Od Bachmače k ovládnutí Sibiře

Ještě v průběhu bojů u Bachmače v březnu 1918 odjel předseda Československé národní rady profesor Tomáš Garrigue Masaryk z Moskvy přes Vladivostok a Japonsko do USA, aby zajistil u států Dohody přesun československých vojáků z Ruska do Francie a aby dál pracoval na vytváření podmínek pro vznik samostatného státu Čechů a Slováků. Odbočka Čs. národní rady na Rusi se přestěhovala z Moskvy a Pirjatína do Omsku. 

Československé ešelony cestou od Bachmače do nitra Ruska narážely na podezíravost místních sovětů, které se obávaly ozbrojených a disciplinovaných jednotek. Komisař čs. armádního sboru prof. Maxa vydal 16. března příkaz k odevzdání části dělostřelecké výzbroje v Kursku, aby rozptýlil obavy bolševiků. Po sérii jednání obdrželi zástupci Odbočky ČsNR 26. března telegram lidového komisaře J. V. Stalina, kterým byl povolen průjezd čs. vojska přes Sibiř do Vladivostoku, ovšem s podmínkou, že Čechoslováci nepojedou jako bojové jednotky, ale jako skupina svobodných občanů s určitým počtem zbraní na svou sebeobranu. Zbraně měly být odevzdávány v Penze a každý ešelon si mohl ponechat na ochranu jednu ozbrojenou rotu o 168 mužích s 1 kulometem s 12 000 náboji a 300 náboji na pušku. Současně byli z čs. vojska propuštěni ruští důstojníci, s výjimkou velitele sboru generála Šokorova, náčelníka štábu gen. Diterichse, velitele I. divize gen., Kolomejského, náčelníka štábu II. divize pplk. Ušakova, velitele 1. pluku kpt. Štěpanova, 3. pluku pplk. Vojcechovského a několika štábních a dělostřeleckých důstojníků. Velení ostatních pluků převzali českoslovenští důstojníci. Por. Syrový převzal 2. pluk, por. Čeček 4. pluk, kpt. Janů 5. pluk, pkpt. Hanuš 6. pluk, kpt. Gajda 7. pluk, pkpt. Komárek 8. pluk, pkpt. Kroutil 1. záložní pluk a pkpt. Baďura 2. záložní pluk.

Avšak ani odevzdání předepsaného počtu zbraní v Penze nebylo zárukou definitivního vyřešení problémů. Na řadě míst místní sověty požadovaly další odzbrojování. Neblahou roli zde sehráli i českoslovenští krasnoarmějci, kteří ve vagonech hledali ukrývané zbraně a agitovali mezi legionáři proti odjezdu do Francie s cílem získat Čechoslováky pro službu v Rudé armádě. Přes masivní přesvědčovací kampaň, prováděnou především v Penze, však k bolševikům přešlo pouze nepatrné množství čs. dobrovolníků. Pouze 5. a 8. čs. střeleckému pluku se podařilo, po odevzdání téměř všech zbraní, dojet do Vladivostoku.  Ostatní jednotky sboru zůstaly rozptýleny po celé 8 000 km dlouhé Transsibiřské magistrále.

Dalším důvodem, který vedl na konci dubna 1918 sovětské představitele k zastavení transportů československého vojska na magistrále, byl přesun německých a rakousko-uherských válečných zajatců, kteří byli na základě brestlitevského míru repatriováni zpět do Německa a Rakouska-Uherska. Nečinnost v železničních stanicích, kterými projížděly v opačném směru transporty osvobozených zajatců, radikalizovala československé vojáky. K nejvážnějšímu incidentu došlo 14. května 1918 v Čeljabinsku, kde odjíždějící zajatec hodil po Čechoslovácích z vlaku kus litiny, který těžce zranil střelce 6. střeleckého pluku Ducháčka. Jeho druhové viníka našli a na místě potrestali. Místní sovět zatkl čs. vojáky, kteří dobrovolně a beze zbraně přišli podat výpověď k vyšetření incidentu, a proto 17. května vojáci 3. a 6. čs. střeleckého pluku obsadili zbrojnici, městský sovět a věznici a osvobodili vězně. Poté se stáhli zpět na nádraží. Konflikt tak byl sice zažehnán, ale oboustranné napětí přetrvávalo.

