Plk. gen št. in memoriam Ladislav Preininger

V roce 2001 vyšly knižně deníkové zápisky Ladislava Preiningera, člena slavné roty „Nazdar“, čs. legií ve Francii a důstojníka meziválečné čs. armády, popraveného během I. stanného práva, které k vydání připravila jeho dcera Milena Freimanová. Na letošní rok připravila ČsOL v rámci projektu Legie 100 jejich druhé vydání. Následující řády přibližují ve zkratce jeho životní cestu. 

V úterý 2. července 1895 se na Královských Vinohradech do rodiny Preiningerů narodil syn Ladislav. Vystudoval nižší reálné gymnázium a od roku 1909 působil v otcově papírenském podniku, který měl později převzít. V letech 1909 až 1913 navštěvoval kurzy Umělecko-průmyslové školy v Praze a stal se uměleckým knihařem. Po ukončení studií vyrazil do zahraničí na zkušenou. Nejprve do Vídně a následně do Paříže, kam dorazil v říjnu 1913. Jeho rodina byla silně vlastenecká a navštěvovala pražský Sokol. Díky kontaktům ze Sokola a otcově přímluvě se mu podařilo najít v Paříži práci, a ačkoliv nebyl se svou životní situací spokojen, nakonec ve Francii vydržel. Dorazil tam však v době zhoršující se politické situace, která vyvrcholila atentátem na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a vypuknutím války. Pro Čechy, příslušníky cizí mocnosti, to znamenalo, že musí Francii opustit, nebo jim hrozila internace. Velká část krajanů však chtěla proti německým národům bojovat a podávali houfně přihlášky do Cizinecké legie. Největší počet z nich během celofrancouzského náboru 22. srpna 1914, kdy tak učinil i Ladislav Preininger.

Podepsal závazek na dobu trvání války a odjel vlakem do Bayonne u španělských hranic, kde se 25. srpna hlásil u formujících se rot praporu C II. pochodového pluku 1. pluku Cizinecké legie. 1. rota byla česko-slovenská, další polská, řecká, belgická a jedna z příslušníků ostatních národů. Velitelem 1. roty se stal kpt. Marie Sallé, který okamžitě zahájil výcvik. Čechoslováci okamžitě upoutali pozornost jak svých velitelů příkladnou disciplínou a nadšením, tak místních obyvatel pořádáním sokolských cvičení a dalšími kulturními aktivitami. A také vzájemným pozdravem, podle kterého získala rota své jméno – Compagnie Nazdar. Dne 12. října 1914 složili příslušníci roty „Nazdar“ slavností přísahu, z rukou starosty Bayonne převzali rotní prapor z červeného hedvábí s vyšitým bílým lvem a 23. října odjeli na frontu do oblasti Champagne.

Zde se v zákopech u Remeše stali součástí Marocké divize, nejprve jako záloha, od listopadu stáli na jejím pravém křídle. Jednalo se o poměrně klidný úsek fronty, útrapám zákopové války však nebyli ušetřeni ani zde, zejména velkému vlhku a zimě. Vojáci hlavně stavěli a upravovali obranné postavení a podnikaly rozvědky. Často se stávali cílem nepřátelského dělostřelectva. Přišli tak i první ztráty – 2 mrví a několik desítek raněných. Na konci dubna byla Marocká divize stažena a přeložena. Jejím novým působištěm se stalo severofrancouzské Artois.

V této oblasti se totiž připravoval rozsáhlý útok. Divize a s ní i rota „Nazdar“ byly přiděleni k Pétainově 33. armádnímu sboru, který měl dobýt návrší Falaise de Vimy, ze kterého bylo možné ovládat roviny až k belgickým hranicím. Marocká divize obsadila zhruba jeden a půl kilometrový úsek Berthonval – La Targette asi 7 km severně od Arrasu. Celkem bylo k ofenzívě připraveno 18 francouzských divizí podpořených britským útokem na severu. Spojenci tak měli v oblasti operací výraznou převahu v mužstvu i materiálu, protože 6. armáda bavorského prince Rupprechta měla 16 divizí. Očekávalo se tak jasné vítězství.

