Příjezd prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka do osvobozené vlasti

Ještě než se pustíme do obšírnějšího popisu příjezdu prezidenta osvoboditele, je dobré připomenout, jak vypadal rámcový program oslav v Praze. Vypracovat jej nechala Ministerská rada. Scénář vyšel v periodiku Venkov 17. prosince 1918 s jednoznačným titulkem: Presidentův příjezd. Dlužno však podotknout, že o místech pobytu v zahraničí při cestě zpět do Československa referovala ČTK. Dříve se Masaryk ještě věnoval diplomatickým jednáním, například v USA. Tedy: 

Ministerská rada usnesla se na tomto pořádku uvítání prvního presidenta ČSR prof. Masaryka, který přijede do Prahy v sobotu dne 21. prosince. K slavnostnímu uvítání zřízen budiž:

A. Slavnostní výbor, do něhož se navrhují:

1. za vládu ministerský předseda Kramář a ministr vnitra Švehla, 2. za Národní shromáždění předseda Tomášek, 3. za vojsko Klofáč, 4. za město Prahu dr. Šámal, 5. za Sokolstvo dr. Schreiner, 6. za spisovatelstvo Al. Jirásek, 7. za osobní přátele dr. Herben

B. Výbory výkonné:

1. Pro Prahu, do něhož se navrhují: pp. předseda cizineckého úřadu prof. dr. Domin, podplukovník Liška, dr. Bedřich Štěpánek, vrchní pokladník Groh, přednosta Kraus, pres. rada dr. Sobotka, dr. Štěch, arch. Hilbert, min. konc. Langer, Fr. Hummelhaus, řed. knihtisk. Práva Lidu a min. konc. dr. Ant. Hold

2. Pro Budějovice, Veselí, Tábor a Benešov bývalé národní výbory.

Uvítání musí být slavnostní za účasti všech vrstev národa při zachování úplného klidu, pořádku a osobní bezpečnosti hlavy státu. Je proto nutno vypracovat jakýsi ceremoniel, který bude přesně dodržen.

President republiky přijede ve dne a to nejdéle do 1. hodiny odpoledne. Za tímto účelem bude za hranice českého státu vypravena delegace ve zvláštním vlaku, která při vstupu presidentově na půdu českou jej přivítá a během jízdy bude říditi jízdu vlaku a uvítání na jednotlivých stanicích takovým způsobem, aby vlak v naznačenou dobu do Prahy skutečně přijel. K pomocné službě delegaci budou přidání úředníci poštovní a železniční, jichž povinností bude, z každé stanice dobu příjezdu a odjedu vlaků oznamovati, a dále novináři.

Od hranic českých bude předem určen počet stanic, ve kterých vlak se zdrží a ve kterých připuštěno bude místní uvítání. Bylo-li by zřejmo, že vlak s presidenten dospěl do Prahy až odpoledne, bude zřízena jízda tak, aby jednak jízda sama, jednak počet míst, v nichž uvítání by bylo připuštěno, prodloužili jizdu, takže by prezident přenocoval ve vlaku a do Prahy přijel dopoledne.

 

Uvítání v Praze

Prostor před nádražím bude půl dne před příjezdem uzavřen kordonem vojska, rovněž i všechny východy (ze strany žižkovské i vinohradské) a nepřipuštěn do nádraží nikdo, kromě členů výkonného výboru a orgánů jimi legitimovaných. Vinohradský tunel bude střežen a prohlédnut ode dne předcházejícího. Na peronu nebude nikdo kromě službu konajícího úředníka a člena výkonného výboru. Při příjezdu vlaku uvede člen výkonného výboru presidenta do salonu, kde shromáždění budou členové vlády s ministerským předsedou v čele, dále slavnostní výbor, rodina a osobní přátelé presidentovi a členové bývalé mafie. Po slavnostním uvítání ministerským předsedou představí se vláda. Na to odebéřou se přítomní do hlavního vestibulu nádraží, kde shromáždí se na jedné straně rodiny členů vlády a osoby zvláště pozvané, na straně druhé určený pěvecký sbor, jenž přednese pozdrav komponovaný Vítězslavem Novákem na slova Macharova a píseň Teče voda teče.

