Jekatěrinburg

Město Jekatěrinburg se rozkládá se na severovýchodním podhůří Uralu na březích řeky Iseť. Díky obrovskému nerostnému bohatství v jeho okolí a své strategické poloze na dopravní spojnici Evropy s Asií je nazýváno „třetím hlavním městem Ruska.“ 

Před ruskou kolonizací Uralu bylo území Jekatěrinburgu po staletí ovládáno Baškiry. V okolí bylo pouze roztroušeno několik turkických a ugrofinských kmenů. K Ruskému carství byly tyto oblasti připojeny v polovině 17. století. Ještě na konci tohoto století zde vzniklo několik ruských osad. Významnější rozvoj však nastal až na počátku 18. století, kdy na území dnešního města vzniklo několik menších železáren, využívajících nerostné bohatství Uralu. V roce 1723 byly na přehradě řeky Iseť založeny Petrem I. Velikým hutě, které byly pojmenovány po jeho manželce, pozdější carevně Kateřině I. Ruské. Opevněný závod, který zásoboval carskou armádu zbraněmi, se v krátkém čase stává centrem ruského zbrojního průmyslu. V roce 1796 byl Jekatěrinburg povýšen na město a stává se významným průmyslovým, obchodním a kulturním centrem monarchie. Roku 1878 byla přes Ural položena první železnice, která propojila Jekatěrinburg s guberniální Permí. O 10 let později byla dokončena trať Jekatěrinburg–Ťumeň a roku 1897 bylo město napojeno na Transsibiřskou magistrálu. Železnice přinesla další impuls k rozvoji průmyslu. Roku 1904 žilo v Jekatěrinburgu přes 50 tisíc lidí a jenom v samotném městě bylo v provozu 49 velkých průmyslových podniků a přes 300 malých řemeslných dílen.

Do města přicházeli zahraniční obchodníci, podnikatelé a specialisté včetně Čechů, kteří zde vytvořili malou komunitu. Jedním z prvních Čechů, který se ve městě usadil, byl dirigent Jan Ticháček, který vedl orchestr městského divadla, ve kterém působilo několik českých hudebníků a kapelníkem byl později i jeho syn Josef. Koncem 19. století dorazila na Ural i sláva českého piva. V uralském Irbitu a od roku 1902 v Jekatěrinburgu vařil české pivo sládek Václav Tesař. Na počátku 20. století přijelo do Ruska propagovat a vyučovat tělesnou výchovy na 200 sokolů. Na gymnáziu působil v letech 1910–1914 tělocvikář-sokol Matěj Němec, na obchodní škole vyučoval Otakar Pinkava, na hudebních školách ve městě působili Jaroslav Siman a Bohumil Sicara. Začátek první světové války zasáhl i do života Čechů na Urale. Někteří, jako například M. Němec a syn sládka Tesaře Jaroslav, odcházejí do formujících se legií, ostatní se snaží přežít neklidné roky války, revoluce a následné občanské války.

Na přelomu 19. a 20. století bylo ve městě velmi silné dělnické hnutí, a tak již 8. listopadu 1917 zde převzali bolševici bez boje moc a v lednu 1918 vyhlásili Jekatěrinburskou gubernii. Po své abdikace v březnu 1917 byl ruský car i s rodinou internován v Tobolsku a 30. dubna 1918 byli všichni převezeni do Jekatěrinburgu. Umístěni byli v bývalém domě inženýra Ipaťjeva. V červenci 1918 ovšem již k městu postupovaly bělogvardějské oddíly, Uralský oblastní sovět proto rozhodl o popravě carské rodiny, která byla vykonána v noci z 16. na 17. července 1918.

