145 let od narození Eduarda Kadlece alias „Konga“
„Postup rudých počal se dne 1. června dopoledne. Nejsilnější útoky podnikány zezadu, kde se bili bolševici anžerští a sudžanští. Boj tu byl zuřivý a po druhém útoku, zradou jednoho českého bolševika, který byl v řadách anžerských bolševiků a který výkřiky ‚Bratři, nestřílejte, my vám jdeme na pomoc!‘ a máváním červenobílým praporkem v ruce popletl naše vojáky, že nechali bolševiky přijíti až na několik kroků k posici, se nepříteli podařilo protrhnouti naší obrannou linii na západě. Naši po krátkém boji rychle ustoupili k městu a zanechali na místě 5 raněných bratří, kteří byli rudými dobiti. Nebezpečí bylo odstraněno duchapřítomností kpt. Voronova, který na rozkaz kpt. Kadlece, ač sám jsa raněn, sebral hrstku nemocných, kuchaře, sluhy a lehce raněné, a s těmito několika vojáky napadl bok nastupujících rudých. Bolševici byli krvavě odraženi a jejich vůdce Čech, padl nám raněný do rukou. Zrádce neušel spravedlivému trestu, na rozkaz kpt. Kadlce byl zastřelen ihned po boji, aby se vojáci nad ním nedopustili samosoudu.“
Takto probíhaly boje o město Mariinsk, kde československým dobrovolcům velel kapitán Eduard Kadlec, jedna z nejpozoruhodnějších osobností našich legií. V neděli uplynulo 145 let od jeho narození.
Eduard Kadlec se narodil 16. března 1880 v Ústí nad Labem. Po absolvování civilních škol nastoupil roku 1900 na Kadetní školu dělostřelectva ve Vídni, kterou o čtyři roky později dokončil a následně ve Vídni sloužil u 1. dělostřeleckého pluku. Kvůli konfliktu s nadřízenými byl převelen do druhořadé posádky na Balkán. V roce 1908 odešel do výslužby. Jeho dobrodružná povaha i bod, ve kterém jeho kariéra rakousko-uherské armádě zamrzla, jej lákaly jinam.
Stal se koloniálním důstojníkem v Belgickém Kongu. Toto působení mu také později mezi našimi dobrovolci v Rusku zajistilo přiléhavou přezdívku – „Kongo“. V Africe sloužil pět let a možná byl v belgické armádě zůstal, kdyby jej během dovolené v Čechách v létě 1914 shodou okolností nezastihla zpráva o mobilizaci rakousko-uherské armády a rozpoutání války. Znovu tedy narukoval do rakousko-uherské armády.
Coby dělostřelecký důstojník sloužil v pevnosti Přemyšl od počátku války až do jejího pádu v březnu 1915. Společně s ostatními obránci pevnosti byl zajat Rusy, ale již v červnu 1916 si Eduard Kadlec podal přihlášku do československé legie, kam byl v červenci 1917 přijat. Záhy se stal velitelem III. praporu nově utvořeného 7. střeleckého pluku „Tatranského“. Vyznamenal se zejména během bitvy u Bachmače, kde byl i těžce raněn. S vypuknutím bojů proti bolševikům se stal velitelem druhé poloviny tzv. sibiřské skupiny, následně stanul i v čele Velitelství Dálného východu. Tato pozice ale vyžadovala spíše úředníka nežli válečníka, a to se mu nezamlouvalo. Od listopadu 1918 tak stál v čele formující se rumunské legie. S několika tisíci Rumuny pak tvořil poslední voj za československými jednotkami stahujícími se z magistrály a dařilo se mu odrážet dotírajícími bolševiky.
Společně s Rumuny se na přelomu jara a léta 1920 přeplavil lodí Trás-os-Montes z ruského Vladivostoku do italského Terstu, a pokračoval vlakem do Rumunska, a až následně odjel do Československé republiky.
Dalších jedenáct let sloužil jako velitel 10. divize v Banské Bystrici, následně velel 7. divizi a poté i IV. sboru v Olomouci. Poslední dva roky své vojenské kariéry strávil na pozici velitele Zemského vojenského velitelství v Brně, kde dosáhl hodnosti armádního generála. Bohužel, ani v armádě své svobodné vlasti se mu nevyhnuli konflikty s dalšími důstojníky. Bylo v něm více z rakousko-uherské vojenské školy, než legionářského bratrství, což nedělalo dobře mezi mnohými dalšími generály. Další konflikty vedly k jeho vlastní žádosti o penzionování v roce 1937.
Během druhé světové války byl plně pod dohledem gestapa, jeho odbojová činnost tak byla prakticky nulová. Po válce se opět hlásil do armády, ale nebyl přijat. Po únoru 1948 byl degradován na vojína a následně vystěhován ze své vily v Brně. Dožil v chudobě a zapomnění. Zemřel 19. srpna 1961 v Brně.
text: br. Lukáš Janda
foto: VÚA-VHA Praha
