Legionář, diplomat, povstalec Vladimír Pavlásek

V letošním roce si připomínáme 100 let od památné bitvy u Zborova. Té se zúčastnilo mnoho význačných osobností naší historie. Někteří jsou dodnes dobře známi, někteří již polozapomenutí. Mezi ty druhé patří Vladimír Pavlásek, poručík ruských legií, později významný diplomat a účastník Pražského povstání. Na konci roku 2016 předal pan Jiří Pavlásek část pozůstalosti svého děda do sbírek ČsOL, proto přinášíme stručný nástin jeho životních osudů. 

Narodil se ve Slaném 10. ledna 1893, později se ale rodina přestěhovala do Prahy. Zde před válkou tři roky navštěvoval právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Vypuknutí bojů však jeho studia přerušilo a Vladimír Pavlásek se jako jednoroční dobrovolník ocitl v řadách pražského zeměbraneckého pluku č. 8, se kterým byl poslán na frontu do Ruska. Zde již 20. března 1915 padl do zajetí carské armády. Byl poslán do zajateckého tábora v Nikolajevsku a později na práci do nedalekého statku. Do čs. legií se přihlásil 29. srpna 1916 a přijat byl již následující den v hodnosti střelec – důstojnický čekatel. Prodělala výcvik u záložní roty a 26. září 1916 se stal členem 1. čs. střeleckého pluku, který vznikl ze slavné České družiny, a právě se rozšiřoval. V té době se fronta ustálila a docházelo jen k lokálním útokům a protiútokům, čs. vojáci tak nadále prováděli průzkum nepřátelských pozic, ale také např. boj s nepřátelskými špióny.  V té době, 6. prosince, přešili také téměř všichni vojáci nového III. praporu na pravoslavnou víru.

Dne 27. března 1917 se stal příslušníkem 7. roty 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, ve který se jeho předchozí útvar transformoval. Jeho velitelem byl prap. Číla. Dne 8. dubna převzal pluk z rukou Dr. Girsy husitský prapor, který mu darovali čeští občané Kyjeva, a o dva dny později na něj všichni muži pluku složili slavnostní přísahu. Vojáci poté očekávali přesun na frontu, rozkaz však stále nepřicházel. Situace v Rusku se v té době rychle měnila. Ve dnech 8. až 12. března 1917 (23.–27. února dle juliánského kalendáře) došlo k tzv. únorové revoluci. Ta začala generální stávkou v Petrohradě a vedla k abdikaci cara Mikuláše II. K moci se dostala Prozatímní vláda, která však byla politicky nestabilní a potýkala se s neochotou obyvatelstva pokračovat ve válce. Její činnost ukončila bolševická Velká říjnová revoluce.

I přes všechny vnitřní problémy se Prozatímní vláda snažila plnit své závazky vůči svým spojencům. Na léto 1917 tak byla naplánována ofenzíva, která měla odčerpat nepřátelské síly z jiných bojišť. Akce, jejímž iniciátorem byl ministr války Kerenskij (proto je operace známa jako Kerenského (či červencová) ofenzíva), od počátku trpěla mnoha komplikacemi, přičemž tím nejzávažnějším byl úpadek morálky ruského vojska a nechuť vojáků pokračovat v bojích. Kerenskij proto začal objíždět pluky na frontě a vysvětloval vojákům důvody pro pokrčování ve válce. Jako skvělý řečník slavil často úspěch, i přesto byla jeho ofenzíva „dobrovolná“, tedy do ní zasáhly jen útvary, jejíž vojáci s tím souhlasili. Mezi dobrovolníky byli samozřejmě i všechny tři čs. střelecké pluky.  

Pavláskův pluk zahájil přesun 16. června a po třech dnech pochodu dorazil do města Tarnopol. V následujících dnech zaujímali vojáci jim přidělené pozice u Zborova, kde 3. střl. pluk sloužil společně s 1. a 2. plukem. Čs. jednotky se staly součástí 49. armádního sboru gen. Selivačeva a zaujaly prostor mezi 4. a 6. finskou divizí. Hlavním úkolem čs. vojáků bylo dobytí opevněné výšiny Mogila a tím podpora hlavních útočných vln na severnějších úsecích.