V prostranství před nádražím pro veřejnost uzavřeném shromáždí se: 1. čestná setnina vojska, 2. legionáři, 3. Národní shromáždění, 4. spisovatelé, učenci a umělci, kteří podepsali květnové prohlášení (opatření pozvánkou).

Automobily očekávající presidenta s průvodem, opatřeny budou pořadovými čísly a nástup provede člen výkonného výboru. Před průvodem pojede jízdní četa Sokolů. V prvním automobilu pojede policejní ředitel Bienert, v druhém plukovník Husák s pobočníkem, v třetím president s ministerským předsedou, ve čtvrtém francouzský velvyslanec s dr. Štěpánkem, v šestém předseda Tomášek s ministrem Klofáčem, v dalších pak členové rodiny prezidenta a zahraničního ministra a členové vlády. Za automobily pojede čestná suita. Před automobilem presidentovým půjdou rozestavění do celé šířky spisovatelé, učenci, umělci, za automobilem členové Národního shromáždění, po stranách automobilu legionáři. Další obsazení automobilů, které budou následovati, určí až po zjištěném počtu otevřených automobilů, jež jsou ve městě. Průvod zakončí oddíl vojska všeho druhu zbraní, před ním zástupcové dělnických tělocvičných jednot a Sokolstva. (…)

• Při výjezdu vlaku z tunelu vinohradského bude dán s hradeb dělový salut. Po čas trvání průvodu bude zvoněno všemi zvony. Průvod bude uzavřen vojenským kordonem, aby nenastala na jeho konci zácpa.
• Železniční zřízenci sejdou se ve svých místech tak, aby dvě hodiny před příjezdem presidentovým dorazili na hořejší část Václavského náměstí (u Musea); dalších pokynů obdrží od pořadatelů.
• Pokud možno, dostavte se v krojích. Sledujte časopisy, najmě přesnou hodinu příjezdu. (…) Železniční zřízenci bydlící v Žižkově, zúčastní se přivítání presidenta ve stejnokroji a s hudbou. Odchod v půl 11. z místnosti podpůrného spolku U Zajíce z Hasenburka na Kostnickém náměstí v Žižkově.
• Špalíry buďtež osmičlenné za sebou (dle šíře prostranství) a na hlavních třídách a náměstích o krok mimo koleje elektrické dráhy.

 

Než dojel k hranici

Ovšem než do města dorazil, čekala jej triumfální jízda z hranic v Horním Dvořišti. Ještě před tím však reportéři s minutovou přesností sledovali Masarykův pohyb Evropou směrem k čs. hraničnímu přechodu. Například reportér ČTK z Českých Budějovic hlásil: „Podle zpráv sem došlých odjel prezident z Padovy dne 17. prosince v 7 hod. 18 min. večer. V Alle byl ve 2 hod. 5 min. ráno. Odtud odjel do Tridentu, kamž přibyl 18. t. m. v 6 hod a 6 min. ráno. Do Bolzana přijel v 7 hodin a 45 min. ráno, do Franzensfeste v 1 hod. a 30 min. odpoledne, do Toblachu v 8 hod. 14 min. v noci, do Lienzu 20. t.m. v noci ve 12. hod. 29. min. (…)  Zítra v pátek ráno o 3. hod. má přibýti do Malého Reiflinku, do Sv. Valentyna v 6 hod. 59 min., do Gaisbachu v 8 hod. 45 min. ráno, do Horního Dvořiště, pohraniční to naší stanice, má přibýti v 11 hod. 5 min. dopoledne.“