Naděje vojska se upínala na všeobecný sjezd vojenských delegátů svolaný do Čeljabinsku. Od 18. května se zde konaly předporady zvolených zástupců jednotek, velitelů vlaků a některých zástupců Odbočky ČsNR, kteří zamítli plán spojenců cestovat přes přístavy Archangelsk a Murmansk. Poté co Trockij nechal 20. května zatknout představitele Odbočky ČsNR a den na to přinutil prof. Prokopa Maxu a Bohumila Čermáka, aby z vazby podepsali jím připravenou výzvu jednotkám ke složení zbraní a odevzdání se „pod ochranu“ sovětských úřadů, bylo přijato usnesení o zastavení vydávání zbraní. Prozatímní výkonný výbor převzal pravomoc nad transporty vojska od Odbočky ČsNR. Byli stanoveni tři velitelé čs. jednotek (v evropské části Ruska převzal velení poručík Čeček, v pásmu od Čeljabinsku po Petropavlovsk podplukovník Vojcechovskij a skupině na východ od Omsku velel kapitán Gajda), kteří měli zahájit samostatný přesun „vlastním pořádkem“ na východ do Vladivostoku, a to i bez ohledu na příkazy Leninovy vlády.

Trockij reagoval na usnesení sjezdu 23. května 1918 telegramem, kterým nařizoval místním sovětům násilím zadržet, odzbrojit a rozformovat čs. jednotky, dobrovolníky převzít do Rudé armády a z ostatních vytvořit pracovní oddíly. Následně 25. května nařídil zastřelit každého Čechoslováka, který bude přistižen na magistrále se zbraní v ruce. K prvnímu ozbrojenému střetu došlo již 25. května na stanici Marianovka západně od Omsku, kde rudé gardy ze zálohy zaútočily na vlak legionářů. V Irkutsku byl 26. května zákeřně přepaden vlak 2. čs. dělostřelecké brigády a o den později došlo ve Zlatoustu k napadení vlaku s neozbrojeným štábem 1. čs. střeleckého pluku. Tyto události společně se zachyceným telegramem Trockého chápali legionáři jako faktické vyhlášení války ze strany bolševiků. Proto okamžitě na rozkaz svých velitelů přešli do protiútoku a boje se rozhořely po celé délce magistrály od Penzy až po Irkutsk. Čs. armádní sbor byl ale rozdělen do šesti, navzájem izolovaných, skupin (Penzenské, Čeljabinské, Novonikolajevské, Mariinské, Nižněudinské a Vladivostocké), z nichž pouze Penzenskou skupinu tvořily dosud neodzbrojené čs. jednotky.

Vojáci jednotlivých transportů se pokusům bolševiků o rozformování ubránili, obsadili železniční stanice, ve kterých stály jejich transporty, ozbrojili se v obsazených skladech a začali se probíjet ke spojení s ostatními skupinami, což se podařilo 31. srpna ve stanici Olovjannaja.

Ozbrojené střetnutí tak po třech měsících bojů vyústilo do ovládnutí tisíců kilometrů sibiřské magistrály od Volhy po Tichý oceán vojáky Čs. armádního sboru. Nehledě na územní zisk bylo ale hlavním úspěchem Čechoslováků zablokování 500 000 až 1 000 000 rakouských, maďarských a německých zajatců v ruských zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu. Spolu s příchodem americké armády do Francie to byl rozhodující moment, kterým se poměr sil v první světové válce definitivně změnil ve prospěch Dohody. Obrovský výkon československého sboru v Rusku umožnil další fázi mezinárodního uznání práva na vytvoření samostatného čs. státu. Francouzská vláda 29. června 1918 uznala nároky československého národa na samostatný stát a Československou národní radu za základ budoucí československé vlády. K uznání se záhy připojila Velká Británie, Spojené státy americké a další země.

text: br. Petr Tolar

foto: VÚA-VHA Praha, archiv ČsOL