140 let do narození Jaroslava Rošického

„…láska k národu vykonala zázrak našeho osvobození. A proto musí každý přiložiti ruce k dílu, aby ti, kdo přijdou po nás, mohli říci, že jsme si dovedli své samostatnosti nejen znovu vybojovati, nýbrž též vybudovati a udržeti zdravý a silný svobodný stát.„

Tato slova patří do závěrečné pasáže knihy „Rakouský orel padá“, jejíž autor – Jaroslav Rošický – v publikaci popsal domácí vojenský odboj a cestu k 28. říjnu 1918. Vzpomínky nám tím zanechal člověk nejpovolanější, který organizoval odbojové hnutí mezi českými vojáky rakousko-uherské armády. Podruhé se zapojil do odboje během německé okupace a skončil na popravišti. Dnes před 140 lety se Jaroslav Rošický se narodil.

Jaroslav Rošický se narodil 19. září 1884 v Třešti. Prošel studii na vojenských kadetních školách v Praze a ve Vídni, většinu své vojenské kariéry pak sloužil u kroměřížského pěšího pluku č. 3 v posádkách v Mostaru, Těšíně, Olomouci a Kroměříži. Po vypuknutí první světové války odešel na východní frontu, kde byl v létě 1915 raněn. Ještě nedoléčený musel odjet na italskou frontu jako velitel praporu, kde se účastnil bojů na Monte Santo. Staré zranění se po dvou letech opět ozvalo a musel odjet do nemocnice v Brně. Již tam se dostal do kontaktu s lidmi zapojenými do odboje. Služby v poli již nebyl schopen a tak začal vyučovat taktiku na pražské kadetce. Tam se dostal do kontaktu s Maffií, organizací domácího protihabsburského odboje. Byl pověřen sestavením a vedením vojenské části Národního výboru pro přípravu státního převratu.

Když pak 28. října 1918 došlo k vyhlášení samostatného československého státu, zajišťoval organizaci prvních bezpečnostních sil, udržování pořádku a formování obrozené síly z řad sokolských dobrovolníků a vojáků rakousko-uherské armády. Setník Jaroslav Rošický byl zástupcem velitele branné moci, starosty Sokola Josefa Scheinera. Ve dnech krátce po převratu zajistil vyzbrojení a přísahu nových vojáků tzv. domácího vojska, kteří pak hájili celistvost nového státu.

I přes své nesporné zásluhy na vzniku Československa však byl v roce 1923 z armády penzionován v hodnosti majora. Rošický měl výhrady k přijetí Zákona na ochranu republiky. Těžce nesl upozaďování zásluh domácího odboje oproti československým legiím. Proto také v roce 1933 vydal knihu „Rakouský orel padá“, jak dokládá i jeho povzdech: „Dlužno však litovati, že rozdělováním našeho národního odboje v odboje dva, domácí a zahraniční, ačkoliv byl odboj jenom jeden, byl rozdělen i národ.„

Během německé okupace za druhé světové války se společně se svým synem Evženem Rošickým opět angažoval v odbojové činnosti v rámci levicově orientované skupiny Kapitán Nemo. Oba Rošičtí byli německým gestapem zatčeni a v době heydrichiády zatčeni a dne 25. června 1942 popraveni na kobyliské střelnici.