19. prosince, v 6:40 vydala ČTK další zprávu s odkazem na dění v Českých Budějovicích, kam mezi tím vyrazil pražský uvítací výbor. „Delegace sestavená ze všech klubů Národního shromáždění, vyslána vstříc prezidentovi Masarykovi, přijela do Českých Budějovic zvláštním vlakem a projela za přítomnosti ministra železnic a poslanců celou trať až do Českého Heršláku na zkoušku. Ve stanici v Horním Dvořišti byl potkán transport legionářů, vracejících se z Itálie. Byl pozdraven ministrem železnic a poslancem Němcem za ohromného nadšení přítomných.“ Později ČTK uvedla, že v delegaci byl již zmíněný ministr železnic dr. Izidor Zahradník a další významní státní představitelé obou států. Ministr železnic, jenž v Budějovicích zůstal přes noc, podnikl spolu s ředitelem státních drah dr. Baštou za účasti zástupců Národního shromáždění inspekční projížďku po trati, kterou měl Masaryk druhý den projet. Na hranicích u Dvořiště již stála vkusná slavobrána.

Inspekce nenašla problémy, naopak ČTK informovala pouze o přípravě oslavy příjezdu a zmínila, že celá železnice byla vyzdobena k důstojnému přivítání hlavy státu. „Nádraží jsou obestřena prapory veselých slovanských a dohodových barev, ověnčena chvojím, opatřena vítajícími nápisy, chodníky posypány čerstvým pískem a i nejmenší budka vyšňořena jako malá družička ve špalíru,“ napsala ČTK.

 

Vždy přes Dvořiště

Vyzdobeno nebylo jen hraniční nádraží. „I České Budějovice jsou vyzdobeny prapory, věnci, slavobránami a odpoledne před radnicí na náměstí hraje hudba 39. pluku československého vojska národního, přišedšího z Itálie.“ Přípravy byly dotaženy do posledního detailu.

Náladu obyvatel Československa vystihl článek Práva Lidu z 20. prosince 1918 s Titulkem Vítej nám, presidente náš. „Na půdu Československé republiky vstoupil dnes jistěže s pohnutím nevylíčitelným její první president. Celý národ československý od Šumavy k Tatrám za radostného tlukotu srdcí obrací zraky své k jihu republiky a volá: vítej nám, prvý presidente náš, na půdu svobodné naší republiky!“

Noviny poznamenaly, že od věků dávných nezažil národ tak velké pohnutí a nebyl poctěn takovou radostí. Obnovena byla samostatnost, národy české a slovenské se spojily. Prý však nebylo vše, co se do té doby událo ve společnosti celé, dokud nad věcí nebyl první prezident, jehož jméno máme spojené s přízviskem osvoboditel.

 

Vítali jej i dělníci

Nebýt však obětavosti všech zahraničních Čechů v dobách první světové války a našich zajatců, nebyl by prý ani náš stát. To oni stáli – podle článku v Právu Lidu – pevně a svorně uprostřed persekuce ze strany Rakouska. Právě Masaryk a jeho přátelé vznik nové republiky připravovali, vyjednávali a národy sjednotili. Autor vyzdvihl v tomto smyslu Masarykovu agilnost. „Kdyby nebylo nejpodivuhodnější čilosti, agitace, poučování, styků Masarykových, kdož ví, zda by nebylo zůstalo Rakousko i dynastie habsburská a hohenzollernská.“  Článek, jenž je koncipován i jako oslava přátelství Masaryka s dělnictvem, uzavřelo Právo lidu následovně: „Zavlajte prapory, nechť zdvihne se jásot. Presidente Masaryku, vítej nám na půdě naší republiky, vítej nám v Praze.“ A zatímco Právo Lidu informovalo o náklonosti prezidenta k proletariátu, o zmapování cesty se postarala ČTK. Jejího servisu posléze využily všechny přední deníky doby.

Prezident osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk překročil hranice 20. prosince 1918 krátce před 13. hodinou v Horním Dvořišti. Zemi opustil o 4 roky dříve, 19. prosince a to právě na stejném místě, ovšem jako politicky nepohodlný. Výstižně celou věc zmínily Národní listy 21. prosince, které napsaly: „Tento okamžik jest jistě jedním z nejslavnějších okamžiků historie československého národa.“

