Poslední z nebeských skokanů

„Narodil jsem se dne 31. 1. 1921 v Čadci. Do občanské školy jsem chodil ve Skalici, od roku 1926 do 1935. Po vyjití ze školy, učil jsem se obchodním příručím u firmy: Karel Svoboda obch. Skalica do roku 1939. Po vyučení jsem byl zaměstnán na témže místě až do 11. 1. 1940. Od tohoto dne jsem opustil naši zem a přes Maďarsko – Syrii, jsem přijel do Francie dne 25. 4. 1940. Tam jsem byl přidělen k V. R. II. pluku v Agde. S touto rotou jsem přijel do Anglie, u které jsem byl až do doby, kdy jsem byl povolán k M. N. O. 2 odbor dne 25. 8. 1942.“ 

Takto krátce zhodnotil svůj dosavadní život četař Jaroslav Klemeš v polovině září roku 1943. Mladý parašutista se skutečně narodil v Čadci, ale o rok později, než ve svém stručném životopise uvedl. Důvod k zatajení pravého roku narození byl patrně prostý. Jaroslav Klemeš se potřeboval udělat starším, než doopravdy byl. Podobnou lest při vyplňování dokumentů spáchal nejeden z budoucích parašutistů.

Mládí a odchod do zahraniční armády

Jaroslav Klemeš se narodil do rodiny úředníka berní správy jako prvorozené dítě a v roce 1927 se narodil Klemešovým ještě jeden syn, Vladimír. Ten se vyučil jako mechanik a po skončení druhé světové války pracoval ve firmě Letov v Praze. Matka oběma chlapcům zemřela v roce 1935 a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se otec, propuštěn na Slovensku z úřadu, spolu se syny přestěhoval do Skalice na Moravě. Mladý Jaroslav byl aktivním cvičencem v Sokole a sám, stejně jako jeho otec, se s okupací Československa nehodlal jen tak smířit. Brzy se rozhodl pro odchod do zahraničí, který uskutečnil v lednu 1940 společně se svým kamarádem Ludevítem Čambalou. Jejich cesta směřovala přes slovensko-maďarské státní hranice, které překročili nedaleko Nitry u Šuran a z Nových Zámků směřovali vlakem do Budapešti na Československý konzulát. Odsud putovali přes celý Balkán do Istanbulu, Sýrie a egyptské Alexandrie. Zde se Jaroslav s Ludevítem nalodili na palubu lodi, která je převezla do jihofrancouzského města Marseille. V dubnu 1940 byl Jaroslav Klemeš odveden ve francouzském Agde do československého vojska pod číslem F-3134 a začleněn ke spojovací četě ve velitelské rotě pěšího pluku 2. Po krátkém výcviku se budoucí parašutista, tehdy jako osmnáctiletý vojín, zúčastnil bojového vystoupení 1. československé divize ve Francii. Prodělal vyčerpávající ústupové boje, které byly po pádu fronty zakončeny evakuační plavbou do Velké Británie. Do bezpečí odvezla Jaroslava Klemeše a další spolubojovníky přes Gibraltar loď Rod el Farag, která v červenci přistála v anglickém Liverpoolu. Ve Velké Británii byl Jaroslav Klemeš opět zařazen ke spojovací četě pěšího praporu, kde se vycvičil radiotelegrafistou. Netrvalo dlouho a schopný voják, který byl i nadále nadšeným sportovcem, se dobrovolně přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Bez výhrad byl přijat a zařazen do speciálního výcviku.

Výcvik pro zvláštní operace

V tu dobu ani zdaleka netušil, kolik míst ve Velké Británii navštíví a kolik nových věcí se přiučí. Výcvik zahájil 25. října 1941 ve Skotsku nedaleko jezera Loch Morar, kde absolvoval základní sabotážní kurz na STS – 26 (Special Training School), který 19. listopadu zdárně ukončil. Den na to byl zahájen kurz parašutistický na STS – 51 v Ringway u Manchesteru. Zde se Klemeš, čerstvě povýšený svobodník, naučil pracovat s padákem a také skákat z letícího bombardéru. I tento náročný kurz zdárně absolvoval a ukončil k 28. listopadu. Po několika měsících následoval další výcvik, tentokrát na československé výcvikové stanici STS – 46 v Chichley Hall a následně dokončovací konspirační kurs na STS-31, který trval od 29. listopadu až do 19. prosince 1942. Na počátku února 1943 byl již jako zkušený voják povýšen na desátníka a dlouho na sebe nenechala čekat ani další speciální cvičení. Koncem dubna 1943 absolvoval v rámci své nově připravované identity výcvik na elektrikáře v Hounslow Heath Middlesex a v červenci téhož roku prodělal další konspirativní cvičení. V měsíci srpnu 1943 byl přidělen na STS – 1 a záhy povýšen na četaře. O měsíc později se zúčastnil spojovacího cvičení v Stanhope Terrace v Londýně a v říjnu absolvoval kurs v obsluze přenosného pozemního majáku Eureka i v ovládání přístroje S-phone, který sloužil k fonickému spojení s přibližujícím se letadlem. Výcvik však intenzivně pokračoval i nadále, prakticky až do odsunu celé skupiny PLATINUM-PEWTER do Itálie v květnu 1944. Několik měsíců před tím četař Jaroslav Klemeš ještě podepsal list papíru, na kterém stálo: „Jest mým úkolem, abych společně se třemi jinými příslušníky čs. armády odletět do vlasti, zde navázal technické spojení s čs. ústředím ve V. Británii, navázal styk s domácí organisací, připravil všechny podmínky pro využití speciálního přístroje pro přijímání osob a materiálu a podával zprávy.“ Jeho vlastní rukou bylo pod tato slova dopsáno: „Prohlašuji a slibuji, že učiním vše podle svého vědomí a svědomí, abych tento úkol, k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil.“ Na dolním okraji listu nechybí ani podpis podplukovníka Karla Palečka, přednosty Zvláštní skupiny D.

