Odchod z Ukrajiny

Přítomnost československých jednotek v místech dislokace zabezpečovala všem vrstvám místního obyvatelstva v revoluční době klid a ochranu před pleněním, loupením a drancováním. Přesto ale došlo v některých místech k napadení čs. vojáků, především ze strany loupeživých band, končící zraněním či dokonce smrtí. 

Technické zajištění a zásobování vojska naráželo na stále větší obtíže. Čs. armádní sbor se čím dál více osamostatňoval od součinnosti s ruskou armádou. S tím souvisel i rozkaz z 12. ledna 1918 k odstranění ruského označení a hodností z uniforem a zavedení odlišných čs. hodnostních odznaků ve formě štítků a pásků na levém rukávě. Brzy na to, 28. ledna (15. 1. dle starého data), prohlásil T. G. Masaryk čs. vojsko ve všech částech dřívějšího ruského státu za součást autonomní čs. armády ve Francii, což bylo oficiálně vyhlášeno v Kyjevě 7. února 1918. Armádní sbor měl být převezen do Francie, kde by pokračoval v boji s Němci.

V únoru byly části první divize na pravém břehu Dněpru rozloženy takto: 1. střelecký pluk „Mistra Jana Husi“ a s ním 1. záložní pluk v Žitomíru, 2. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“ v Berdičevě, 3. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“ ve vesnicích Brodeckoje, Volčinec a Molotkovci a 4. střelecký pluk „Prokopa Velikého“ v Polonnoje. Dělostřelectvo bylo ubytováno v Tyranovce a Kolodežné u Miropole a v osadě Peski u Žitomíru. Štáb divize, dělostřelecké brigády a technická rota sídlily rovněž v Žitomíru. Velení I. divize po odchodu plk. Mamontova převzal genmjr. Kolomenskij. Části II. divize byly rozloženy na levém břehu Dněpru podél železniční trati z Kyjeva k Poltavě takto: 5. střelecký pluk „Pražský T. G. Masaryka“ přešel z Borispolu do osad v blízkosti železničního uzlu Grebjonka, 6. střelecký pluk „Hanácký“ byl posádkou v Pirjatíně a okolí, 7. čs. střelecký pluk „Tatranský“ v Berezani a okolí, 8. čs. střelecký pluk „Slezský“ v Baryševce a jeho 2. a 3. prapor v Darnici u Kyjeva, 2. záložní pluk v Borispolu. Dělostřelectvo II. divize bylo rozmístěno v osadě Selišče na sever od Baryševky, 2. technická rota v Berezani a štáb divize, které velel genmjr. Podgajecký, s Úderným praporem v Jagodině. Štáb armádního sboru, kterému od počátku velel genmjr. Šokorov, byl od prosince dislokován v Kyjevě. 

Aby se ukrajinská vláda ubránila obsazení země bolševiky, uzavřela 9. února mír s Centrálními mocnostmi a požádala je o vojenskou pomoc. Situace čs. armádního sboru se rychle stávala neudržitelnou, neboť se naši vojáci stali ozbrojenou vojenskou jednotkou Spojenců na území nového samostatného státu, který právě uzavřel mír s jejich nepřáteli. Ze strany Ústředních mocností byli navíc považováni za vlastizrádce. S ohledem na ohrožení čs. vojska na Ukrajině a pod příslibem společného boje proti nastupujícím Němcům vyjednali zástupci Odbočky Čs. národní rady s vrchním velitelství vojsk Rady lidových komisařů (bolševiků) dohodu o soustředění jednotek čs. armádního sboru za Dněprem v prostoru Pirjatína. A tak se první části I. divize vydaly 13. února 1918 na cestu na východ za Dněpr.

Když se 18. února 1918 čs. rozvědčíci dozvěděli o zahájení německé ofenzívy, byl to signál ke zrychlení odsunu z pravého břehu Dněpru. Nejzápadněji položený 4. čs. střelecký pluk vyrazil okamžitě z Polonného po silnicích a cestách povětšině pěšky. Koncem února byla vzdálenost mezi ustupujícími Čechoslováky a postupujícími Němci místy jen 43 km a 25. února došlo ke srážce vojáků III. praporu 1. čs. střeleckého pluku u Korostyševa se třemi německými obrněnými automobily. Vozům byla nejprve uvolněna cesta, neboť byly považovány za ukrajinské, a teprve když byly vidět černé německé kříže na korbách, byla zahájena vzájemná palba. Při tomto náhlém přepadu padli tři legionáři, ale také dva Němci. Jednotky I. divize byly rozděleny na severní a jižní proud a jejich úkolem bylo dosáhnout Kyjeva a přejít řetězový most přes Dněpr.

Pluky I. čs. divize prošly během 1. března 1918 Kyjevem, kde si doplňovaly potřebné vybavení a zásoby z nehlídaných skladů. Bolševické jednotky ustoupily před německou přesilou za Dněpr. Večer obsadili legionáři v síle asi 80 mužů z 2. čs. střeleckého pluku most přes Dněpr mezi Kyjevem a Pečerskou Slobodkou. Most u Dárnice zajistil 8. čs. střelecký pluk a most severně od Slobodky 4. čs. střelecký pluk. Proti nepřátelským obrněným automobilům byly postaveny barikády. Legionáři pak obdrželi zprávu, že do města již vstoupily německé a ukrajinské jednotky. Jako poslední přešla řetězový most ve čtyři hodiny ráno 2. března 10. rota 3. čs. střeleckého pluku.

Časně ráno téhož dne se Němci a tzv. hajdamáci (vojska ukrajinských nacionalistů, jejichž název pocházel od ukrajinského osvobozeneckého hnutí z 18. stol.) pokusili dobýt most držený 2. čs. plukem. Útok se podařilo odrazit a stráže posílit, i když na ně z oken domů střílelo místní obyvatelstvo. Legionáři však nebyli ve válce s Centrální radou Ukrajiny, a tak byl vyjednán odchod čs. částí s podmínkou složení zbraní. Mezitím však jiná jednotka Němců přešla Dněpr u Dárnice a dokonale zaskočila Čechoslováky, kteří již skládali zbraně „v kozly“. Strhl se tak pouliční boj, během kterého legionáři útok německé roty odrazili a odpoledne ustoupili na Brovary. V tomto boji na východním okraji Kyjeva ztratil 2. čs. střelecký pluk 5 padlých a 15 raněných.

V době, kdy se I. divize dostala přes Dněpr a rozmístila se v prostorách posádek II. divize, vymýšleli důstojníci štábu čs. sboru plány dalšího pochodu na východ. Dle rozkazů z konce února se předpokládalo, že po soustředění obou divizí v Prilukách, resp. v Pirjatíně, proběhne přesun do Sumy, resp. Gadjače. V rozkaze II. divize ze dne 2. března 1918 se již předvídal přesun na ruské území do oblasti Lgov-Kursk a poté pokračovat přes Čeljabinsk do Vladivostoku.

text: br. Bernard Panuš, Michal Rak

foto: VÚA-VHA Praha