Příjezd na hranice Československa prý působil dojmem neobyčejně mohutným. Když vlak vjížděl do stanice, prezident Masaryk stáhl okénko a kochal se. Vedle něj se objevili i vojáci. Hudba hrála hymnu Kde domov můj. Podle tehdejších novin měli osobnosti slzy v očích. Masaryka doprovázeli vojáci i diplomaté z Francie, Anglie a Itálie. „Nejedou jako z boje, ale jako ze slavnosti. Při jízdě stanicemi všude naskytuje se dojemný obraz. Davy venkovského lidu shromažďují se podle trati.“

 

Vyzdobená byla i lokomotiva

Prezident vjížděl jako suverén, jemuž byly vyznávány příslušné pocty odpovídající jeho prestiži. Aby ne, spřátelené státy jej uznávali. V italské Battaglii jej na odjezdu doprovázel král Viktor Emanuel. Ale zpět do Československa, na nádraží v Horním Dvořišti. Ještě před příjezdem se na místo dostavil ministr dr. Zahradník s prezidentovým synem Janem. Sjeli se i členové Národního shromáždění v čele s plukovníkem Husákem, zástupcem zahraničního úřadu dr. Štěpánkem, sekčním šéfem Baštou a dalšími úředníky či novináři. V uvítacím „výboru“ byl i sekční šéf a ředitel plzeňského ředitelství státních československých drah, do jehož správy náleží daná trať, okresní hejtman z Kaplice dr. Kaskeline a předseda kaplického národního výboru Sklenář. Na nádraží byla také vojenská hudba 29. pluku za velení podpraporčíka Hajšmana a čestná setnina vojska.

Z dobových fotografií je patrné, že lokomotiva byla ověnčená chvojím. Slavnostní atmosféru, podle tehdejších zpravodajských kanálů, doplňovala státní hymna.

„Vlak presidenta skládal se ze dvou vozů služebních, dále tří vozů salonních, čtyř vozů prvé třídy, jednoho vozu druhé třídy, pěti vozů osobních a tří vozů nákladních. Náladu opět brilantně vystihl dobový tisk. „Se zřejmým vzrušením, jež bylo pozorovati na tváři všech shromážděných, zastavuje vlak, z jehož jednoho vagonu, osazeného československým národním vojskem, vlaje husitský rudý prapor s černým kalichem. A po chvilce vycházejí již jednotliví účastníci ze svých vozů a jeden z nich první sestupuje svižným krokem, sám prezident dr. Masaryk, naprosto nezměněný, v kožichu se svým typickým měkkým kloboukem na hlavě.“

 

Vystoupil v samostatném státě

Následovalo podání ruky nejblíže stojícímu poslanci Antonínu Němcovi, který jej zdravil jménem všeho dělnictva. Za presidentem vystoupila i Masarykova dcera Olga, kterou naopak srdečně přivítal bratr Jan. Posléze se vroucně objal se svým otcem. Postupně z vlaku vystoupili všichni členové prezidentova doprovodu a obklopili jej. Zmíníme ministra residenta Francie v Praze Clément-Simona, velitele československého armádního sboru v Itálii generála Piccioneho, představitele hlavního stanu britské armády pro země československé a jihoslovanské plukovníka Sira Thomase Montgomery Cunninghama a další.

Dočetli jsme se, že prezidentu se hlásil sekční šéf ministra železnic dr. Kepka, hejtman Kaskeline nebo staniční velitel podpraporčík Hajšmann.  Předseda národního výboru Sklenář podal Masarykovi i jeho dceři Olze chléb se solí.

Slova uvítání pronesl předseda správní komise pro Čechy dr. Fanta. Prezidentu poděkoval za zásluhy o vznik země. Na to prezident odpověděl slavným prohlášením: „Vše, co jsme podnikli, čeho jsme dosáhli, dosáhli jsme skutečnou prací. Jsem jist, že co jsme dosáhli, též udržíme, a doplníme a zdokonalíme. Čeká nás jistě mnoho práce, snad těžší práce než dosud a já každého zvu k této práci, jež nám všem musí býti společnou.“