Vše začalo již 4. května 1915 dělostřeleckou přípravou a umístěním min do 17 podkopů. Vlastní útok začal 9. května v 10 hodin dopoledne po silné čtyřhodinové dělostřelecké přípravě. Prapor C útočil ve středu sestavy, rota „Nazdar“ pak ve směru Neuville-Saint-Vaast a na kótu 140 asi 7 km od výchozích postavení. Vojákům se podařilo rychle dobýt první pásmo protivníkovi obrany, pak se ale německý odpor zintenzivnil. To s sebou přineslo těžké ztráty. Padl velitel praporu mjr. Noiret, velitel 4. české čety por. Andreani či velitel kulometné čety por. Dostál. Čs. vojáci však postupovali stále kupředu a strhávali s sebou i další francouzské jednotky. Zhruba o půl dvanácté byla dobyta kóta 140 a cíl útoku tak byl splněn. Byly dobyty též vesnice v okolí a odpoledne odražen německý protiútok. Ztráty však byly skutečně velké, z původních 250 členů roty „Nazdar“ zbylo v bitvě u Arrasu bojeschopných pouze 75 vojínů, 42 vojáků padlo, zbylí byli raněni, v rotě také nezbyli žádní důstojníci. Ztracen byl též rotní prapor, který zmizel poté, co byl praporečník Karel Bezdíček smrtelně zasažen. Ladislav Preininger byl mezi raněnými, na konci útoku byl trefen střelou do prsou. Ujal se ho br. Siebert a obvázal mu ránu. Následně byl evakuován do nemocnice v Bretagni.

Úsilí a ztráty Marocké divize však přišly vniveč. Francouzi nedokázali na místa průlomu přisunout posily, což se ale naopak dařilo Němcům, kteří tak zahájili sérii protiútoků, po kterých začali Francouzi vyklízet draze dobyté pozice. Podobně se dařilo i na dalších úsecích ofenzívy, takže po těžkých a krvavých bojích slavila jen malé územní zisky. Ještě hůře se vedlo Britům, jejichž útoky byly krvavě odraženy. Po odpočinku a konsolidaci byla Marocká divize zapojena 16. června do útoku na ves Souchez, Čechoslováci tvořili 2. rotu v síle asi 150 mužů. Jako jedni z mála se snažili splnit svěřený úkol a přišli o osm mužů včetně velitel, mnoho dalších bylo opět zraněno. Tím skončila jich účast v krvavé druhé bitvě u Artois. Francouzi v ní přišli o 102 tisíc padlých a raněných, Britové o 27 800 a Němci o 65 000 mužů a dalších 7 tisíc jejich vojáků bylo zajato. 

Po vyléčení v červenci 1915 byl Preininger, mezitím povýšen ze střelce na desátníka, odeslán k 26. rotě 1. pluku Cizinecké legie do Sidi-bel-Abbès v Alžírsku. Zde se vykonávala hlavně strážní služba a výpravy na Saharu. Žádal sice o přeložení na frontu, nový příkaz, který zakazoval nasazení cizineckých legionářů proti jejich domovských krajinám z důvodů dezercí, mu to však jako občanu Rakousko-Uherska komplikoval. Když se tedy v únoru 1916 hledali tlumočníci srbštiny, okamžitě se přihlásil, ačkoliv srbsky vůbec nemluvil! Byl přidělen k srbskému praporu, kde to samozřejmě okamžitě poznali, ale jako Čecha ho kryli a on se časem srbsky naučil. V létě 1916 se vrátil zpět do služby v alžírském Colomb-Becháru, v květnu 1917 odjíždí s 12. rotou do řecké Soluně a následně se přesunuje na srbskou frontu, kde je přidělen ke družstvu automatických pušek jako střelec. Červen a červenec pak strávil v obtížném hornatém prostředí v boji s Bulhary. Dostává zde nabídku ke vstupu do polské armády, kterou příjme s vědomím, že jakmile se dostane do Francie, přihlásí se do vznikající armády československé. Rozkaz k odjezdu dostal 11. srpna. Cestou ale onemocněl malárii a musel se léčit v nemocnici v řecké Verii. Tu opustil 16. října a konečně nastoupil cestu do Francie. Dne 2. listopadu byl poslán do Cognacu, kde se formovaly čs. jednotky a stal se tak příslušníkem naší národní armády.