Jekatěrinburgští komunisté se obávali o ztrátu moci nad městem oprávněně. Poté co se lidovému komisaři Trockému nepodařilo začlenit do Rudé armády Československý armádní sbor, který se od března 1918 přesouval z Ukrajiny do Vladivostoku za účelem přeplavení na západní frontu do Francie, vydal 25. května 1918 rozkaz k jeho odzbrojení. Přestože v té době byl čs. armádní sbor rozdělen do šesti navzájem izolovaných skupin, čs. jednotky se pokusům bolševiků o likvidaci ubránily, obsadily železniční stanice, ve kterých stály jejich transporty, ozbrojily se a začaly se probíjet ke spojení s ostatními skupinami, aby si uvolnily cestu do Vladivostoku. Jekatěrinburg, jakožto velký uzel na Transsibiřské magistrále, zůstával během června v rukou bolševiků, a tak velitel Čeljabinské skupiny vydal 8. července 1918 rozkaz k nástupu na Jekatěrinburg. Na stanici Unkurda, jihozápadně od Jekatěrinburgu, byly soustředěny části 2. a 3. pluku, 3. úderná rota a několik kozáckých setnin, které 14. července v noci vyrazily na postup. Ten byl ztěžován bolševickými opěrnými body, více či méně opevněnými, nicméně již 24. července stály jednotky Čechoslováků před Jekatěrinburgem. 

Útok začal 25. července v ranních hodinách. Bez boje bylo obsazeno předměstí a stanice Jekatěrinburg I., ze stanice Jekatěrinburg II. mezitím hlídky hlásily střelbu. V čase 9.35 hod. již velitel útočného předvoje vyslal hlášení, že bílé gardy osvobodily město a zbylí rudoarmějci se stáhli na stanici Jekatěrinburg II. Ta byla dobyta krátce po poledni téhož dne. Koordinovaně s tímto útokem probíhal útok z východu, pod velením poručíka Palackého. Ten měl dorazit do Jekatěrinburgu současně s předvojem západní části, stihl však pouze obsadit území východně od Jekatěrinburgu. Po obsazení Jekatěrinburgu byl ze severu ochráněn Čeljabinsk a Čechoslovákům se zároveň otevřela cesta k Permu. V srpnu 1918 probíhaly těžké obranné boje s bolševickými útočnými proudy od severu od Nižného Tagilu, a proto musel být přerušen útok na západ na Perm. Okolí města se stalo velkým bojištěm, kde probíhaly prudké boje, které přinesly mnoho obětí.

Po dobytí Jekatěrinburgu bylo město téměř rok významným centrem bílého odboje a i Československých vojsk na Rusi. Ve městě sídlilo velení Uralské fronty, později Jekatěrinburská skupina Sibiřské armády, jejíž velitelem se později stal generál R. Gajda. Ve městě působily četné týlové jednotky, lazarety, nemocnice, vojenská typografie a mnoho dalších československých úřadů. Vlakové nádraží bylo zaplněno vagóny – těpluškami, v nichž vojáci žili, neboť do města také jezdily jednotky na odpočinek nebo na zotavenou. V „Americkém hotelu“ sídlila od srpna 1918 do prosince 1918 Odbočka Československé národní rady na Rusi v čele s Bohdanem Pavlů. Po jejím faktickém přetvoření na Ministerstvo vojenství (oddělení v Rusku) zde byla umístěna až do března 1919. Koncem roku 1918 byl v budově nedaleko „Americkém hotelu“ zřízen československý konzulát v čele s konzulem Jindřichem Holnou. Na počátku roku 1919 se československá vojska postupně stahovala z bojů na Urale a přesunula se na ochranu Transsibiřské magistrály.

Československé legie kontrolovaly prakticky celý region středního a jižního Uralu, který byl místem jedněch z nejtěžších bojů občanské války v Rusku, a do Jekatěrinburgu byli sváženi padlí vojáci. Jako místo pro jejich pohřbívání byl vybrán jeden z největších městských hřbitovů – Michajlovský. Postupně bylo více než 400 čs. legionářů pohřbeno do společných hrobů označených kříži a kovovými tabulkami s čísly. Počátkem roku 1919 byl vytvořen projekt pískovcového památníku padlým a v červnu 1919 na něm byly započaty práce, které však z důvodu evakuace československých jednotek z města nebyly dokončeny. Na úpravu hřbitova a památníku byly v místních novinách vyhlašovány sbírky.

