Legionář – umělec, brigádní generál Václav Šidlík

Patřil k varšavským dobrovolníkům České družiny, statečně podnikal rozvědky na východní frontě, chrabře vedl své muže v bitvě u Zborova a stejnou statečnost prokázal i po přesunu do Francie v bitvě u Terronu. Po návratu do vlasti ještě musel pomoci zajistit integritu mladé republiky. Ač se pak mohl vrátit ke svému uměleckému povolání sochaře, zůstal v armádě, kde dosáhl generálské hodnosti. 

Pocházel z šesti dětí řezníka a hostinského z Úhonic na Kladensku, kde se 23. listopadu 1884 také narodil. V letech 1895–1899 absolvoval nižší gymnázium v Praze, od roku 1900 studoval na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1905 studium přerušil, protože by odveden a nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu u pěšího pluku č. 11. V Praze navštěvoval důstojnickou školu již jako příslušník jindřichohradeckého pěšího pluku č. 75, kurz ale nedokončil. V březnu 1906 byl odeslán do Písku v hodnosti čestný desátník a na konci září byl propuštěn do civilu. Vrací se ke studiu, které ukončil v roce 1909. Následně pracuje jako akademický sochař, ale v roce 1913 odchází do Ruska, kde pracuje v několika ateliérech zejména pro šlechtu.

Vypuknutí války ho zastihlo ve Varšavě. Dne 30. srpna 1914 dobrovolně vstupuje do České družiny, je přidělen do 3. roty. Po slavnostní přísaze na Sofijském náměstí a dokončení výcviku odjel s rotou do pole. Brzy na sebe upozornil odvahou a úspěšnými rozvědkami, zejména na řekách Dunajec a San, a již 4. srpna obdržel první tři vyznamenání – Medaili sv. Jiří IV. stupně a Kříž sv. Jiří IV. a III. stupně. Od podzimu 1915 působil v Pinských močálech v půlrotě ppor. Husáka.

Jako sochař se podílel na výrobě plastických map postavení nepřítele, které byly používány mimo jiné i při výslechu zajatců. Na začátku roku 1916 byla Česká družina transformována na čs. střelecký pluk a Šidlík byl v červnu, po složení důstojnické zkoušky, povýšen na praporčíka a v srpnu jmenován mladším důstojníkem a velitelem čety u 8. roty. V té době také přijal pravoslaví a s ním jméno Alexandr. V červnu 1917 se svou rotou přesunul do oblasti Zborova. Během bitvy 2. července vedl do boje muže 3. a 4. čety, se kterými úspěšně dobyli určené pozice, umlčeli nepřátelský kulomet a získali mnoho zajatců. Sám Šidlík byl zraněn do pravé ruky. Za chrabrost a rozhodnost mu byla po boji udělena Šavle Řádu sv. Jiří, Řád sv. Anny IV. stupně a stal se velitelem 5. roty.

V září 1917 byl povýšen na podporučíka. Po bojích tarnopolského ústupu byl 6. října 1917 převeden do stavu záložního praporu a přidělen do transportu kpt. Husáka do Francie. Do města Cognac dorazili, po krátké zastávce ve Velké Británii, 14. listopadu, Šidlík v roli velitele 1. čety. Protože se čs. jednotky teprve formovaly, byli zařazeni do stavu 33. pěšího pluku francouzské armády. Zde se 24. listopadu stal velitelem 5. roty, kterou tvořili čs. dobrovolníci z Ameriky. Počátkem roku 1918 absolvoval kurz velitelů rot v Challons a byl povýšen na nadporučíka. Od 7. března působil jako velitel 1. roty u 21. čs. střeleckého pluku, který vznikl v lednu 1918. V květnu a červnu prodělal důstojnický kurz v St. Maixent, v srpnu byl povýšen na kapitána. Následovalo nasazení na frontě, kde byl po deseti dnech u Michlbachu zasažen otravným plynem a těžce raněn. V říjnu 1918 se v čele své roty účastnil bojů u Terronu. Po odjezdu mjr. Husáka k Národní radě a do vlasti po něm přebral velení I. praporu a byl povýšen na majora. Stal se také rytířem Řádu čestné legie.