Následovala představení členů správních rad, objímání, srdečné potřásání pravicemi a vřelá diskuse. Družné rozhovory jen na chvíli zastavil ministr železnic dr. Isidor Zahradník: „Pane presidente! Jménem vlády republiky československé vítám vás při vstupu na půdu vlasti, pro jejíž svobodu a slávu jste vy, otec náš, strádal, pracoval a bojoval až ku konečnému vítězství. Cítíme verš Kollárův „jak Tě vítati? Slzou či zpěvem?“ Pláč i radost derou se nám v duši a jest to naším velkým štěstím, že právě nám dovolil osud dýchati tentýž vzduch s vámi a býti svědky této velké historické chvíle (…) Budiž požehnán váš první krok do naší milé vlasti.“ Prezident za slova poděkoval a Zahradníkovi představil část suity, načež se dal ve francouzštině do řeči s Clément-Simonem a dále s generálem Piccionim.

 

Po přivítání vlaky odjely

Po přivítání a kratičkých uvítacích projevech diplomatických pracovníků, byli Masarykovi představeni členové Národního shromáždění, načež ministr Zahradník představit přítomné úředníky. Poté dr. Masaryk provedl přehlídku čestné setniny a nastoupil zpět do vlaku. Do soupravy jej doprovodili i přítomní členové Národního shromáždění, aby s ním doputovali do Českých Budějovic, přičemž lokomotivu vedl sekční šéf ministerstva železnic dr. Bašta.

Jak známo a jak neopomenula připomenout média, ještě před odjezdem Masarykovy soupravy odjely dva vlaky: v prvním jela, mimo jiné, čestná setnina, ve druhém dr. Zahradník a ve třetím pak Masaryk. Tři speciály po cestě vítalo obyvatelstvo na všech nádražích, i podél trati napočítali novináři davy obyvatel. Minařík ve své knize Návrat presidenta do vlasti píše: „…a ve všech vesničkách podél trati ležících četnými davy obyvatelstva, jež se všude nashromáždilo, mávajíc prapory a šátky vlaku vstříc.“

Musela vládnout fantastická nálada. Ba co víc, byla absolutně nenucená. Spontaneita z našich obyvatel přímo čišela!

Rušno už bylo v té době i v Českých Budějovicích. Do města se sjely tisíce hostů. Dobové noviny zmiňují i 39. pluk československé národní armády v italské výstroji, který vytvořil na náměstí i v ulicích města špalír, za nímž se tísnily tisíce obyvatel „všech vrstev“, aby mohly pozdravit svého prezidenta. Ten měl městem v průvodu projet právě v odpoledních hodinách.

 

Jede. Masaryk už jede!

Když krátce po 13. hodině odpolední byly odpáleny tři dělové rány na znamení, že prezident přejel státní hranici, natěsnaly se do ulic další davy, jež s napětím a nadšením vyčkávaly příjezdu. „A nedali se zastrašiti ani sněhovou plískanicí, která se snesla nad městem a okolím,“ napsal Stanislav Minařík.

V 15:47 začala dělostřelecká baterie opět střílet. Tentokrát zaznělo 24 ran na znamení prezidentova vjezdu do města, nádherně vyzdobeného a svátečně naladěného. Současně s tím začaly na všech budějovických věžích znít zvony.

Na nádraží očekávali příjezd prezidenta čelní představitelé státu i zástupci národního výboru s ministrem železnic dr. Izidorem Zahradníkem, opět čestná setnina 39. pluku se svým praporem darovaným římskými dámami a zástupci italského důstojnictva, toho času ubytováni právě v Českých Budějovicích. Dále Masaryka vítal nespočet Sokolů a další zástupci různých spolků a hlavně běžní občané.

 

Kde domov můj,…

Když prezident vystoupil za zvuků hymny hrané armádní hudbou, přivítal jej opět ministr Zahradník. Tentokrát mu však předal obrovskou kytici se slovanskými stuhami. Po slavnostním aktu se hlavě státu hlásil přednosta stanice, okresní hejtman a staniční velitel, podmaršálek Diviš i se svými pobočníky. Posléze se představili předseda národního výboru prof. Zdráhal a místopředseda Svoboda. Prof. Zdráhal uvítal Masaryka proslovem. Následovala prohlídka četné setniny československého vojska a přivítání italským armádním velitelem Českých Budějovic.