V téže době do Francie dorazil i transport čs. vojáků z Ruska a všichni se prozatímně stali součástí 33. francouzského pěšího pluku. Dorazili také dobrovolníci z USA a zajatci ze Srbska. Následně je přidělen k vznikajícímu 21. čs. střeleckému pluku, k poslednímu lednu 1918 povýšen na desátníka a hned následujícího dne na účetního četaře. Ovšem teprve 1. března je vznik pluku oficiálně potvrzen. 16. května je povýšen do hodnosti důstojnického zástupce II. třídy (adjutant). Na začátku června se pluk v sestavě 53. pěší divize přesunul do tábora Darney, kde se mužstvo připravovalo k nasazení na frontě. Preininger má na starosti ubytování a zásobování. Poslední červnový den pak došlo k slavnostní přísaze a francouzský prezident Poincaré předal pluku prapor darovaný Paříží. V srpnu se pluk zapojil do bojových operací v oblasti Argonne. Na konci září se přesouvá do oblasti města Vouziers, kde je plánována další ofenzíva. Ta začala 18. října 1918, od dva dny později přebírá 21. pluk od Francouzů postavení ve vesnici Terron-sur-Aisne. Hned následujícího dne se stává cílem silného protiútoku Němců. I. a II. prapor se zde úspěšné bránily až do 30. října, kdy byly vystřídány, III. prapor držel pozice u vesnice Vandy. 22. pluk pak bojoval u Chartres. Za své úspěšné bojové nasazená zaplatili Čechoslováci ztrátou 252 mrtvých a nezvěstných a téměř 900 raněných. Vše s plukem absolvoval i do hodnosti důstojnický zástupce I. třídy (adjutant-chef) povýšený L. Preininger.

Při odpočinku v táboře Darney se vojáci 1. listopadu dozvěděli o vzniku samostatného Československa a o deset dní později začalo platit příměří. Velká válka tak skončila. Začal se tak plánovat přesun do svobodné vlasti. Mezitím však docházelo k řadě slavnostních událostí, udělování vyznamenání a v táboře v Darney čs. vojáky 10. prosince navštívil prezident Masaryk, který na všechny udělal velký dojem. O dva dny později je Preininger jmenován poručíkem. 30. ledna 1918 se pluk vydal na cestu domů.

Doma však na vojáky nečekal život v míru. Na Slovensku se bojovalo s Maďarskou republikou RAD, která se nechtěla vzdát území historických Uher, na Těšínsku s Poláky. Sem se také po přehlídce v Praze přesunul 21. pluk. Došlo k několika střetům a následně se dostavila komise Dohody, aby záležitost vyřídila. Na konci března 1919 se přesouvá I. prapor pluku do Brna a pak zpět do Prahy, kde se podílel na uklidnění květnových nepokojů. Následně 27. května se dva prapory přesouvají na Slovensko, kde probíhal maďarský vpád. Působí v oblasti Košic, špatné zásobování ale znesnadňuje operace. Dne 25. června je vyhlášeno příměří a hranice republiky jsou potvrzeny. Vše s plukem prodělal i Preiniger. 

Mezitím, 1. června, byl povýšen na nadporučíka, v listopadu poslán na studia do francouzské akademie v Saint-Cyru a v prosinci přijat do soboru důstojníků z povolání. Z Francie se vrátil počátkem roku 1920, od října působí ve vojenské akademii v Hranicích a 1. listopadu je povýšen na kapitána. V říjnu 1922 si za ženu bere Natálii Gallovou, později se jim narodí dvě dcery. V letech 1925–1927 studoval na Vysoké válečné škole v Praze, následně v letech 1927-1936 působil jako major generálního štábu ve funkci spojovacího důstojníka francouzské vojenské mise, kterou vedl gen. L-E. Faucher. Preininger s ním navázal blízké přátelství. Byl také publikačně činný, psal články o čs. legiích a francouzské armádě. Následně velí praporu v Josefově, odkud se přesouvá k útočné vozbě. Nejprve krátce velí IV. a III. praporu, od dubna do července 1938 pak celému 2. pluku útočné vozby. V době mnichovské krize byl přidělen Velitelství cizích dobrovolců na Slovensko, u kterého se měli soustředit zahraniční dobrovolníci. Následujíc události tomu však zabránili. Od října 1938 do května 1939 stál v čele Náhradního praporu pluku útočné vozby 1. Po rozpuštění armády byl přidělen v hodnosti odborového rady Ministerstvu sociální a zdravotní péče.

Ráno 30. července 1941 byl ve svém pražském bytě zatčen gestapem a odvezen na Pankrác. Zde ho příležitostně mohla navštěvovat rodině. Dne 27. září 1941 se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich, který hned následující den vyhlásil stanné právo. V průběhu něho byl podplukovník generálního štábu Ladislav Preininger, rytíř Řádu Čestné legie, nositel francouzského, belgického a čs. Válečného kříže a mnoha dalších řádů a vyznamenání, 1. října 1941 v kasárnách v Ruzyni popraven.

text Michal Rak

foto archiv Mileny Freimanové a VÚA-VHA Praha