Dne 2. ledna 1919 se s jednotkou vrátil do vlasti. Následoval triumfální pochod Prahou a repatriační dovolená. Tu ukončil spor o Těšínsko, kam se mjr. Šidlík se svými muži přesunul 20. ledna. Do 20. dubna zde působil jako velitel bojové skupiny a za úspěšné bojové operace u Karviné a Těšína mezi 23. a 27. lednem obdržel Čs. válečný kříž 1918. Následoval přesun na Slovensko, kde byl od 27. května do 5. července velitelem bojové skupiny na Slovensku. V druhé polovině června bojoval v okolí Banské Štiavnice, kde se mu podařilo zahnat na ústup početně silnější maďarské jednotky. Za to obdržel druhý Čs. válečný kříž 1918 a pochvalu plk. Šnejdárka.

Po skončení bojů zůstal v armádě. Nejprve působil jako zástupce velitele 21. čs. střeleckého pluku a 1. srpna 1919 byl povýšen na podplukovníka. Následně krátce velel posádce Košice. V říjnu 1920 byl jmenován velitelem čáslavského pěšího pluku 21, který vznikl transformací legionářského 21. čs. střeleckého pluku a c. a k. pěšího pluku č. 21. Byl také čáslavským posádkovým velitelem. V roce 1921 absolvoval Informační kurz pro generály a štábní důstojníky a oženil se. Dne 29. prosince 1922 byl povýšen na plukovníka. Do listopadu 1923 byl v čele 16. pěší brigády ve Frýdku a poté do září 1924 velitelem 4. pěší brigády v Chebu. Následovalo studium Válečné školy v Praze. Následně velel 1. pěší brigádě v Praze a od ledna 1928 byl zatímním zástupcem velitele 1. divise. V květnu 1928 byl povýšen do hodnosti brigádní generál a do prosince 1933 opět velel 1. pěší brigádě. Následoval přesun na východ, nejprve do čela 24. pěší brigády v Užhorodě a od června 1934 do čela 2. horské brigády ve Spišské Nové Vsi. Ta se v lednu 1938 transformovala v 17. pěší divizi. Za branné pohotovosti státu se za dva dny se svými jednotkami přemístil ze Slovenska na Liberecko, kde měly tvořit zálohu. Po záboru pohraničí se vrátily na Slovensko. Zde se zvyšovalo napětí na hranici s Maďarskem, takže se se svým štábem přesunul do Mukačeva. Po Vídeňské arbitráži organizoval předání území Maďarům a čs. evakuaci. Po vzniku Slovenské republiky musel odejít do již okupovaných Čech.

Z armády byl demobilizován k 1. lednu 1940. Žil poté ve své vile v Nouzově u Unhoště a přivydělával si jako lesní dělník. Od počátku se připravoval na vypuknutí povstání, podporoval odboj a od ledna 1945 spolupracoval s ilegálním Národním výborem v Unhošti. Po vypuknutí povstání řídil ozbrojené akce, koordinoval odzbrojování Němců a střežení majetku. Dne 1. září 1945 byl přeložen do výslužby. V té době se také začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Po komunistickém převratu v roce 1948 mu byla zabavena jeho vila a rodině zůstala k dispozici pouze jedna místnost. V roce 1949 byl zatčen jeho celoživotní přítel Otakar Husák, přičemž jeho samotného od podobného osudu možná ochránilo podlomené zdraví. Zemřel 17. května 1952 v Nouzově na srdeční selhání. Po celou svou službu byl také umělecky činný, byl autorem několika soch, reliéfních výzdob a pamětních medailí s legionářskou tématikou. 

text: Michal Rak

foto: VÚA-VHA Praha, sbírka ČsOL