Když se prezident vrátil, přistoupil poslanec Pavel Blaho, jenž Masaryka slovensky pozdravil jménem volného a osvobozeného Slovenska. Dobový tisk zmínil, že Blaho tlumočil velkou lásku jeho národa nejen k prezidentu Masarykovi. On byl podle jeho slov prvním, kdo z „myslících českých mužů intesívně hlásal ideu československou, jí žil, pro ni pracoval a bojoval, až zvítězil.“ „Přijmi nás,“ volal Blaho. „Veď nás mezi národy kulturní v Evropě šťastně.“

Upřímný projev poslance Blaha Masaryka dojal. Přistoupil k němu, podal mu ruku a prohlásil: „Jsem z vaší krve jako z krve české.“

Pak předstoupily dvě družičky oděné do bílých šatů a podaly prezidentu bohatý pugét.

 

V autokoloně

V průvodu po přijetí vyšel před nádraží. I tento prostor byl zcela zaplněn tlačícím se davem. I přes sněžení nastoupil do vozu. Do automobilů postavených v pořadí nastoupili ministr Zahradník a dr. Franta, do druhého prezident Masaryk s dcerou Olgou, do třetího velvyslanec Francie Clément-Simon a generál Piccione, do čtvrtého plukovník Cunninghame s plukovníkem Husákem a do posledního poslanec Machar s Janem Masarykem a atd. Celkem od nádraží odjela kolona třinácti vozidel se všemi významnými hosty z řad Národního shromáždění i ministerstev. Kromě širokých špalírů prezidenta vítaly i občané vyklonění z oken. Zima nezima. „Průvod jel za nepopsatelného jásotu obyvatelstva městem až k radnici, kde vozy zastavily,“ poznamenal Minařík v knize. Prezidenta přivítal předseda správní komise městské dr. Zátka. Prezident poděkoval a vyslechl píseň zdejšího spolku Hlahol. Na to se průvod vrátil zpět na nádraží za neutuchajícího jásotu místního i přespolního obyvatelstva.

Prezident Masaryk i se svou suitou přespal ve svém vlaku. Druhého dne, tj. 21. prosince 1918, vyrazily z Českých Budějovic dva vlaky. První vyjel v 9:33, druhý, prezidentův i s řazeným salonním vozem, o jedenáct minut později. Plánované zastavení bylo ve Veselí-Mezimostí (5 minut stání), Táboře (10 minut stání). Ve stejný den zaslal Masarykovi telegram ministerský předseda dr. Kramář: „Srdečně Vás pozdravuji jménem svým a nyní i jménem vlády na české půdě. Z duše se těším na Vás a naši společnou práci. Upřímně Vám tiskne ruku Váš Kramář.“ Prezident obratem odpověděl: „Srdečný dík Vám a kolegům Vašim. Budeme pokračovati v práci, kterou jste prováděli tak dobře doma a já s přáteli za hranicemi. Sloučení a věrně spojení doděláme svůj zodpovědný úkol. Váš Masaryk.“

 

S bohem a do práce

Do Veselí-Mezimostí vlak přijel v 10:35. Stejně jako všude byl Masaryk opět bouřlivě přivítán. Podle stejného scénáře s družičkami se ceremoniál odehrál i zde. Masaryk je vlídně oslovil a pohladil. Nato je přivítal starosta Kolína a exposlanec Vacek. Srdečně občanům i zástupcům samosprávy poděkoval a se slovy: „S bohem a do práce“ nastoupil do soupravy. Dav stále mohutně skandoval hesla Sláva a Na zdar.

 

Další zastávkou byl Tábor.

Město Masaryka přivítalo hodinu před polednem. Na nádraží byla opět hlava na hlavě, místní hudebníci při vjezdu do stanice zahráli fanfáry z Libuše. Vlak zastavil, prezident vystoupil a opět byl vítán četnými funkcionáři, jejich jménem hovořil starosta dr. Kos. Obecenstvo jásalo a provolávalo prezidentovi slávu. Vítán je jako prezident osvoboditel, osvoboditel od dlouhověkého podrobení. Pěvecký sbor stojící na perónu zpíval husitský chorál „Kdož sú boží bojovníci“.

