Guayanská epizoda prvního československého odboje

Ta fotografie je dobře známá. Tiskem vyšla již za první republiky v publikaci Československá legie ve Francii. Je na ní 29 mužů v britských stejnokrojích s několika muži ve stejnokrojích francouzských, a zachycuje československé dobrovolníky z Londýna, kteří přijeli do Bayonne k rotě Nazdar. Potud s ní nejsou problémy. Ovšem na druhý pohled skupina čs. dobrovolníků v britských stejnokrojích na podzim 1914 vyvolává otázky. 

Čechoslováci z Londýna sice již 4. srpna 1914 odeslali na britské Ministerstvo války seznam 106 jmen mužů, odhodlaných ihned dobrovolně vstoupit pod prapory jeho veličenstva a založili Českou legii pro vojenskou službu Británii (Czech Legion for British Service). Britové ale v té době měli dost starostí s budováním armády z vlastních dobrovolníků, takže nabídku vděčně vzali na vědomí, ale její provedení odložili na pozdější dobu. Tedy z britských skladů při odvodu londýnští dobrovolníci u roty Nazdar britské stejnokroje dostat nemohli. Kde k nim tedy přišli?

Odpověď dává vůdčí duch prvního československého odboje v Londýně, pozdější dobrovolník Královského dělostřelectva a ještě později archivář a historiograf čs. londýnské kolonie, malíř František Kopecký. Ve svém Celkovém nástinu československého odboje ve Velké Britanii uvedl: „Značná část těch našich hochů, kteří se zapsali do naší legie, když slyšeli, že její nabídka byla do neurčita odložena, začala vstupovati do takzvané „gunánské legie“, kterou tvořil jistý dobrodruh jménem De Brezet, jenž se vydával za plukovníka a prezidenta „Gunanie“ (neznámé republiky v Jižní Americe, kterou prý založil). Varování, aby krajané do této pochybné legie nevstupovali, se jen částečně podařilo, a tak mezi skupinou asi pěti set mužů měl asi 60 Čechů. Uniformu – s odznakem gunanské hvězdy – si musel každý koupiti, a ten, kdo měl peníze a byl ochoten se s nimi loučiti, dostal podle toho šarži. Na svoji legii dělal veřejné sbírky, co bylo vlastně jeho hlavním účelem, a pak ji nabízel různým vládám, avšak žádná ji nechtěla. (Byl by ji snad byl prodal i Němcům, kdyby to bývalo bylo možné.) Po několika týdnech byl tento záhadný plukovník zatčen a vypovězen, čímž tato jeho legie skončila. Naši krajané, kteří do ní vstoupili, jsouce takto „demoblilizováni“ a nemajíce žádné vyhlídky, že by je Anglie v brzké době do svých služeb přijala, rozhodli se jíti na francouzský konzulát a nabídnouti se do francouzské Cizinecké legie. Byli přijmuti a dostali cestovné až do Bayonne v jižní Francii. Jejich odjezdem byla naše legie v Anglii ochuzena právě o ty nejodhodlanější mladíky, na které se mohlo se vší určitostí počítati, že by hned vstoupili v případě, že by Anglie našich služeb někdy přijala. Nicméně čítali jsme je vždy jako naše londýnské legionáře a oni též v stejném smyslu se na naši kolonii obraceli.“

Ona záhadná „Gunanie“ měla ovšem tehdy kupodivu za sebou již poměrně bohatou historii, která překvapivě pokračuje až do nedávné doby. V roce 1886 se francouzský novinář Jules Gros prohlásil prezidentem Republiky nezávislé Guayany (La République indépendante de Guyane). Území nového státu bylo na jihu ohraničeno tokem Amazonky, na západě tokem řeky Branco, na severozápadě hranicemi Argentiny a na severu jižními hranicemi Britské, Holandské a Francouzské Guayany. Podle hlavního města se území nazývalo též republika Counani (v portugalském přepisu Cunani, výslovnost [kunani] – odtud Kopeckého Gunánská republika). Nutno ovšem říci, že celou jeho plochu pokrýval deštný prales a hlavní město tvořilo několik chatrčí, utopených v blátě. Cílem „prezidenta“ Grose bylo získat toto území pro Francii. Vydával vlastní známky, dokonce nechal razit mince i státní vyznamenání. Nicméně hranice mezi Brazílií a Francouzskou Guayanou kodifikoval Uterchtský mír z roku 1713 a Francie proto Grosovu nabídku k anexi toto území odmítla. Prezident nikým neuznaného státu se musel vyrovnat s náhlou úplnou samostatností. Od roku 1887 se tak počítá historie tzv. „druhé republiky“, ovšem po roce její existence se Jules Gros musel uchýlit do exilu v Paříži. Republika zanikla jeho smrtí v roce 1891. Ještě v roce 1895 došlo v této oblasti k drobnému francouzsko-brazilskému hraničnímu sporu, ale v roce 1900 definitivně rozhodla švýcarská arbitráž, že území patří Brazílii.

