K prvnímu bojovému vystoupení československých vojáků na východní frontě

V lednu roku 1942 se mohli českoslovenští státní příslušníci dočíst v novinách nebo vyslechnout v rozhlase informace o náboru do československé vojenské jednotky. Krátce po publikování této zprávy se do Buzuluku začali sjíždět první dobrovolníci. Nejdříve přijela dne 5. února tzv. Oranská skupina – instruktorský a velitelský kádr, jenž se skládal z bývalých příslušníků československé vojenské skupiny se sídlem v Krakově. Do jednotky vstupovaly osoby, které žily na území Sovětského svazu v době jeho přepadení. Dále se do skupiny hlásili obyvatelé podkarpatské Rusi, kteří byli pro přechod hranic sovětskými orgány zadrženi a odsouzeni do pracovních táborů. Již 9. února dosáhla počtu 292 příslušníků.

Výcvik jednotky byl zahájen 9. března 1942. V polovině října naši vojáci obdrželi první sovětské zbraně a tak mohli 28. října složit slavnostní vojenskou přísahu. Závěrečné vojenské cvičení proběhlo v prostoru obce Suchorečka začátkem prosince. Bojová připravenost československé jednotky byla hodnocena jako výborná.

Koncem ledna 1943 byla 1. čs. samostatnému polnímu praporu v SSSR předána bojová zástava. Ta byla do Buzuluku přivezena spolu s diplomatickou poštou z Velké Británie, kterou přivezl major Jan Pernikář. Bylo rozhodnuto, že zástava bude doplněna hesly Pravda vítězí a Věrni zůstaneme. Vyšitím hesel byla pověřena Anna Šuttová.

Dne 30. ledna 1943 vyrazil z buzuluckého nádraží transport, který na frontu odvážel 974 příslušníků 1. čs. samostatného polního praporu, z toho 38 žen. V čase odjezdu na frontu se prapor sestával z velitelství, pomocné roty, tří pěších rot, dále kulometné, minometné a protitankové roty a ze spojovací, zákopnické a samopalné čety. V Ostrogožsku, kde tehdy sídlilo velitelství Voroněžského frontu, do jehož sestavy byla naše jednotka zařazena, požádal Ludvík Svoboda jeho velitele generálplukovníka Golikova, aby byl prapor místo plánovaného nasazení proti maďarským jednotkám zasazen proti německým. Golikov Svobodově žádosti vyhověl. Ještě se rozhodl přesvědčit o bojové připravenosti praporu. Vybral si 1. četu rotmistra Františka Růžičky od 1. roty, ke které přidělil družstvo těžkých kulometů a vydal jim rozkaz cvičně zaútočit na budovu nádraží. Generál byl s provedením útoku spokojen. Dodejme, že rotmistr František Růžička v prvním boji u Sokolova dne 8. března padl. Po železnici se naši vojáci přepravili jen do stanice Valujki. Dál již byla železnice zcela zničená. Odtud vyrazili na 350 kilometrový pochod do Charkova, kam dorazili 1. března. Pochodovalo se jen v noci, protože přes den hrozily nálety nepřátelských letadel. V Charkově si vojáci pořádně neodpočinuli a již 2. března po půlnoci vyrazili k dalšímu pochodu do prostoru Sokolova. Tam dostali svůj první bojový úkol – udržet postavení v linii nově budované obrany na řece Mža. Přístupy k Sokolovu bránil na první linii v osadě Taranovka sovětský 78. gardový střelecký pluk. Proto se mohli čs. vojáci dobře připravit na blížící se útok. Komplikací byla zamrzlá řeka Mža, která netvořila přirozenou protitankovou překážku. Proto došlo k vybudování předsunutého obraného postavení za řekou v osadě Sokolovo, které bránila první rota pod velením nadporučíka Otakara Jaroše.

K posílení obrany byly Jarošovi přiděleny podpůrné jednotky včetně dvou baterií protitankových kanónů s podporou dalších sovětských dělostřeleckých jednotek. Tyto podpůrné prostředky byly umístěny za řekou, stejně jako a deset sovětských tanků T-34, které sloužily jako záloha velení pro protiútok.

V literatuře je bojové vystoupení v prostoru Sokolova označováno jako bitva u Sokolova, což není podle mého názoru zcela odpovídající termín. Protože v tomto prostoru se čs. vojáci účastnili několika bojových operací, je dle mého názoru vhodnější používat termín „boje u Sokolova“. Jednalo se o dvě větší bojové operace.

