Těším se na to, co přijde – 75 let od operace BENJAMIN

V roce 2016 jsme si připomenuli již 75 let od momentu, co se do okupované vlasti snesli z nebe první českoslovenští parašutisté z Velké Británie. Dnes jsou již legendární výsadky z prosince roku 1941, kdy v mrazivé měsíční noci dosedli do Protektorátu Čechy a Morava příslušníci skupin Silver A, Silver B a Anthropoid. Ve známost vešel v posledních letech i příběh mladého parašutisty Františka Pavelky z výsadku Percentage, který přibyl do porobené vlasti již začátkem října. Průkopníkem z řad československých parašutistů první výsadkové vlny byl však šestadvacetiletý nevysoký muž všedního vzhledu, který tvořil jednočlennou skupinu nesoucí krycí název Benjamin. Jmenoval se Otmar Riedl. 

Narodil se na samotném konci léta prvního roku Velké války, konkrétně 12. září 1914 v Kroměříži na Hané. Jeho otec byl původním povoláním holič a matka Anna, rozená Hradilová, byla ženou v domácnosti. Riedlovi měli dohromady tři chlapce a jednu dceru. Mladý Otmar vychodil pět tříd obecné školy a čtyři roky měšťanky v rodné Kroměříži. Vedle povinné školní docházky také navštěvoval jako cvičenec místní Sokol. Sportu se věnoval usilovně celý život, zvláště pak boxu a plavání. Jakmile ukončil povinná studia, nastoupil do obuvnické dílny světoznámé firmy Baťa v nedalekém Zlíně. To se psal rok 1928 a Otmarovi bylo tehdy pouhých čtrnáct let. Po třech letech usilovné práce a učení byl přeřazen na místo skladníka a poté dále stoupal na lépe placené pozice. Absolvoval i celou řadu kursů včetně aranžérského, či pedikérského. Později se stal prodavačem, a následně vykonával i úřednickou pozici, při které často cestoval po celém Československu. Působil například v prodejnách ve Vysokém Mýtě, jihočeské Třeboni, ale i v Praze. S rokem 1936 přišla k mladému „baťovákovi“ i povinnost vojenské služby. Odveden byl začátkem října k pěšímu pluku 3 „Jana Žižky z Trocnova“ v Kroměříži, kde byl zařazen k 10. rotě. Záhy absolvoval poddůstojnickou školu a přišlo povýšení na svobodníka. Po pěti následujících měsících se stal cílevědomý voják již desátníkem. Do civilu Otmarovi nezbývalo mnoho, když jej, stále ještě ve stejnokroji československé armády, zastihla zářijová krize a mobilizace roku 1938. Jako schopný poddůstojník se stal velitelem pěšího družstva v pásmu polních opevnění v úseku nedaleko Lednice na jižní Moravě. K 1. březnu 1939 byl Otmar Riedl demobilizován a již jako nezaměstnaného jej zastihlo vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. V červenci stejného roku se opět navrátil do své mateřské firmy Baťa ve Zlíně. Díky dobré reputaci, kterou si během předešlé práce v obuvnické firmě získal, mu byla nabídnuta pozice obchodního zástupce až v dalekém Belgickém Kongu. Později byla cílová destinace změněna na Rhodesii. Podmínkou bylo absolvování desetitýdenního kurzu francouzského jazyka. Otmar zajímavou pracovní nabídku přijal a společně s desítkami dalších kolegů se nechal odeslat do jugoslávského městečka Borovo, kde měl jeho podnik malou filiálku. Z Protektorátu tak v červenci vycestoval díky pasu a vízu zcela legálně a v Borovu vyčkával na vyřízení formalit spojených s odjezdem do jihoafrické Rhodesie. Brzy však přišlo září a s ním i začátek další světové války. Uvědomělý Riedl se neprodleně přihlásil do československé armády společně s dalšími „baťováky“. Společně se z Borova vydali do Bělehradu na československé velvyslanectví, kde obdrželi potřebné dokumenty i jistou finanční hotovost. Odsud pak vedla cesta přes Řecko, Turecko, Sýrii až do jihofrancouzského Agde, kde se formovala 1. čs. divize. Otmar Riedl zde byl prezentován dne 27. prosince 1939 pod číslem J-1491 a byl neprodleně zařazen do 12. roty doprovodných zbraní 1. pěšího pluku. Jako poddůstojník se nejprve podílel na výcviku nových chlapců, kteří dosud neprošli žádným vojenským výcvikem, a záhy se stal výkonným rotmistrem své roty. Zde se také seznámil s dalším budoucím příslušníkem výsadku ANTHROPOID Janem Kubišem, který jeho velitele často navštěvoval.

Když byla v létě 1940 napadena Francie, zasáhl do boje proti postupujícímu wehrmachtu i četař Otmar Riedl v rámci 1. pěšího pluku. Během prudkých ústupových střetů se projevil jako velice odvážný a schopný výkonný rotmistr, který se obětavě staral o svoje muže. Později byl za svoje činy vyznamenán Čs. medailí za chrabrost. V citaci stojí: „projevil osobní statečnost a bojovou vytrvalost, prováděje zásobování střelivem kulometné roty v obranném postavení na Loiře vzdor silné nepřátelské dělostřelecké palbě. Při nařízeném ústupu svým zásahem dobře přispěl k odsunu materiálu.“ Po kapitulaci Francie se přesouvá se svými spolubojovníky do přístavu Seté, odkud odplouvá nákladní lodí Rod el Farag do Velké Británie. Zde je zařazen k 1. pěšímu praporu 1. čs. smíšené brigády a 28. října 1940 je povýšen na rotného a dekorován medailí za chrabrost, kterou si za boje ve Francii vysloužil. Už počátkem ledna 1941 je vybrán k výcviku pro plnění zvláštních úkolů.