Nosnou myšlenku však v roce 1904 oprášil dobrodruh a veterán búrské války na straně Búrů Alphonse Brezet. V Paříži svolal tiskovou konferenci, na které informoval o vytvoření Svobodného státu Counani (État libre de Counani). Vydal „Červenou knihu“, ve které podrobně popsal historii, nároky a možnosti neexistujícího státu a úspěšně se mu dařilo mystifikovat evropskou i světovou veřejnost. Také vydával vlastní známky a razil vyznamenání. V Paříži otevřel své „diplomatické zastoupení“, a záhy další v Londýně, Římě, Berlíně a Madridu. V roce 1904 se u něj dokonce informovaly vlády Ruska a Japonska, tehdy stojící proti sobě ve válce, zda-li by známé kunánské loděnice mohly postavit pro tyto země několik válečných lodí… Do roku 1911 se ovšem výdělečný potenciál neexistujícího státu vyčerpal a Brezet se odstěhoval do Londýna. Začal také používat pseudonym Adolphe Brezet de Beaufort. S vypuknutím první světové války však – jak již víme – své podvodné podnikání oživil a po jeho ztroskotání na zásah britských úřadů odjel patrně do USA. Ještě v roce 1916 vyšel v novinách The Tacoma Times „jediných nezávisklých novinách v Tacomě ve státě Washington“ jak hrdě hlásal jejich podtitul, článek Jihoamerická republika ve válce z Německem. „Současný prezident Adolph Bresset Beaufort“, jak stálo v článku z 29. ledna 1916, barvitě líčil, jak pod jeho vedením a pod rozvinutou krvavě rudou vlajkou s kunánskou hvězdou odešlo na 300 kunánských vojáků v září 1914 bojovat do Francie, kde od té doby již většina hrdinně padla. Stačili se ale mezitím pokrýt slávou při útoku Cizinecké legie na „Bois de Sabot“. Poté stopy po Alphonsi Brezetovi mizí. A aby zmatení bylo více, nazývají někteří publicisté jako „druhou republiku Counani“ teprve Brezetův Svobodný stát Counani. Od roku 1943 se východní část území, nárokovaného prezidenty Nezávislé Guayany, stalo brazilským federálním územím Amapá, povýšeného v rámci Brazíle na stát v roce 1988.

Potřetí myšlenku Nezávislé Guayany vzkřísili v devadesátých letech dvacátého století enviromentální aktivisté, bojující proti brazilské vládě a společnostem na těžbu dřeva, za udržení místních indiánských kmenů a nedotčeného pralesa. „Exilový ústavní výbor Svobodného státu Counani“ (Constitutional Executive in Exile of the Free State of the Counani) ovšem, jak jeho název napovídá, působil v pařížském exilu.

Kromě filatelistických unikátů tak po efemérní existenci Nezávislé Guayany zůstal i její dvojí zásah do prvního československého odboje. První přímý, když nechtíc posílila československou Rotu Nazdar dobrovolníky z Londýna v roce 1914. A druhý nepřímý. Existence dobrodruha Brezeta nezůstala úřadům států Dohody i států neutrálních utajena. Nepochybně tak ztížila postavení čs. exilové reprezentace, neboť posilovala nedůvěru k jinak legitimním osvobozeneckým hnutím malých národů, o kterých do té doby téměř nikdo nic neslyšel.

text: Tomáš Jakl (VHÚ Praha)

foto: VHÚ Praha