Československá správa na Slovensku
Takřka ve stejnou dobu, kdy Matúš Dula svolával dne 24. října shromáždění do Martina, rozhodl se Vavro Šrobár pro cestu do Prahy. V druhé polovině října se mu podařilo vyjednat si krátkodobý odjezd z internace v Ceglédu do Rožumberku, ovšem s tím, že zde byl pod policejním dozorem. Dne 22. října v malém komptoáru obchodu Fedora Houdka, kde toho dne zasedala slovenská Maffie, došel při četbě zpráv z Journalu de Genève přesvědčení, že se blíží konec války a že bude nezbytné, aby někdo ze slovenských představitelů byl v Praze pro případ kapitulace Habsburské monarchie a s ní očekávaného mocenského a politického zhroucení.
Z Rožumberku se mu podařilo odjet a do Prahy dorazil právě dne 28. října 1918 dopoledne. Po krátkých konzultacích byl pozván do Národního výboru československého, aby se stal ihned členem „revoluční pětky“ – tedy jedním z mužů 28. října – společně se Švehlou, Rašínem, Stříbrným a Soukupem. První československý zákon, stejně jako manifest „Lide československý“ tak vyšel již s jeho podpisem. V dalších dnech přijeli do Prahy i vyslanci Slovenské národní rady s textem deklarace z 30. října. Zatímco ve slovenských kruzích v Praze se paradoxně nepřikládal dokumentu nějaký mimořádný státoprávní význam, u českých představitelů vzbudila deklarace naprosté nadšení, neboť byla pro ně jasným důkazem, že Slováci v osudových dnech neselhali. „Deklarace Slováků sjednocuje československý kmen! A proto den, kdy s touto deklarací předstoupili zástupci Slováků před Národní výbor československý, jest dnem historickým, dnem nejvyššího významu v dějinách národa československého,“ psalo se dne 2. listopadu v pražském tisku.
První listopadové dny dělaly dojem, že Maďaři ohromení svou porážkou a vnitřní revolucí nebudou schopni klást odpor a kapitulují podobně, jako rakouské úřady v Čechách a na Moravě. Z moravsko-slovenského pomezí došla již dne 4. listopadu do Prahy zpráva, že pohraničí Slovenska je opuštěné od maďarského vojska i maďarské správy, což vede k nebezpečné anarchii. Ještě týž den byli proto na Slovensko vysláni v Praze přítomní Slováci Šrobár, Dérer, Antonín Štefánek a velitel četnické asistence pplk. Hanačík, kteří pak dne 6. listopadu společně s Pavlem Blahem a Štefánem Janšákem utvořili tzv. první československou vládu na Slovensku.
V těchto dnech se vrátili českoslovenští delegáti z Ženevy a přinášeli zcela zásadní zprávu, že o spojení Čech, Moravy a Slovenska bylo představiteli Dohodových mocností již rozhodnuto. Prvořadým úkolem se tím okamžikem stalo obsadit Slovensko co nejrychleji československým vojskem ještě dříve, než se Maďaři vzpamatují ze své porážky. Jak k tomu později poznamenal Vavro Šrobár: „Kdo prý položí ruku na Slovensko, ten ho získá trvale.“
Pražská vláda sice vydávala zákony, jejichž platnost se vztahovala i na Slovensko, zahraniční vláda již uzavírala smlouvy jménem československého státu, ale Slovensko zůstávalo stále v rukou maďarských županů, žandárů a pohraniční i vnitřní policie. To byl ostatně podstatný rozdíl mezi poměry v Českých zemích a na Slovensku. V Čechách a na Moravě měl nový československý stát své lidi. Pro revoluci stačilo nahradit starou vládu novou a celý administrativní aparát v krátké době fungoval skoro normálně. Na Slovensku byla veškerá moc vládní a státní, administrativa, soudnictví, školství, vojsko, pošty, telegrafy, železnice atd. zpravidla v rukou maďarských a v konečném důsledku československému státu nepřátelských. Jako příklad uveďme, že před vyhlášením československého státu působilo na Slovensku jen 300 učitelů slovenské národnosti a pouze 20 středoškolských učitelů bylo Slováky. Naproti tomu stálo 4 000 maďarských škol.
Jakkoli se zdála situace prvního listopadového týdne nadějnou, již následující dny, ve kterých se začala aktivizovat činnost maďarské vlády pod vedením premiéra Károlyiho, přinesly první vážné komplikace, které jasně ukázaly, že si československá vláda musí bezpodmínečně zajistit i nadále kategorickou podporu Dohodových států v otázce nároku na slovenské území.