Život legionářů v Jekatěrinburgu měl i svoje „nevojenské“ stránky. Mnoho legionářů se zde oženilo, některým se zde narodili i potomci. Ve městě vycházely české noviny a knihy, pořádala se divadelní představení, kulturní a sportovní akce. Divadelní oddělení Osvětového odboru OČSNR vyjíždělo z Jekatěrinburgu i do dalších měst, kde působili českoslovenští vojáci. Mezi jeho členy byly později známí herci jako Zdeněk Štěpánek, Josef Jeníček nebo Václav Menger. Divadelní představení a koncerty byly organizovány i pro místní obyvatele. Od ledna 1919 působil v Jekatěrinburgu československý symfonický orchestr. Jekatěrinburg se stal i tématem mnoha obrazů malíře-legionáře Jindřicha Vlčka. Ve městě se v době pobytu našich útvarů konalo mnoho událostí, z nichž k nejvýznamnějším patřila slavnost předání praporů střeleckým plukům II. čs. střelecké divize dne 10. listopadu 1918 na Ščepném (Monastýrském) náměstí, slavnost předání praporu Údernému praporu dne 22. února 1919 na stejném náměstí, příjezd tehdejšího ministra války M. R. Štefánika již nově vzniklé Československé republiky 14. prosince 1918 či příjezd Vrchního vladaře admirála Kolčaka dne 16. února 1919. Mezi několika tisíci legionářů, kteří prošli Jekatěrinburgem, byly i později známé osobnosti jako spisovatel Rudolf Medek, generálové Jan Syrový, Sergej Vojcechovskij, Matěj Němec, Mikoláš A. Číla, Ludvík Svoboda a mnozí další.

V létě 1919 československé legie prakticky opustily Jekatěrinburg. Spolu s legiemi odešla i většina Čechů žijících na Urale. Při odchodu legií z Jekatěrinburgu byly z obavy před zničením hřbitova sňaty kovové tabulky z hrobů, zakreslen plán hřbitova a zapsány jednotlivé hroby. Po nástupu bolševické moci byla československá část hřbitova zrušena. Stejný osud potkal i československé hřbitovy a památníky padlým v Nižním Tagilu, Marianovce, Zlatoustu, Miassu, Čeljabinsku a dalších místech Uralu.

Po evakuaci Sibiřské armády bylo město dne 14. července 1919 obsazeno bolševiky a následně se stalo hlavním městem Uralu (od roku 1934 už jen Sverdlovské oblasti). V roce 1924 bylo město přejmenováno na Sverdlovsk podle ruského revolucionáře Jakova Sverdlova, který zde v předrevolučním období působil. Město se stalo velkým sovětským průmyslovým centrem zejména s těžkým strojírenstvím, což bylo ještě posíleno během prvních měsíců po napadení SSSR hitlerovským Německem evakuací závodů z evropské části Sovětského svazu. Po válce pokračovala rychlá výstavba průmyslových podniků a s tím související masová bytová výstavba. Mezi lety 1976–1985 zde působil jako stranický tajemník budoucí ruský prezident Boris Jelcin, kterému zde bylo vybudováno moderní muzeum a kulturní a vzdělávací centrum.

Po pádu SSSR odhlasovala městská rada v roce 1991 návrat k historickému názvu města Jekatěrinburg. V současné době je významným administrativním, průmyslovým, vědeckým a vzdělávacím centrem, a přestože do počtu obyvatel je v Ruské federace na čtvrtém místě, stojí v ekonomické, kulturní, dopravní a turistické oblasti hned za Moskvou a Petrohradem.

Po evakuaci našich jednotek a obsazení města bolševiky, byly všechny československé pomníky a hroby zničeny. Teprve na počátku tohoto století se podařilo tehdejšímu generálnímu konzulovi Ing. Ramešovi iniciovat výstavbu pomníku pohřbeným československým legionářům. Pomník byl slavnostně odhalen 17. listopadu 2008 za účasti předsedy poslanecké sněmovny, náměstka ministryně obrany, velvyslance ČR v Rusku, generálního konzula ČR v Jekatěrinburgu, gubernátora Sverdlovské oblasti či starosty Jekatěrinburgu. Čestnou stráž drželi představitelé ruských historických klubů v uniformách československých legií. Postupně se Ministerstvu obrany ČR podařilo obnovit pomník čs. legionářům v Nižním Tagilu a ve spolupráci s Československou obcí legionářskou pomník v Kunguru, který připomíná naše mrtvé legionáře na Uralu. Československá obec legionářská má v Jekatěrinburgu svou zahraniční jednotu, dlouhá léta spolupracuje s ruskými historiky a vojensko-historickými kluby, se kterými pořádá konference, výstavy, pietní akty a společně osadila pamětní desky čs. legionářům v Kynu a Nižním Něvjansku.

text: Jan Boček a br. Milan Mojžíš