Odkaz bitvy u Bachmače

U Zborova nesli se naši vojáci jako na křídlech, všichni bojovali s vidinou blížící se rodné země. V tak mohutných chvílích každý stává se dítětem, víra ve splnění snů je živá. U Zborova všichni věřili, že jejich nástupem nastane na ruské frontě změna, že všechno se znovu pohne a konečně bude zlomen rakouský odpor. Snilo se tehdy o cestě domů. U Bachmače? Odcházeli jsme z Ruska a nevěděli kam. Všechny naše naděje o vítězném návratu s Rusy do svobodné vlasti rozplynuly se jako sen. Před námi byla převraty prosáklá bolševická zem, temný Ural a chladná Sibiř se strašnými dálkami a nevlídnými výhledy do budoucnosti. Těžko se umíralo hrdinům pod Bachmačem. Věčná jim za jich oběť paměť!

(mjr. v z. Antonín Navrátil, 1928)

Stejně jako bitva u Zborova, stal se i Bachmač významnou bojovou kapitolou československých legií v Rusku. Vybojování strategického železničního uzlu plně nedosahovalo slávy legendárního útoku na zborovských pláních, ale jeho význam byl v březnu 1918 pro budoucí československou anabázi zcela klíčový. Proto se i bitva u Bachmače stala jedním ze základů válečné a následně hojně připomínané poválečné tradice. Bachmačský střet se po skončení světové války v nemalém množství promítl nejen v literatuře a umění. V období první republiky byly součástí připomínání bachmačské tradice také každoroční oslavy a odhalování nových pamětních desek. Obzvláště velkolepě pojatá byla kulatá výročí v letech 1928 a 1938. O deset let později, v březnu 1948, byla dokonce vydána i Bachmačská pamětní medaile.

BACHMAČ V LITERATUŘE

Březnový boj u Bachmače se krátce po odjezdu posledního ešalonu nesmazatelně zapsal do dějin československých legií v Rusku. Tento fakt se v následujících letech pochopitelně odrazil i v literatuře. Ještě během působení československých legií na Rusi bylo na Bachmač vzpomenuto v celé řadě tiskovin v podobě článků různé kvality a rozsahu. V období první republiky vyšla celá řada vzpomínkových děl, románů i básní. Již v roce 1923 vyšla kniha Boje pod Bachmačem a ústup z Ukrajiny z pera Dr. Jiřího Čermáka, který vycházel nejen z bojových hlášení uložených v archivu Legií. Nechyběly ani fotografie a přehledné mapy. K prvnímu kulatému výročí vyšla útlá práce mjr. v z. Antonína Navrátila nazvaná Bachmač – 10. výročí bitvy popisující stručně a jasně bachmačské dny. Václav Cháb ve své knize Bachmač – březen 1918, jež vyšla poprvé v roce 1930, popisuje románovou formou nejen samotný březnový střet, ale i následující měsíce roku 1918. Druhé kulaté výročí přineslo knihu Bachmač – k 20. výročí bitvy u Bachmače vydal pěší pluk 6 „Hanácký generála Janina“ a dalším významným dílem byla publikace Od Zborova k Bachmači, která je sestavena ze vzpomínkových statí desítek jednotlivých účastníků bitvy a podává tak hodnotné svědectví o prožitku vojáků i velitelů oněch březnových dní. Poprvé vyšla v roce 1938, podruhé pak v menším formátů k 30. výročí v roce 1948. Závěrem nesmíme zapomenout ani na kroniky 4., 6., a 7. čs. střeleckého pluku, které si střetem u Bachmače prošly a o jejichž bojové účasti se kroniky významně zmiňují.

OSLAVY

Vzpomínkové akce vztahující se k výročí bojů u Bachmače se během období první republiky konaly pravidelně každý rok. Obzvláště velkolepá byla kulatá výročí v letech 1928 a 1938, o čemž svědčí i četné zmínky v dobovém tisku. Dne 11. března 1928 uspořádala Československá obec legionářská v zasedací síni Staroměstské radnice v Praze oslavy 10. výročí bojů o Bachmač, kam se dostavila celá řada významných hostů, včetně předsednictva poslanecké sněmovny. Oslava byla zahájena skladbou Svoji k svému, kterou úspěšně přednesl Pěvecký sbor ČsOL Slavia. Svoje příspěvky k tématu Bachmače následně přednesli nejen plk. Čermák a gen. Čeček. Stejně jako v Praze, konaly se oslavy také v Olomouci, domovském městě 6. střeleckého pluku. Zde se ve stejný den konala slavnostní přehlídka na Masarykově náměstí, které se zúčastnil i ministr národní obrany František Udržal, jež vyslovil dík starostovi města i vzorně nastoupeným řadám 6. pluku. Ministr převzal pak od starosty města kopii praporu a předal ji veliteli pluku. Ceremonii byla přítomna i čestná stráž s originálním praporem, jež stála předstoupena před frontou legionářů. Po státní hymně následoval slavnostní pochod pluku.