PLATINUM-PEWTER

Nasazení skupiny PLATINUM-PEWTER, jejíž členem byl i četař Klemeš jako radista, se po náročném výcviku pomalu blížilo. Jejím cílem bylo, vedle všeobecného zpravodajského poslání, také plnit funkci spojovací a přejímací. Za podpory a v úzké spolupráci s domácími ilegálními organizacemi měla skupina zesílit, ale i vytvořit nové radiové směry pro spojení s Londýnem a zajistit příjem dodávek zbraní, provedených shozem ze spojeneckých letounů. Skupina se v květnu 1944 přesunula lodí do Itálie, konkrétně do přístavního města Brindisi na jihu země, kde vyčkávala na vysazení do Protektorátu Čechy a Morava. Vyčkávání bylo dlouhé, ale na parašutisty se přeci jen dostalo. Skupina ve složení kapitán Jaromír Nechanský, rotný Alois Vyhňák, rotný Jaroslav Pešán a četař Jaroslav Klemeš byla vysazena v prostoru Javorné – Krásná u Nasavrk v noci z 16. na 17. února 1945. Doskok na půdu vytoužené vlasti nebyl pro skokany zcela ideální. Tři parašutisté ztratili při seskoku nožní zásobníky s cenným operačním materiálem a působení celé skupiny tak bylo ohroženo. S pomocí odbojové skupiny „Rada tří“ se nakonec podařilo zásobníky vyhledat a díky šikovnosti rotného Vyhňáka byla sestavena provizorní radiostanice, s níž bylo spojení s Londýnem navázáno. Koncem března pak byla díky výsadku BAUXITE operační schopnost skupiny PLATINUM-PEWTER plně obnovena. Velitel Jaromír Nechanský se společně s Jaroslavem Klemešem usídlil ve Velké Bíteši a se stanicí ANNA udržovali radiové spojení s Londýnem, se kterým připravovali plánované dodávky zbraní pro domácí odboj. V průběhu následujících měsíců se rovněž díky snaze parašutistů a jejich spolupracovníků podařilo shodit na doskokové plochy 14 tun zbraní, munice a výbušnin. V polovině dubna se Jaroslav Klemeš se svým velitelem a radiostanicí přesunuli do Prahy, aby byli k dispozici České národní radě, kde sehráli důležitou organizační a spojovací funkci v průběhu květnového pražského povstání. Klemešova radiostanice ANNA v tu dobu odvysílala na 130 zpráv a v plném provozu byla ještě 9. května 1945, kdy přešla do podřízenosti vlády a zajišťovala jejich spojení se zahraničním. Operace PLATINUM-PEWTER tak dopadla velice úspěšně a svoje poslání splnila.  

Krutá léta poválečná

Jaroslav Klemeš byl 11. srpna 1945 vyznamenám Československým válečným křížem a Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem a nadále zůstal sloužit v Československé armádě. V červnu 1946 byl, již jako nadporučík, zařazen ke 2. pěšímu pluku v Litoměřicích. Po komunistickém převratu jej v roce 1949 komunisté zatkli a vyšetřovali pro špionáž. Dlouhé měsíce mladého důstojníka drželi ve vazbě v pověstném „Domečku“ na Hradčanech, kde byl krutě týrán a vyslýchán. V roce 1950 se ocitl ve věznici na Borech. Po propuštění z vězení jej odvedli na nucené práce v táboře Všebořice, kde strávil dalších 8 měsíců. Rehabilitován byl až v průběhu Pražského jara v květnu 1968. V následujících letech zůstal bývalý parašutista a válečný veterán v Ústí nad Labem, kde pracoval, mimo jiné, jako dělník. 

text: br. Erik Štrégl

foto: VHÚ Praha