Legionář a výtvarník Ota Matoušek

„Čestný a obětavý člověk, opravdový voják. Schopný velitel se silným vlivem na podřízené…“

Tak ohodnotil Otu Matouška jeho velitel. On však nebyl jen opravdovým vojákem, ale také umělcem, který po sobě zanechal nepřeberné množství obrazů, kreseb a grafických prací. 

Na svět přišel 3. prosince roku 1890 v Plzni, kde také absolvoval městskou obchodní akademii a v letech 1910 až 1915 studoval Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi jeho učitele patřili například profesoři Jan Preisler, Maxmilián Pirner nebo chorvatský malíř Vlaho Bukovac. Pod přímým vlivem Antonína Slavíčka směřovaly jeho kroky hlavně ke krajinomalbě. Během studií v hlavním městě ještě navštěvoval grafický kurz v Technologickém muzeu. Nedlouho po vyhlášení války v červenci 1914 narukoval do rakouské armády a odjel s 35. pěším plukem na ruskou frontu. Na Strypě upadl 31. srpna 1915 do zajetí a následně trávil dlouhé měsíce v zajateckém táboře Varvarapolje a poté v Suzdali ve Vladimirské gubernii. Zde si podal přihlášku do československého vojska na Rusi a do legií byl zařazen přesně jedenáct měsíců po svém zajetí, tedy 31. července 1916. Přiřazen byl k záložnímu praporu, u kterého nestrávil ani půl roku. V průběhu září 1916 byl odeslán do Borispolu, kde absolvoval důstojnický kurz a v lednu 1917 byl odeslán do důstojnické zálohy ve městě Bělgorodu a k 31. květnu 1917 se vrátil jako praporčík. Přidělen byl k 6. československému střeleckému pluku „Hanáckému“, kde působil v pozici velitele výzvědné roty. S tou se zúčastnil tvrdých bojů u Bachmače a jako schopný voják se zakrátko stal i velitelem improvizovaných obrněných vlaků. Účastnil se všech bojů od Marianovky po Omsk a poté dále na Tjumeň, Jekatěrinburk a Perm. Na začátku srpna 1918 byl povýšen na kapitána a v říjnu se účastnil jako velitel oddílu pěší rozvědky bojů o stanici Samara.

I když kolem zuřila občanská válka, Matoušek byl stále malířem. Do jisté míry se pro jeho dílo stala ovlivňující studijní cesta do Japonska v roce 1919. Do země vycházejícího slunce byl poslán na popud Informačně-osvětového odboru Ministerstva vojenství v Rusku, aby tu studoval hlavně grafiku. Celkem zde strávil od července do prosince 1919 téměř půl roku. Odsud si dovezl, mimo jiné, množství pohlednic s nejrůznějšími motivy, které mu později posloužili jako inspirace pro jeho krajinomalbu. Mezi scenériemi Japonských alp či obory v Naře se v Matouškově sbírce nacházeli i pohlednice s klasickou japonskou architekturou. Při svých cestách navštívil jak méně známá místa, tak i nejdůležitější metropole. Patří sem například Yokohama, Kyoto, Osaka a pochopitelně také Tokyo. Unikátní jsou pohledy z Nagasaki, na nichž si můžeme město prohlédnout v jeho původní nedotčené podobě, než jej smetla atomová bomba v roce 1945. Po příjezdu z Japonska se Matoušek vrátil ke svému pluku a zde, mimo svých velitelských funkcí, zastával místo spoluredaktora časopisu 6. pluku „Hanák“ a celkově se tak podílel na jeho tvorbě. Do vlasti se navrátil přes Hongkong, Singapur a Colombo v červnu 1920 na palubě lodi President Grant v hodnosti kapitána štábu.

Za svoje působení v legiích byl dekorován řádem sv. Anny III. stupně s meči a stuhou, čs. válečným křížem, čs. revoluční medailí i medailí vítězství. Koncem roku se Ota Matoušek ožení a dva roky na to se jeho ženě Miladě narodí syn. Po letech v uniformě mu vojna přirostla do jisté míry k srdci a po návratu do vlasti se přihlásil k aktivní službě v armádě nového státu. Již v průběhu roku 1922 byl vyslán jako malíř na bývalé zborovské bojiště a při této výpravě také zastával funkci člena dokumentační komise, která exhumovala ostatky Neznámého vojína z Cecovské mohyly a převezla je do Prahy. Místa urputných zborovských bojů Matouška inspirovala k velkému počtu prací. Na toto téma vznikla jeho rukou celá řada linorytů a hlavně obrazů, které jsou umístěny i v Památníku osvobození. Sám Matoušek totiž v této instituci pracoval jako výtvarný referent až do roku 1924, než byl přidělen k pěšímu pluku 1 „Jana Husi“ v Českých Budějovicích.

Po dlouhých válečných letech v cizině nezapomněl na svůj milovaný kraj a roku 1925 zakládá společně s architektem Karlem Chocholou Sdružení jihočeských výtvarníků v Českých Budějovicích. Toto uskupení představovalo nejvýznamnější a také nejpočetnější organizaci výtvarníků v oblasti jižních Čech až do období krátce po druhé světové válce. Venkov a příroda rodného kraje Matouška vždy okouzlovali a proto dal vzniknout nemalé řadě jihočeských krajinek. Po celou dobu byl Ota Matoušek aktivním vojákem a tento fakt také určoval další směr jeho tvorby. Byl úzkým spolupracovníkem redakce časopisu Naše vojsko, pro který vypracoval na 200 obálek ze života československých vojáků a také celou řadu pohlednic s motivy života vojínů horských a hraničářských praporů. Nejvíce děl však věnoval zpracování bojům našich legionářů v Rusku a to jak malířsky tak graficky.

Svoji důstojnickou dráhu zakončil Ota Matoušek v roce 1938, kdy byla jeho kariéra ze zdravotních důvodů předčasně ukončena. Okupaci Československa v březnu 1939 nese nelibě a v březnu 1943 je dokonce zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora Flossenbürg, kde dlouhodobě strádá a účastní se i pochodu smrti do Dachau na samotném konci války. Obrazem jeho vlastního utrpení jsou portréty, na nichž je ztvárněn vězeň číslo 2577. Podle databáze Flossenbürgského koncentračního tábora nosil na svém úboru toto číslo právě Ota Matoušek. Tato zkušenost se na něm hluboce podepsala a opět jí zasvětil i svoji tvorbu. Ještě v roce 1945 tak vzniká cyklus Koncentrák.  I přes prožité útrapy, nebo právě kvůli nim, se po válce rád navrací ke své oblíbené jihočeské krajině a k životu venkovského lidu. Díla zpracovává jak olejem, tak akvarelem. Působí v celé řadě uměleckých organizací, jako jsou Svaz československých výtvarných umělců, nebo Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V pozdním období života se věnuje zvláště malování rybníků a lipenského jezera.

Během totalitní éry není nijak perzekuován a za svoji celoživotní práci posbírá celou řadu ocenění, jako jsou tituly Řád práce, nebo Zasloužilý umělec. Ota Matoušek umírá ve věku 86 let 3. března 1977.

text: br. Erik Štrégl

foto: Oto Matoušek