O deset let později se na Bachmač opět vzpomnělo ve velkém. Ve Smetanově síni Obecního domu v Praze se dne 10. března 1938 konal slavnostní večer, který zahájila Česká filharmonie státní hymnou a předehrou k Smetanově hře Libuše. K zúčastněným promluvil ministr národní obrany František Machník a následně připomenul události z března 1918 přednosta vojenského archivu Památníku osvobození dr. František Šteidler. Krásný večer zakončily tóny Smetanova Blaníku. Město Olomouc pojalo, již klasicky, oslavy velkolepěji: Na slavnosti se sjelo do Olomouce na 20 000 lidí a mezi nimi několik set legionářů, bývalých příslušníků pluku a účastníků bitvy u Bachmače. Slavnosti jako takové se konaly od 11. do 13. března 1938 a jejich součástí bylo i divadelní představení, výstava upomínek na bitvu u Bachmače a výstava legionářských umělců. Hlavní den oslav připadl na neděli 13. března, který vyvrcholil slavnostní přehlídkou pluku a připnutím šesti stuh na plukovní prapor. Nechyběli opět ani veteráni bojů o Bachmač, kteří zaujali čestné místo v tvaru a účastnili se defilé celé olomoucké posádky. Na Hanáckých kasárnách byly následně odhaleny pamětní desky se jmény padlých příslušníků pluku a u vchodu do kasáren byla umístěna bronzová deska se soškou legionáře v zimní ústroji od prof. Otakara Španiela. Snětím státní vlajky na Masarykově náměstí byly slavnosti pro rok 1938 ukončeny. V následujících desetiletích se již nepodařilo, díky dějinnému vývoji, na tradici navázat a Bachmačské oslavy z posledního předválečného roku tak zůstaly až dodnes nepřekonány.

POŠTOVNÍ ZNÁMKA

Poštovní správa vydala v průběhu roku 1938 k 20. výročí bojů československých legií celou sérii poštovních známek, které připomínaly pamětihodná bojová vystoupení dobrovolců na válečných frontách v roce 1918. Bachmačská poštovní známka vyšla v měsíci březnu a vytištěna byla v tiskárně Unii rotačním ocelotiskem. Autorem návrhu byl akademický malíř a grafik Jindřich Vlček, rytinu vyryl Bohumil Heinz. Známka měla původně platit do konce roku 1938, ale její platnost byla prodloužena a skončila až několik měsíců po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v prosinci 1939.

BACHMAČSKÁ PAMĚTNÍ MEDAILE

Tato pamětní medaile, jejímž autorem byl akademický sochař Jaroslav Hejduk, byla založena 5. března 1948 usnesením vlády, jenž bylo následně uveřejněno ve Věstníku ministerstva národní obrany. Bachmačská pamětní medaile byla udělována při příležitosti 30. výročí bitvy u Bachmače všem doposud žijícím legionářům. Udělována byla ale i posmrtně a to jak padlým tak později zesnulým
bratřím, stejně tak ale všem jednotkám a útvarům, které se na bojích podílely. Medaile je odlita z bronzu a na líci je vyobrazen ruský legionář s puškou a nápis Bachmač. Rubová strana nese nápis Pamětní medaile a letopočty tvořící kulaté výročí 1918 a 1948. Rub je doplněn ještě o slovanskou lípu, která zde symbolizuje společné boje Čechoslováků a vojáků Rudé armády proti společnému nepříteli – Němcům. Nedílnou součástí medaile je i stužka v československých barvách po stranách doplněná o barvy ze stuhy sv. Jiří, jenž jsou vedeny středem stuhy.

PO ROCE 1948

Po roce 1948 význam Bachmače postupně upadal v zapomnění a politické vedení státu mělo k uznání legionářských tradic pramalé pochopení. Ještě v roce 1950 byl udělen 1. železničnímu pluku Československé armády čestný název „Bachmačský“. Brzy však od něj bylo upuštěno a pojem „bachmači“ se v pozdějších letech vžil jen jako označení pro vyjádření těžké služby vojáků železničního vojska. Po roce 1989, kdy se opět začala rozvíjet činnost Československé obce legionářské a dalších organizací, začalo se povědomí o bojích u Bachmače do společnosti pomalu navracet. Nejvýznamnějším mezníkem je pochopitelně 100. výročí těchto bojů, které si letos připomínáme: „Ony slunečné, blátivé dny se zapařenými obzory. Vítr, uhlí a kouř, telegrafní aparáty a telegrafní sloupy. Dny bez jídla a noci bez spánku. Mrznoucí hvězdy nad černou zemí s modravými cáry posledních sněhů. Mlhou dýmající ojíněná jitra. Vagony a zase vagony…“ Takový byl Bachmač před sto lety.

text: br. Erik Štrégl

foto: archiv ČsOL