Brigádní generál in memoriam Josef Pták (1894-1945)
Josef Pták se narodil 7. srpna roku 1894 v Lubech u Klatov. Vyrůstal v selské rodině, vystudoval klatovské reálné gymnázium a ještě před narukováním do armády stihl čtyři semestry na Karlo-Ferdinandově univerzitě.
Dne 19. června 1915 byl Josef Pták odveden a o dva dny později prezentován jako jednoroční dobrovolník u c. a k. pěšího pluku č. 11 v uherské Gyule. Jako příslušník tohoto útvaru absolvoval na podzim 1915 školu pro důstojníky pěchoty v záloze v Káransebesi. Na počátku ledna 1916 odešel s 18. pochodovým praporem na italskou frontu. V Itálii pak postupně působil jako velitel pěší čety, velitel čety oddílu vrhačů plamenů, velitel minometné čety a konečně jako velitel čety technické roty. Dne 21. srpna 1917 padl v hodnosti poručíka pěchoty u městečka San Giovanni do italského zajetí. O tři měsíce později, 28. listopadu 1917, se v Sulmoně přihlásil do československých legií a 25. dubna 1918 nastoupil službu jako velitel kulometné čety 31. střeleckého pluku v Itálii. Bojoval na frontě v jižních Tyrolích a na Piavě. Do vlasti, teď už samostatného Československa, se Josef Pták vrátil spolu se svojí jednotkou v prosinci 1918 a to v hodnosti nadporučíka. Po návratu do vlasti se ihned zapojil do zajišťování hranic jižního Slovenska, v boji s Maďarskou republikou rad konal službu jako velitel kulometné čety.
Jako důstojník pěchoty z povolání byl Josef Pták aktivován 1. ledna 1920. Jeho vojenská kariéra tak začala nabírat nových obrátek. Nejdříve procházel všemožnými kurzy, školeními a dalším vzděláváním. Působil v Českých Budějovicích, v Ružomberoku, na chvíli se objevil u jezdeckého pluku 4 v Klatovech. V září 1923 byl v hodnosti kapitána přeložen do Opavy jako přednosta VI. oddělení na velitelství 8. divize. Vyučoval také na Vysoké škole válečné. Dne 26. dubna 1928 byl povýšen do hodnosti majora generálního štábu, 26. března 1931 do hodnosti podplukovníka generálního štábu. Počínaje 30. zářím 1932 se stal velitelem I. praporu pěšího pluku 1 v jihočeské Kaplici. Tuto funkci vykonával až do 11. prosince 1933, kdy dostal předčasný vánoční dárek – v rámci velké reorganizace armády byl povolán na Hlavní štáb československé branné moci. Zpočátku zde působil jako přednosta všeobecné skupiny III. oddělení, od 15. října 1935 pak na velmi vysokém a prestižním postu přednosty III. oddělení (operačního). K 1. lednu 1937 byl Josef Pták naposledy za svého života povýšen, a to do hodnosti plukovníka generálního štábu. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl přednostou III. oddělení štábu Hlavního velitelství mobilizované armády.
Po trpkém mnichovském verdiktu zůstala armáda oporou okleštěného státu. Josef Pták v ní zůstal až do hořkého konce. Po jejím rozpuštění byl 21. srpna 1939 převeden do služeb Ministerstva školství a národní osvěty ve funkci vrchního rady. Intenzivně se však také zapojil do odboje. Vrchní velitel Obrany národa (ON) generál Josef Bílý jej vyslal jako pozorovatele do řad Národního souručenství. Byl zároveň přednostou organizačního oddělení Ústředního vedení Obrany národa a osobně vypracoval mobilizační plán a všeobecný operační rozkaz. Josef Pták se také intenzivně podílel na přesunu finančních prostředků prezidentské kanceláře pro odboj skrze katolickou Charitu, kterou s vědomím Aloise Eliáše a prezidenta Emila Hácha inicioval bývalý podplukovník duchovní služby Jaroslav Janák.
Na podzim 1939 došlo v životě Josefa Ptáka k důležité události. V chrámu sv. Ludmily na dnešním náměstí Míru na pražských Vinohradech vstoupil 5. října do stavu manželského. Jeho manželkou se stala Božena, rozená Langová.
Ještě před Vánoci 1939 však přišla pro stále ještě novomanžele Ptákovi studená sprcha. Gestapo první garnituru Obrany národa infiltrovalo a postupně pozatýkalo. Josef Pták byl zatčen 14. prosince, a to přímo na plenární schůzi Národního souručenství v Rudolfinu. Zatčeni byli i jeho blízcí přátelé a kolegové Václav Kropáček a Antonín Hron. Všichni tři byli obžalováni z velezrady, ale získání dosvědčujících materiálů se gestapu v podstatě vůbec nedařilo a všechny tři muže pouze ponechalo ve vazbě. Nakonec však důkazy opatřilo a všichni tři byli převezeni do Říše. Trojice dorazila 1. července 1943 do města Bautzen a následně byla převezena do Drážďan. Tady stanula 27. října před senátem Volksgerichtu. Obžaloba, sepsaná 31. srpna 1943, vinila všechny tři z velezrady, vytvoření odbojové organizace Obrana národa a také ze spolupráce s uprchlým Čeňkem Kudláčkem na protiněmeckých aktivitách. Samozřejmě, že nepsanou přítěží pro ně bylo, že všichni tři byli elitní důstojníci předmnichovské armády.
Zatímco Václav Kropáček dostal trest smrti (popraven byl 13. prosince 1943), Antonín Hron i Josef Pták dostali každý pět let – vzhledem k nepřesvědčivým důkazům, které proti nim obžaloba měla. Vzhledem k tomu, že oba dva byli téměř čtyři roky drženi ve vazbě, mohlo jim to teoreticky skýtat jakousi naději na přežití. Ovšem ve chvíli, kdy jim trest těsně před Vánoci 1944 vypršel, nebyli propuštěni na svobodu. Naprostou svévolí justičních i policejních orgánů byli drženi nejdříve na policejní stanici v Bambergu (jeden měsíc) a posléze převezeni do trestního tábora Langenzen nedaleko Norimberka. Tento tábor byl před postupem spojeneckých armád 5. dubna 1945 vyklizen a Pták i Hron byli začleněni do tzv. buchenwaldského pochodu smrti do koncentračního tábora ve Flossenbürgu.
Trpký osud statečných důstojníků československé armády se naplnil tři týdny před koncem války. Josef Pták a Antonín Hron zemřeli ve čtvrtek 12. dubna 1945 na všeobecné vyčerpání a útrapy z týdenního pochodu smrti. Ještě téhož dne byla jejich těla zpopelněna v táborovém krematoriu, popel byl rozptýlen po okolí. Po válce byl všechen popel sesbírán a z piety vystavěna tzv. pyramida popela, která dodnes patří k místům plným úcty.
text a foto: Lukáš Kopecký
