Boje na Doss Altu

Dne 21. dubna 1918 povolila Itálie vznik samostatného čs. armády na svém území a okamžitě začalo její budování. Dne 24. září 1918 došlo ke slavnostní přísaze v Římě a předání bojového praporu. Ve stejné době již Čechoslováci čelili rakousko-uherské ofenzívě na řece Piavě. Jejich nejslavnější bitva na italské frontě na ně ale ještě čekala. 

6. divize na úseku Altissimo

Během bojů na Piavě sice Italové zastavili rakousko-uherský útok, sami ale utrpěli velké ztráty a jejich jednotky byly vyčerpané. I proto nevyslyšeli naléhání spojenců, aby okamžitě provedli protiútok. Vrchní velitel italské armády gen. Armando Diaz věděl, že jeho muži potřebují odpočinek, reorganizaci a doplnění. A tak konečně Italové opustili svoji nedůvěru k Čechoslovákům a 14. srpna 1918 dostal velitel 6. čs. stř. divize od velitelství 29. armádní sboru rozkaz, aby přejal a obsadil úsek Altissimo.

Úsek Altissimo se rozkládal od severního cípu Gardského jezera až k městečku Brentonicu a byl jedním z nejdůležitějších bodů fronty 1. armády. Chránil masiv Monte Balda proti nepřátelskému útoku a zároveň s linií od Zugny Torty k Pasubiu uzavíral nepříteli vstup do lombardské nížiny údolím Adiže. Na frontě zaměnili 13. a 17. skupinu alpinských praporů.

Dne 15. srpna obsadil II. prapor 33. čs. stř. pluku Doss Casino a III. prapor 34. čs. stř. pluku Mlaga Campei, 16. srpna I. prapor 33. pluku Doss Spiranau a II. prapor 34. pluku Sezione Campei, 17. srpna I. prapor 34. pluku M. Rigotti a 5. a 6. rota divizních kulometů podúsek Campei a jako poslední zaujaly 18. srpna III. prapor 33. pluku a 3. a 4. roty brigádních kulometů postavení na Doss Remit. Následující dne převzalo velitelství XII. brigády velení nad úsekem Altissimo, velitel 33. pluku plk. Barreca velení podúseku Casina a velitel 34. pluku plk. Gambi podúseku Campei. XI. brigáda zůstala v záloze. 

Čechoslováci byli v postaveních přivítání jak svými novými italskými spolubojovníky, tak velitelem 29. armádní sboru gen. De Albertis. Zároveň všude viděli stopy bojů, protože důležitého bodu Doss Alto se Italové zmocnili po tvrdém boji 4. srpna 1918. Po obsazení pozic začali okamžitě Čechoslováci s opravami zákopů a s průzkumnou a propagační činností pomocí hlídek i letáků. Přítomnost čs. vojáků samozřejmě záhy zaznamenalo i rakousko-uherské velení, pro které se tito „vlastizrádci“ rázem stali nepřítelem č. 1. Začalo tak nepřetržité ostřelování čs. pozic, zejména Doss Alta a Doss Casina. Dělostřelbu záhy následoval i pokusy o vniknutí do čs. linií.

K prvnímu došlo brzy ráno 29. srpna. Mezi ranní 2. a 3. hodinou po intenzivní dělostřelecké přípravě na pozici II. praporu 34. pluku u Frazione Martello došlo k útoku asi 40 nepřátelských vojáků na postavení polních stráží se zřejmým úmyslem je zajmout. Došlo k prudkému střetu, během kterého se podařilo mužům 5. a 6. roty nepřítele odehnat, jednoho protivníka z útočné čety 2. švadrony pluku opěšalé jízdy č. 3 zajmout a jednoho usmrtit. Vlastní ztráty ale byly také těžké, tři mrtví, 6 těžce a 9 lehce zraněných. 

Úspěšná boj na Martellu s sebou přinesl i první ocenění. Gen. Graziani povýšil čtyři poddůstojník a vojáky, čtyři důstojníci obdrželi veřejnou pochvalu a II. prapor citaci v rozkaze. Také velitel 29. arm. sboru gen. De Albertis připojil svou pochvalu a uznání vyslovil také velitel 1. armády gen. Guglielmo Pecori Giraldi.