Měl seskočit na území okupované vlasti, domácímu odboji předat vysoce ceněné krystaly do radiostanic, a také poselství od gen. Sergeje Ingra, plk. Františka Moravce, ale hlavně od prezidenta dr. Edvarda Beneše, který mu poselství v Londýně sám nadiktoval. Po splnění úkolu se měl dát plně k dispozici domácímu odboji.

Riedlův výcvik byl do jisté míry průkopnický a nebyla mu věnována zdaleka taková péče, jako parašutistům následujícím. Krátce byl vyškolen v zacházení s trhavinami a proškolen v morseově abecedě. Důkladnější už byl jeho výsadkový výcvik, kdy zdárně absolvoval dva cvičné seskoky na STS 51 v Ringway. Z Riedlových zápisků se můžeme dozvědět jeho dojmy z prvních seskoků: „Zdálo se mi, že stojím ve vzduchu na místě a pohodlně, jako z křesla, se může pozorovat terén ve spodu. Teprve asi 30 m nad zemí jsem zjistil, jakou rychlostí padám a pokrčením nohou jsem dopadl jako do peřin. Celkový můj dojem je: Prima sport. Druhý seskok to samé, nohy jsem ale skrčil příliš a dopadl na svoje sedadlo tak, že jsem si trochu natloukl. Pocit, jako kdybych dostal od táty řemenem. Třetí seskok v noci jsem pro stále špatné počasí neprodělal, ale nemůže na tom být nic jiného, hlavně dopadnout na pokrčené nohy a ty visí stále dolů. 1. II. : Celý den nic, ve 24 hodin odjezd vlakem do Londýna. Těším se na to, co přijde.“

Parašutista-kurýr se naučil svou novou krycí identitu se jménem František Novák. Jeho výbava byla v porovnání s dalšími výsadky velmi skromná: Civilní oblek a zimník, elektrická svítilna a 50 korun. Jako doskoková plocha byl vybrán prostor nedaleko obce Křečhoře u Kolína. Nutné však bylo, aby domácí odboj jasně vytyčil místo seskoku signálními světly, dle domluvy s domácím odbojem prostřednictvím posledních depeší. Vysazení parašutisty se však v požadovaném termínu, tedy v polovině února, nevydařilo. Let byl z technických důvodů odložen až na 13. března 1941. Ten den letoun z Anglie odstartoval, ale bohužel se dostal nad Německem do silné protiletadlové palby. Pilot situaci vyhodnotil jako krajně nebezpečnou a stroj otočil zpět ve směru britských ostrovů. Úspěšný let byl proveden až 16. dubna, kdy posádka dvoumotorového stroje Whitley po několikahodinovém nebezpečném letu vysadila parašutistu nad předpokládaným cílem. Parašutistu tehdy doprovázel škpt. Jaroslav Šustr, který okolnosti vysazení popsal v hlášení plk. Moravcovi: „Novák (Riedl) se na mě podíval a zeptal se: „Jsme zde? Mám skočit?“ Když jsem řekl „ano“, zavolal „Nazdar“ a bez jakéhokoliv váhání, nebo strachu a rozrušení skočil dolů.“

Po seskoku zakrátko zjistil, že nedopadl u Křečhoře, ale velkou navigační chybou nedaleko Landecku, na rakousko-italském pomezí. Parašutista musel být v naprostém šoku, když mu ranní rozbřesk poskytl výhled na štíty alpských vrcholků, na míle vzdálené od polabské nížiny, kterou očekával. Riedl však neztratil hlavu a zachoval se zcela duchaplně. Náhradní krystaly do vysílačky ukryl a poselství odboji, skryté v malé kapsli, spolkl. Po několika hodinách byl zadržen celníky a předán policii. Riedl vsadil při výslechu vše na jednu kartu. Vyprávěl svůj skutečný příběh baťovského zaměstnance, ze kterého vypustil své působení v zahraniční armádě. Cestou domů byl prý okraden a zcela bez prostředků se pokoušel dostat zpět do protektorátu. Za nedovolený pokus o přechod hranic byl odsouzen ke 2 měsícům vězení. Po uplynutí trestu a po ověření pravdivosti jeho příběhu byl odeslán do Kroměříže. Vedoucí osobního oddělení firmy Baťa znal skutečnou pravdu o Riedlově osudu, ale parašutistu neprozradil a odeslal jej v pozici vedoucího prodejny do Tábora. Riedl se ještě pokusil navázat spojení v pražských Vinohradech, kde měl mít svůj kontakt ve spořitelně, ale kvůli dlouhé době, která od avizovaného setkání uplynula, jej nikdo smluveným heslem nekontaktoval. Na konci války se v Trhových Svinech zapojil do povstání a o několik dní později se v Praze hlásil na Ministerstvu národní obrany překvapenému plukovníku Karlu Palečkovi. Příběh prvního parašutisty měl tedy překvapivě šťastný konec. Riedl byl ve druhé polovině roku 1945 propuštěn z aktivní vojenské služby a po měsíci volna začal pracovat opět u Bati jako kontrolor prodejen. Po únoru 1948 se jako zázrakem vyhnul perzekucím a pracoval až do roku 1951 jako vedoucí prodejny Jas v Holešově a následně jako vedoucí obchodního domu n. p. Textil Gottwaldov, kde setrval až do svého penzionování. Otmar Riedl zemřel 10. října 1994 ve věku 80 let v Holešově.

text: br. Erik Štrégl, br. Zdeněk Špitálník

foto: VÚA-VHA Praha, VHÚ Praha, br. Tomáš Jambor