Ofenzíva vypukla 1. července a zapojily se do ní tři ruské armády vedené gen. Brusilovem, které měly směřovat na Lvov. Útok začal nejsilnější dělostřeleckou přípravou na východní frontě a díky tomu slavil zpočátku úspěch. Pak se ale projevila stinná stránka „dobrovolné ofenzívy“, tedy špatná morálka ruských vojáků, jejich neochota bojovat, časté dezerce či přímo bratření se s nepřátelskými vojáky. Dne 19. července 1917 se ruská ofenzíva vyčerpala, německé jednotky přešly do okamžitého protiútoku, což nakonec vedlo k zhroucení východní fronty.

Největší úspěch tak během ofenzívy získali právě čs. vojáci a to na úseku, kde to nikdo nepředpokládal. Jejich operace u Zborova 2. července měla jen ulehčit hlavnímu směru útoku. Ovšem zkušení a velmi motivovaní čs. dobrovolníci nejenže úkol splnili, dobyli mnohem většího úspěchu, svou aktivitou strhli i letargické finské pluky a za poměrně malých ztrát získali přes 3000 zajatců a velkou válečnou kořit.   

Pavláskova 7. rota se na tomto úspěchu podílela zajišťováním spojení s 2. plukem a polními strážemi. Odpoledne, když nepřicházely další rozkazy, rozhodl se prap. Číla, že se svými muži zaplní mezeru mezi útočícími jednotkami, prošel beze ztrát všemi nepřátelskými liniemi a ve čtiři hodiny odpoledne se spojil s ostatními čs. útvary pod Godovem.

Následně se čs. jednotky stáhly k odpočinku a doplnění. Přisunuvší ruské oddíly, rozložené bolševickou agitací, však vypověděly poslušnost a vyžadovaly přeřazení do zálohy. Proto se již 7. července čs. vojáci vrací na pozice, kde se očekával německý protiútok. Ten naštěstí nepřišel, čs. pozice však byly terčem silné nepřátelské dělostřelecké palby. Po dvou dnech jsou konečně vystřídáni a přesunují se do oblasti Jezerné. Zde došlo k reorganizaci a doplnění pluků. Dne 19. července však využili Němci dezerci několika ruských oddílů a mezerou v liniích začali vlastní protiofenzívu. Tím se do smrtelného nebezpečí dostali všichni čs. vojáci, začal tak tzv. Tarnopolský ústup.

Během něj, od 21. července, svedl 3. čs. střl. pluk u obce Domamoryč tvrdé boje s postupujícími Němci, kdy kryl ústup demoralizovaných ruských jednotek, jejichž vojáci ve vsi drancovali a vykrádali stavení. Čs. vojáci bojovali statečně, ale nakonec museli před početnějším protivníkem ustoupit. Pluk přitom přišel o svého velitele, št. kpt. Alexejeva, a dalších 20 vojáků. Zraněno bylo 79 mužů, mezi nimi i svobodník Pavlásek, když v jeho blízkosti vybuchl jeden z dělostřeleckých granátů a velmi těžce ho zranil. Ujal se ho však Ludvík Svoboda, pozdější velitel čs. armádního sboru v SSSR během 2. světové války a budoucí prezident ČSSR, a na zádech ho odnesl na obvaziště.

Pavlásek utrpěl zejména vážnou frakturu kosti lýtkové a holení. Byl okamžitě převezen do týlu do zemské nemocnice v Tule, kde byl léčen až do března 1918. Ve zdejší nemocnic se v té době nacházelo několik Čechů, kteří se cítili ruským chaosem a německým postupem ohroženi a na vlastní pěst se vydali na východ. Část cesty strávili u rodiny, kde Pavlásek pracoval jako zajatec a s kterou se spřátelil, v Penze se pak přidal k ešalonu vojenské odbočky Čs. národní rady v Rusku. Nejprve byl u prezidia písařem na stroji, od 1. února 1919 ho zařadili k Informačně osvětovému odboru Politického oddílu, kde se stává tajemníkem správní části. V březnu také vystupuje z pravoslavné církve a zůstává bez vyznání. Byl také soustavně povyšován, v lednu 1919 na podporučíka, v květnu na poručíka a nakonec na nadporučíka čs. legií. Dne 24. září 1919 mu byl za statečnost v boji udělen Řád sokola s meči.