Po tomto neúspěšné pokusu zintenzivnilo rakouské dělostřelectvo ostřelování a jakákoliv čs. aktivita, kterou nepřítel zaznamenal, se setkala s prudkou palbou. I přesto se Čechoslovákům dařilo zesilovat a opevňovat svá postavení a každou noc vysílali hlídky do prostoru mezi liniemi, které měli odhalit plány nepřítele. Ten však podnikla to samé, takže došlo i k několika menším šarvátkám, v noci na 3. září dokonce za použití ručních bomb.

K dalšímu pokusu Rakušanů o zajetí čs. hlídky došlo v noci na 9. září v úseku II. praporu 33. pluku na Doss Casině. K polní stráži č. 17 se přiblížila nepřátelská útočná četa. Byla však v čas zpozorována a odražena prudkou palbou z pušek. Ráno bylo na drátěných překážkách nalezeno tělo padlého příslušníka 1. čety, 1. roty útočeného praporu Riva a mnoho vojenského materiálu. Ten se snažili čs. vojáci večer zajistit, zpozorovali však neobvyklý pohyb nepřítele, načež signálními raketami přivolali podporu italského dělostřelectva. 

Na 11. září byla proto naplánovaná protiakce, které se účastnilo 22 vojáků italského 29. útočného oddílu a 8 mužů III. praporu 34. pluku. Jejich cílem byla chata La Palú severozápadně od Sana. Útočnici  vyrazili ve 4.20 hod. rozděleni do tří skupin. První měla za úkol přestříhat elektrické dráty a uvolnit tak průchod jednomu z útočných oddílů, přičemž druhý celou oblast obešel a tím chatu obklíčil. Jako první do ní vnikl čet. Josef Měřinský a vyzval přítomné, aby se vzdali. Byl však okamžitě zastřelen, načež vypukl boj ručními granáty, ve kterém bylo šest nepřátel zabito a dvanáct zajato. Hluk zápasu ale zalarmoval okolní nepřátelská postavení, která začala na chatu pálit, útočnici se proto rychle stáhli i se zajatci a ukořistěným materiálem. Úspěšně provedená akce byla opět oceněna v rozkazech 29. arm. sboru i 1. armády.   

Následně se situace na linii uklidnila, i dělostřelba ustal, což naznačovalo, že nepřítel chystá větší operaci. Ovšem v noci z 16. na 17. září se stala událost, která dobré jméno Čechoslováků narušila. Z hlídky se totiž nevrátil dva desátnicí II. praporu 33. pluku. Nejprve se myslelo, že se v obtížném terénu ztratili, když se ale neukázali ani za světla, začalo převládat mínění, že dezertovali. To zesílilo poté, co se ukázalo, že Rakušané mají nové a podrobné zprávy o čs. postavení. Zcela se pak potvrdilo, když byli objeveni mezi zajatci po skončení války. Vyhlášená amnestie je ale uchránila před trestním stíháním.  

Bitva o Doss Alto

Důležitým postavením v čs. liniích byla kóta 703 Doss Alto. Byla klínovitě vsunuta do linie a z ní ovládaly kulomety celou úzkou rokli, kterou procházela jediná silnice k nepřátelským postavením. Pozice byla také dobře vybudována, rozsáhlý tunel se točil v půloblouku kopulí a útočiště v něm našlo několik rot a kulometů. Před úkrytem se ještě nalézala předsunutá hlídka Roncola italiana, nejnebezpečnější místo celých čs. linií (měla přezdívku šibenice). Nepřekvapivě tak Doss Alto během bojů několikrát změnilo majitele, což dokládala zničená krajina v okolí. Postavení nebylo mezi vojáky moc oblíbené. Tušili, že v případě nepřátelského útoku buď padnou, nebo budou zajati a čeká je oprátka. Vojáci si ale uvědomovali význam postavení, stejně jako gen. Graziani, který je zde v první linii několikrát navštívil.

Dne 20. září se slavil italský státní svátek (pravděpodobně sv. Gennaro, patron Neapole), na což Rakušané reagovali zpěvem posměšných písní, které zazněly i v češtině. Na následující den pak naplánovali útok na Doss Alto, vycházeli z předpokladu, že po předcházejících oslavách budou obránci „unaveni“. 

