Brestlitevský mír

Aby získali bolševici pro své záměry podporu nespokojených mas, vyhlásil Lenin již 8. listopadu 1917 Dekret o míru, který oznamoval okamžité vystoupení Ruska z války, ale také distancování se od praktik tajné diplomacie a jednání o míru bez anexí a odškodnění. 

Lenin a jeho spolupracovníci začali vyjednávat s Němci o ukončení bojů a 15. prosince bylo uzavřeno příměří s Německem. O týden později začaly mírové rozhovory v Brestu Litevském. V čele německé mise byl náčelník štábu Centrálních mocností na východě gen. M. Hoffman, Rakušany vedl ministr zahraničních věcí Otakar hrabě Černín, Rusy A. A. Joffe, dále zde byli představitelé Turecka a Bulharska. Dne 25. prosince 1917 byli na mírové rozhovory do Brestu Litevského pozváni i ukrajinští zástupci v čele s V. Golubovičem, kteří 6. ledna 1918 požádali o uznání Ukrajiny jako samostatného státu, načež bylo s ukrajinskou misí jednáno samostatně.

Jednání se protahovala, protože Centrální mocnosti měly vůči Rusku územní nároky, na které bolševici nechtěli přistoupit. V otázce dalšího postupu došlo mezi bolševickými předáky k tvrdým sporům, které vyvrcholily na III. sjezdu sovětů 8. ledna 1918. Zatímco Lenin radil přijmout mír za každou cenu, Lev Trockij, podpořený většinou delegátů v čele s Nikolajem Bucharinem a Karlem Radkem, prosazoval taktiku „ani válka, ani mír“, jež měla znamenat odchod ruských vojáků z fronty pod heslem „ať si Němci dělají, co chtějí“. Mírně naivní delegáti kalkulovali s tím, že německé velení tento postup zaskočí a unavení a znechucení vojáci nebudou ochotni postupovat do nebráněného území. I když Lenin považoval takový postup za holé šílenství, ostatní delegáti jej přehlasovali. 

Bolševikům se zkomplikovala i situace na Ukrajině, kde byla 16. ledna vytvořena Ukrajinská národní armáda a 22. ledna vyhlásila Ukrajina samostatnost. Proti tomu se bolševici postavili, obsadili několik měst a 29. ledna došlo k bitvě o nádraží Kruty asi 130 km severovýchodně od Kyjeva. Zde se podařilo početně slabším Ukrajincům (zejména studentům z bachmačské posádky) porazit bolševické oddíly na něj mířící. Ve stejný den došlo k povstání bolševiků v Kyjevském arsenalu. Boje ve městě trvaly šest dní, než i tam byli bolševici poraženi. Ukrajinská vláda se ale evakuovala do Žitomíru, protože se ke Kyjevu blížily silné oddíly gen. Muravjova, které do města vstoupily 9. února. Ten samý den uzavřeli Ukrajinci mír s Centrálními mocnostmi, za vojenskou pomoc slíbili dodávky potravin a surovin.

Na jednání v Brestu Litevském Trockij 16. února oznámil překvapeným vyjednavačům Ústředních mocností, že Rusko vystupuje z války, a poté jednací místnost bez dalšího vysvětlování opustil. Prvotní šok ale v mžiku pominul a reakce Německa a jeho spojenců na sebe nedala dlouho čekat. Dne 18. února 1918 byla německou a rakousko-uherskou armádou zahájena operace Faustschlag (Rána pěstí). Celkem 53 divizí zaútočilo třemi hlavními směry, na severu na Pskov, ve středu na Smolensk a na jihu na Kyjev. Bolševici této ofenzívě nebyli schopni čelit, neboť již 15. ledna 1918 rozpustili zbytky republikové armády a zahájili nábor dobrovolníků do Dělnicko-rolnické Rudé armády, která se ale reálně začala formovat až 23. února 1918. Německo-rakouská vojska tak rychle postupovala vpřed, protože slabé rudé oddíly nebyly téměř schopné klást odpor, a obsazovala velká města jako Daugavpils, Pskov, Narva, Minsk, Žitomír či Kyjev, kam dorazily 2. března. Na severu se Němci dostali na 130 km k Petrohradu, takže bolševická vláda raději uprchla do Moskvy. Postupu se na jižním směru bojů účastnily i ukrajinské oddíly vedené Symonem V. Petljurem, později ministrem vojenských záležitostí, které obsadily Kyjev ještě před vstupem Němců.