Utrpěné zranění mu ale službu komplikovalo, dne 15. září 1918 předstoupil před lékařskou komisi Česko-slovenské nemocnice v Čeljabinsku, která ho uznala schopného k neřadové služně. Následně před podobné komise docházel pravidelně a v létě 1919 byl doporučen k evakuaci do vlasti.

Dne 22. října 1919 předal svou funkci tajemníka a nastoupil na dovolenou do doby odjezdu. 30. října odjel do Vladivostoku, kde se stal součástí 11. transportu, který z přístavu vyrazil 22. listopadu 1919 na lodi Italy Maru. Npor. Pavlásek s sebou mimo jiné vezl legionářské knihy a rukopisy, které měl v Praze předat a dohlédnout na jejich řádné vydání a zajištění zachování autorských práv. Zajímavé je, že autoři se případných zisků vzdali pro fond válečných invalidů.

Italy Maru dorazila do italského Terstu 6. ledna 1920. Dále pokračovali vojáci vlaky. Čekalo je však velmi nemilé překvapení, ke kterému npor. Pavlásek podal písemné vyjádření: „(…) Transport náš přijel do Terstu dne 6. ledna 1920 na lodi Italy Maru. Příštího dne večer jsme odjížděli ve dvou vlacích: jeden byl nemocniční vlak č. 50 a pojal asi 450 dobrovolců.

Druhý transport – větší – byl posazen do prostých nákladních vozů, kde nebylo ani kamínek, ani lavic nebo prken, prostě mokrá sláma rozhozená po zemi. Ve vlaku nebyla ani kuchyně, aby se mohla třebas jen teplá voda uvařit. A tak jelo 600 českých vojáků, vracejících se po letech domů ze Sibiře, z Terstu do Lublaně za citelné zimy. V Lublani teprve setkali se s nemocničním vlakem, s nímž přijeli do Budějovic.

Takové uvítání ovšem roztrpčilo a zneklidnilo chlapce. Říkali: ‚Když jsme jeli do zajetí, zacházeli s námi lépe.‘

Dovoluji si na vše upozorniti v naději, že nebude se cos podobného opakovati s transporty příštími.“

Na to mu přišla odpověď, že k tomuto nedopatření došlo jen v případě transportu lodě Italy Maru…

Po příjezdu do Prahy podal hlášení o činnosti Informačně osvětového odboru a doporučil různé změny, např. častější zasílání informací z domova do Ruska, a prozatím zůstal v armádě. Již v únoru 1920 ale požádal o studijní dovolenou, vrátil se na právnickou fakultu Karlovy univerzity a v prosinci 1922 dokončil studia ziskem titulu doktor práv. Stihl se také oženit, jeho vyvolenou se stala Marie Věra Frančová (nar. 1888), učitelka z Unhoště. Mezitím byl přeřazen do zálohy jako k řadové službě neschopný. Armáda na něj však nezapomněla a v roce 1934 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána pěchoty v záloze. Za svou vojenskou službu obdržel ještě Čs. válečný kříž, Revoluční medaili, Medaili vítězství a v roce 1947 pamětní Zborovskou medaili.

JUDr. Vladimír Pavlásek působil od 1. dubna 1921 na Ministerstvu zahraničních věcí. Ostatně k politice měl blízko již dříve, v roce 1917 se jako delegát zúčastnil sjezdů Čs. spolků na Rusi v Kyjevě. V době Mnichovské krize byl konzulem ve Vídni. Po okupaci Českých zemí podnikl v červnu 1939 cestu k čs. politikům v exilu do Paříže. Následně byl z úřadu předčasně penzionován. Na konci války se aktivně zapojil do Pražského povstání, když se mezi 5. až 9. květnem 1945 účastnil bojů na Liboci v rámci odbojové skupiny „Vladimír“. U té setrval až do 12. května jako předseda vyšetřující komise a tlumočník ruského jazyka.

Následně se opět vrátil na ministerstvo zahraničních věcí, ale po komunistickém převratu byl v rámci velké čistky v březnu 1948 propuštěn a opět pensionován. V listopadu 1952 byl také jako invalida propuštěn z branné moci. JUDr. Vladimír Pavlásek následně žil jako invalidní důchodce v Praze, kde také 12. června 1969 zemřel na hypertrofii po operaci prostaty. Věnec na pohřeb zaslal i jeho přítel a zachránce z legií, prezident Ludvík Svoboda.

text: Michal Rak

foto: Archiv Jiřího Pavláska