Útok začal 21. září asi ve 4 hodiny ráno silnou dělostřeleckou palbou. Italové sice vzápětí odpověděli, rakousko-uherský útočný prapor Riva se ale již s předstihem přesunul před drátěné překážky, takže nebyl zasažen. Zato rakouské granáty dopadaly ve velkém počtu jak na úkryt, tak na pozorovatelnu Roncola, křídla kóty 703 pak byla ostřelována plynovými granáty, aby byl zamezen přísun posil. Rakouská dělostřelba skončila v 5.50 hod. a podařilo se jí zcela zničit drátěné překážky, maskování i část zákopů. Po jejím skončení okamžitě vyrazili tři nepřátelské útočné skupiny. První přímo z rakouské Roncoly do Roncoly italiana, druhá souběžné s první ale východněji proti smíšené stráži č. 10 a třetí od západu proti Sasso Sega, ale s určitým zpožděním oproti dvěma předchozím.

Postavená Roncola padlo pod nepřátelským náporem poměrně rychle, několika vojákům se sice podařilo ustoupit na Doss Alto, většina však padla a několik bylo i zajato. Velitel postavení por. Oldřich Trojánek se raději zastřelil, než aby padl do zajetí a byl potupně popraven. Rakušané se tak rychle dostali ke krytu na Doss Altu, na který začali házet bomby a vchodem se snažili vniknout dovnitř. Obránce se jim však nepodařilo překvapit a ti se zuřivě bránili jak střelbou, tak i bodáky. Obranu kaverny řídil por. Jindřich Varhaník, velitel 12. kulometné roty 33. pluku, jehož chladnokrevnost a rozhodnost při obraně vstupu zabránila jejímu dobytí. Protože nepřítel zničil telefonní kabely a signální lampa selhala, nemohl v začátku útoku přivolat dělostřeleckou podporu. Zbyly jen signální rakety, ty však navlhly a nebyly funkční. I přesto si obránci vedli tak dobře, že se Rakušané stáhli a chtěli postavení obejít. V tu se na legionáře usmálo štěstí a jedna z raket vyletěla do vzduchu. Italská děla tak okamžitě začala granáty zasypávat kótu 703 a brzy se přidaly i čs. kulomety. Rakušané tak museli svých snah zanechat a stáhnout se.

Také útok na stráž č. 10 selhal, protože ta se nenechala zaskočit, nechala nepřítele přiblížit a poté ho zahnala ručními bombami dolů k Castel Verde. Stejně tak byl odražen postup na Sasso Sega, kdy dokonce obránci dokázali vysunout kulometnou rotu, která pak podpořila obranu Doss Alta.

Kolem 9. hodiny se také vyjasnila situace a velitelství vyslalo posily z 33. i 34. pluku. Jejich hlavním cílem bylo opětovné získání Roncoly, cesta však byla velmi obtížná, takže se k ní dostaly až kolem 15 hodiny. V ní zjistili asi 8 Rakušanů, kteří po spatření legionářů okamžitě utekli. V 18 hodin již bylo vše zpět v čs. rukách. Zhruba o půl hodny později byl spatřen pohyb v rakouských pozicích. Pravděpodobně se jednalo o sběr raněných a opravy poškozených opevnění. I tak byla tímto směrem zahájena palba, na kterou však nepřítel neodpovídal.

Konec války

Bitva o Doss Alto nebyla z vojenského hlediska příliš významná, z politického však velmi. Úspěch Čechoslováků byl již následující den uveden v denní zprávě vrchního velitelství italské armády, odkud se roznesl do celé Itálie a pak i zbytku světa. Ze všech stran chodila uznání a děkování. Čechoslováci byli opět citováni v rozkazech 29. arm. sboru i 1. armády, děkovný telegram poslal italský premiér V. E. Orlando i tajemník ČsNR v Paříži E. Beneš. Vybraní účastníci všech předchozích bojů obdrželi v následujících dnech italská vyznamenání a několik bylo povýšeno.

Na úseku Altissimo došlo ještě k několika drobným šarvátkám. V noci na 1. října také došlo k výměně jednotek XII. brigády za oddíly XI. brigády, ale již 6. října byl úsek předán Italům a 6. čs. stř. brigáda odešla do zálohy. Měla se zde připravovat na plánovanou ofenzívu, ale válka v Itálii skončila dříve, než k ní došlo a 6. brigáda tak do dalších bojů již nezasáhla. 

Ztráty

Vítězství v bitvě o Doss Alto mělo i svoji smutnou stránku. V boji padli 2 důstojníci a 5 vojáků:

por. František Svoboda *30.8.1896 Libice nad Cidlinou, okr. Poděbrady

por. Oldřich Trojánek  * 11.10.1897 Praha

des. Josef Polák  *19.2.1893 Přední Hutě, okr. Blatná

stř. František Havel  *17.12.1898 Svratka, okr. Chrudim

stř. Alois Janků  *29.11.1894 Janoušov, okr. Šumperk

stř. Josef Kovář  *14.2.1891 Opočno

stř. Vavřinec Kříž *27.8.1898 Vochov, okr. Plzeň

Padlí byli pohřbeni na Malga Prato. 

