Petr Tolar a br. Jakub Sochor
foto: br. Jakub Sochor