Za slovenské hymny Nad Tatrů sa blýská, Masaryk procházel špalírem dam v národních krojích na perón, kde se zástupci dohodových mocnosti, kteří ho provázeli, zapsal se do pamětní knihy. Doktoru Kosovi prezident poděkoval a opět vyzval všechny k práci. „Těší mě, že jsem mohl zastavit v Táboře, v tom historickém městě, jak jste dovodil. Tábor je náš program a tomu programu zůstaneme věrni. Prosím vás všechny o spolupráci. Práce nás ještě čeká a práce bude dost.“ Po tomto prohlášení a za tónů národní hymny vstoupil zpět do útrob speciálu. Stanici Masaryk opustil v 11:15, za ním ještě na perónu zněla marsellaisa a střelby z hmoždířů. ČTK poznamenala, že Sokolové i obyvatelstvo udržovali vzorný pořádek.

 

Na Prahu!

Posledním místem zastavení celé anabáze byl středočeský Benešov. ČTK dění okomentovala následovně: „Od Tábora byly ve všech stanicích, jimiž vlak volněji projížděl, shromážděny davy lidí, školní mládež i dospělí. Všude bylo viděti rozzářené tváře a všude se rozléhal nadšený jásot.“ Do Benešova, kde byla učiněna poslední zastávka před Prahou, přijel vlak s prezidentem po poledni a ve 12:27 odjel do Prahy. Masaryka potěšilo srdečné uvítání a zdůraznil: „Býval jsem tu často před válkou a za války jsem u vás o Konopišti naposledy informoval. Mnoho bylo sice pro samostatnost národa vykonáno, ale mnoho a těžší práce nás ještě očekává.“ Tato slova otiskly Pražské noviny. Zbýval poslední úsek. 

V knize T. G. Masaryk – Za ideálem a pravdou autor Stanislav Polák popsal dění v Praze. Zmínil i zvěsti o možném atentátu. Naopak československá vláda nechala několik dní před příjezdem vytisknout vítací leták, který na náklady státu dostalo nedočkavé obecenstvo. Leták obsahoval Masarykův životopis zakončený jednoznačným heslem „Buď zdráv, první presidente náš.“

 

Oslavy bez konce

Na příjezd se metropole připravovala několik dnů. Zvěsti o atentátu donutily dobrovolné pořadatele, aby obklopili vůz prezidentův ozbrojeným špalírem Čechoslováků ze všech tří světových stran.  Ladily se rozmanité problémy organizační i technické. Psaly se články, oslavné brožury, spisovatelská obec vydávala verše, hudební skladatel Vítězslav Novák složil uvítací píseň na slova J. S. Machara, Masarykova přítele.

Ten pravý slavnostní ruch ve městě panoval právě v den příjezdu. Již od časného rána pochodovali ulicemi vojáci i Sokolové. Město zaplňovaly statisíce lidí. Přecpané bylo Václavské náměstí i ulice spojující Národní muzeum a nádraží (v místech dnešní magistrály).

K hlavnímu nádraží už hodinu před polednem přijel oddíl italských legionářů. Stály tu i ověnčené otevřené automobily, před hlavním vchodem se řadili Sokolové s prapory. „Ve dvoraně se tísnil dav pozvaných účastníků, umělci, spisovatelé, zástupci vysokých škol, vědy, techniky, církví a úřadů, rozmanitých povolání, žurnalisté. (…) V menším ze dvou salónků se shromáždili členové domácího odboje, krajané ze Slovácka, voliči z Valašska, ve větším zástupci parlamentu a členové vlády. Místnosti byly vyzdobeny zelení, po zemi byly rozvinuty rudé koberce,“ popsal ve své knize Stanislav Polák.