Dalších 31 bylo zraněno a 5 zajato. Čtyři z nich – Antonín Ježek, Karel Nováček, Jiří Schlegl a Václav Svoboda – byli 22. září 1918 popraveni (jednalo se o poslední popravu zajatých legionářů), pátého poprava minula vzhledem k jeho nízkému věku.

Vlastě kvůli získání zajatců byl celý útok Rakušany proveden. Z procesu se zajatci chtěli udělat odstrašující případ pro všechny slovanské vojáky. Pětice zajatců byla odvedena na velitelství úseku Riva v Cenize, osady na řece Sarce severně od Arca. Tam byl rozhodnutím velitelství 20. armádního sboru ustanoven stanný soud, který řídil setník dr. Steinlecher, státním zástupcem byl npor. Scheid, obhájcem npor. K. Neumann a tlumočníkem npor. J. Vydra. Ten také později podal zprávu o průběhu procesu.

Uvedl, že chování zajatců bylo důstojné a klidné, byť je očividně po nočním boji přemáhal spánek. Ježka pospal jako mírného a tichého. Svoboda byl silný, černovlasý, výrazná postava legionáře s helmou. Schlegl byl usměvavý a silný, mluvil i za ostatní. K soudu byl přiveden zraněn na krku a s obvázanou hlavou. Tito tři byli zajati v kaverně bez zbraní, které zůstaly venku. Nováček, povoláni rolník a otec čtyř dětí, byl také raněn na hlavě. Byl vojínem zdravotního oddělení a byl zajat beze zbraně, bez pokusu obrany a s páskou červeného kříže na ruce. Ze všech se choval nejstatečněji, odpovídal málo a na svou obranu poukazoval pouze na pásku červeného kříže. Posledním zajatým byl Slovák Jan Badinka ze Sv. Mikuláše, slabý, nevědomý hoch, který ani nevěděl, kdy se narodil. Tím se nevědomky zachránil, protože Vydra jeho věk vyložil tak, že mu schází jeden nebo dva měsíce do dvaceti. Z vyptávání soudců totiž pochopil, že pokud obžalovanému není ještě dvacet let, nemůže být odsouzen k trestu smrti.

Soud trval celou noc a obžalovaní museli být k odpovědím často buzeni. Vypovídali však málo a hájili se bezbranností při zajetí. Obhájce pak poukazoval, že podobné vojsko postavili i Rakušané z Poláků proti Rusku na začátku války. V 5 hodin ráno byl rozsudek hotov a přečten obžalovaným. Až na Badinku byli všichni odsouzeni k trestu smrti, byť Nováčkovi byla doporučena milost. Tu ale gen. Schiesser zamítl. Poprava měla být vykonána dvě hodiny po přečtení rozsudku, ale z obavy, aby Italové něčeho nezpozorovali, byla přeložena na večer. Na naléhání obyvatel bylo také změněno místo vykonání rozsudku.

Navečer poskytl polní kurát odsouzeným poslední útěchu a ti byli odvedeni na popraviště ve Via Prabi u Arca. Popravy se zúčastnil jen předseda soudu a státní zástupce a kromě strážní čety také deputace pluků české národnosti. Odsouzeným byl znovu přečten rozsudek. Jako první byl k připravené oprátce přiveden Ježek. Visela na jednom z olivových stromů malého hájku. Kat mu nasadil oprátku a byl vytažen do výšky. Provaz se ale přetrhl a on spadl na zem. Byl tedy převeden k druhé oprátce, situace se ale opakovala, po pádu ale Ježek omdlel. Kat tedy dostal za úkol sehnat nový provaz. Návrh na popravu zastřelením byl zamítnut, protože neodpovídal rozsudku. Teprve po hodině byl opatřen nový provaz a poprava začala znova. Odsouzenci se na vše dívali s klidem, beze slov. Celý akt skončil o půl desáté, těla popravených byla pohřbena do hrobů vykopaných nedaleko popraviště. Badinka byl odsouzen k 20. letům žaláře, ve dnech převratu byl ale vysvobozen a dokonce se vrátil ke svému pluku v Itálii.

 

text: Michal Rak

foto: Archiv ČsOL