Kritická situace na frontě nakonec donutila ruskou delegaci na mírové konferenci přijmout nabízené podmínky, které byly mnohem tvrdší než v prvním návrhu. Po krátkém váhání, kdy proti přijetí podmínek byl hlavně tehdejší lidový komisař zahraničních věcí Trockij, podepsal 3. března 1918 v 17.50 hod. dokument jeho nástupce G. Sokolnikov. Rusko tak přišlo o Ukrajinu, Bělorusko, Pobaltí, Besarábii, část jižního Kavkazu a vzdalo se nároků na území Finska. Mezi další podmínky patřilo také propuštění válečných zajatců (naopak mělo dojít i k propuštění ruských válečných zajatců) a nestrpění cizích ozbrojených oddílů na ruském území, zde se jednalo zejména o dohodové jednotky a čs. legie. První podmínka měla za cíl posílení stavu armád Centrálních mocností, protože v ruských zajateckých táborech se nacházelo asi 1,6 milionu rakousko-uherských a asi 200 tisíc německých vojáků, druhá měla naopak zabránit přesunu spojeneckých jednotek na jiné fronty, v případě čs. legií do Francie. Vyřazením Ruska z války mohla být také většina zde nasazených jednotek odeslána na jiná bojiště, zejména na západní frontu (německé útvary z východu zde zasáhly již do Ludendorfferovy ofenzívy, která začala 21. března) a Balkán. V srpnu 1918 byl ještě podepsán dodatek ke smlouvě, kterým se Sověti zavázali zaplatit reparace ve výši 6 bilionů marek.

Bolševici sice přišli brestlitevským mírem o rozsáhlá území ve prospěch ukončení války s Německem, ale získali prostor pro vyřešení vnitřních záležitostí a upevnění bolševické moci. Ani sám V. I. Lenin neměl v úmyslu podepsanou dohodu, kterou později popsal jako „hanebnou smlouvu“, dlouho dodržovat a po německé kapitulaci v 1. světové válce se jí zřekl.

Ani Ukrajina se z výsledků podepsaného separátního míru neradovala, neboť se stala prakticky německým protektorátem, který měl dodávat tolik potřebné potraviny. Rada Ukrajiny proti německému postupu protestovala, takže nový velitel H. von Eichorn ji nechal 29. dubna 1918 rozpustit, některé politické představitele zatknout a byl vyhlášen Ukrajinský stát (tzv. Hetemanát), v jehož čele stál hejtman P. Skoropadskyj. Vojska Centrálních mocností Hetemanát podporovala až do konce světové války v listopadu 1918. Po jejich odchodu došlo k povstání, které Skoropadského svrhlo (ten odešel do Německa) a došlo k obnovení Ukrajinské lidové republiky. Ta pak bojovala jak s bolševiky, tak s „bílými“. V roce 1920 se krátce spojila s Poláky, v dubnu se jim podařilo dobýt zpět Kyjev (obsazený sověty již 2. února 1919), ale v květnu zahájila Rudá armáda protiofenzívu, která vedla k celkové porážce polsko-ukrajinských sil a byla zastavena až polským vítězstvím u Varšavy v srpnu. To už ale samostatná Ukrajina neexistovala a podle smlouvy z Rigy z roku 1921 bylo její území rozděleno mezi Polsko a SSSR.

text: Michal Rak

foto: archiv ČsOL