Tou první byla vlastní obrana Sokolova dne 8. března. Dle válečného deníku proběhl boj takto: „… 11.00 hod. naše průzkumná hlídky v palebném dotyku s N. u chutoru Pěrvomajsky. Naše tanky vyjíždějí za Sokolova vytlačit nepřízele z Gontaru. Ppor. Sochor posílá dvě družstva na pomoc našim automatčíkům, obklíčeným u Pěrvomajsky.

13.30 hod. 14 tanků s N. automatčíky jede směrem na severozápadní cíp Sokolova. 13.45 hod. pod naší dělpalbou obrací tanky na jjz. Na otevřeném poli zůstávají stát tři tanky.

Tyto tanky se staly osudnými přednímu okraji naší obrany. Stavěli se podbitými, nevěnovali jsme jim pozornost. Zatím se zamířili na naše PT – zbraně na severozápadní okraj Sokolovo a při zahájení útoku tyto jedním rázem vyřadily.

Nyní se spád událostí urychlil.

15.10 hod. asi 20 automatčíků nepřítele vniklo do Sokolova z jihu. 15.20 hod. 5 tanků zaútočilo na pravý okraj obrany Sokolova. 15.24 hod. z lesa vpravo zaútočilo 6 tanků na severozápadní okraj Sokolova. Hoří domy. 15.27 hod. hlásí stanice Olga z čety Němec 1/1 četa zůstalo 5 mužů. Velitel raněn. Jeden náš KPÚV vyřazen. Na pomoc levého křídla Sokolova posílá kpt. Lomský četu Voráč 3/ III. četa. Tanky 179 tankové brigády dostaly rozkaz vyjet na pravé křídlo Sokolova.

Z prostoru Gontar vyjelo do Sokolova 60 tanků. 15 – 20 transportérů s pěchotou N. (asi prapor). Tanky jedou dvěma proudy hlavními ulicemi Sokolova. Automatčíci nepřítele v bílých pláštích. Silná nepřátelská palba z kanónů, kulometů a široké použití plamenometů na tancích … pěchota i automatčíci N. vnikli do Sokolova 16.00 z prostoru Kurjačev a Progona.

Naši vedou boj z obklíčení – hlavně v kostele a okopech – okolo něho do 20.00 hod. Hoří celý Sokolov.“ Po několikahodinovém boji byl dán rozkaz ke stažení Jarošovy roty za řeku. Led na ní začal tát a řeka tak opět tvořila přirozenou protitankovou překážku.

Druhou bojovou operací byl protiútok na nacisty obsazené Sokolovo. Již následujícího dne (tj. 9. března) měli vojáci na sebe upoutat část nepřátelských sil. Noční výpad provedený našimi jednotkami způsobil nepříteli citelné ztráty. Dodejme, že průběhu následujících dnů se pak nepřítel několikrát pokusil o průlom naší obrany.

V obraně jednotka zůstala až do 13. března, kdy jí byl dán rozkaz k ústupu na Severní Doněc, který mistrně zvládla.

V bojích u Sokolova padlo 86 vojáků a 106 vojáků bylo zraněno. Jedenáct vojáků, kteří byli jako zranění odesláni do Charkovské nemocnice, Němci ve dnech 13. – 17. března 1943 povraždili. Ještě bych chtěl připomenout, že několika osobám se podařilo z obklíčeného Charkova uprchnout, například Marii Pišlové-Kvapilové (jediná žena, která byla u Sokolova zraněná) a Antonínu Sochorovi.

Téměř třicet vojáků bylo prohlášeno za nezvěstné. Dvacet příslušníků praporu padlo do zajetí. Byl mezi nimi například Jiří Šmolík, který potom zapojil se do propagační akce K. H. Franka. Pak se dobrovolně přihlásil k pomocnému technickému praporu Wermachtu. Po válce byl odsouzen pro zločin vojenské zrady k dvaceti letům odnětí svobody.

Sovětská vláda ocenila statečnost československých vojáků v jejich prvním boji s nepřítelem udělením vysokých vojenských vyznamenání a řádů 87 příslušníkům 1. čs. samostatného polního praporu. Nadporučíkovi Otakarovi Jarošovi byl in memoriam udělen titul Hrdina SSSR a veliteli praporu plk. Ludvíku Svobodovi Řád Lenina. Československá vláda udělila bojovníkům od Sokolova 88 Československých válečných křížů z roku 1939 a 77 Československých medailí za chrabrost před nepřítelem.

V současné době žije šest účastníků bojů u Sokolova. Jedná se o Janinu Malínskou-Černou, Michala Demjana, Marii Kaplanovou-Halbrštátovou, Fedora Komára, Demetera Senického, Vlastu Pavlanovou-Vyhnánkovou a Yhudu Parmu (původním jménem Leopold Presser, který žije v Izraeli).

text: Roman Štér

foto: Národní archiv