Skutečně, i další zdroje uvádějí neuvěřitelnou výzdobu. Státní vlajky vlály prakticky všude, kde to bylo jen trochu možné, chvojím byla pokryta čela domů od středu města až po periférie. Nebyly zdobeny jen třídy a náměstí, jimiž měl průvod projít, ale i zastrčené a odlehlé uličky. „Bylo dojemno pozorovati, jak i nejchudší okna přispěla svou příkrasou; nebylo-li látky ani na drobné praporečky, aspoň z barevných papírů tím početněji zrobeny. Nebylo takřka domu, s něhož by nevlál jeden velký veliký a několik menších praporů a vlajek, nebylo domu, kde by několik oken nemluvilo obrazy Masaryka a Wilsona,“ doplnil Stanislav Polák ve své publikaci.

 

Netrpělivé očekávání

Do příjezdu vlaku dělily Prahu jen desítky minut. Od Wilsonova nádraží, přes Václavské náměstí a dále k Národnímu divadlu a nábřeží (Smetanovo) a Staroměstské náměstí stála hradba těl. Mezi nimi však vynikala široká vozovka, budoucí koridor, po kterém projede prezidentova kolona. Slávu doplňovali muzikanti, tisíce standart a státních vlajek. Praha byla opravdu napjatá. Nálada však vládla fantastická.  

První větší uvítání Praha připravila už na vršovickém nádraží. Nechyběly věnce a prapory české i spojenců. Plnit se místo začalo v pravé poledne, o čtvrt hodiny později dorazilo i veškeré mužstvo nemocničních vlaků odstavených právě ve Vršovicích. Skupinu už z dálky identifikovaly prapor Červeného kříže a vlajka. Velení zdravotníků zastával dr. Kořínek. Nemocniční personál oddělil spolu s vojenskou stráží peron od kolejí tak, aby davy lidí neutrpěly zranění.

Do nespočtu lidí vítajících vlaky se vměstnali železniční úředníci a zřízenci. Jako všude zavládlo mezi čekajícími napětí. Do maximálních obrátek bylo vytočeno ve chvíli, když ve 12:45 zazněl elektrický zvonek, ohlašující příjezd první soupravy. Ani ne po pěti minutách projel plnou rychlostí.

 

První, a kde je druhý?

Ač vítající dav věděl, že prezident Masaryk sedí v dalším vlaku, neodpustilo si veselé mávání a provolávání hesla „na zdar“. Sotva první souprava odjela, zařinčel zvonek znovu. Tentokrát staniční hodiny ukazovaly čas 12:57. Přesně ve 13 hodin vjížděl vlak do nádraží.  Strojvedoucí na pokyn inspektora Ducháčka snížil rychlost. Pomaleji se pak blížil k perónu.

Jásot neutichal.

Minařík vzpomenul na bohatou výzdobu parní lokomotivy, její velkolepost však jaksi zanikla ve víru všeobecného veselí. „Zraky všech za bouřlivého provolávání „slávy“ a „na zdar“ hledaly okno presidentovo. Z prvého salónního vozu dávána obecenstvu znamení, že prezident jest ve druhém voze. A skutečně. U otevřeného okna tohoto vozu stál s úsměvem ve tváři a kyna rukou, do vlasti se pracující prvý president československé republiky T. G. Masaryk. Každý, ač vous jeho prací a starostmi úplně zbělel, okamžitě ho poznal a každý také, jak mohl v kratičké době jeho zjevu, přispěl k nejsrdečnější, nejupřímnější ovaci,“ zmínil Minařík a pokračoval: „Na provolávání odpovídal president kynutím rukou a slovy: „Na zdar!“ A jásot obecenstva potrval i když osoba presidentova zrakům zmizela.“ Vlak zvýšil rychlost a zmizel v tunelu.

Praha vítá Tomáše Garrigua Masaryka

Perón Wilsonova nádraží se pyšnil bohatou výzdobou, na rudých kobercích stála čestná setnina pěchoty s hudbou, Sokolové, legionáři z Itálie ještě s ovázanými hlavami, filmaři i politici a osobní přátelé TGM. Nad Prahou se dokonce rozestoupila mračna a hlavní nádraží polila sluneční záře. Jako by tušila, koho hlavní nádraží pražské vítá a jaká panuje radost a euforie. Slunce zářilo i do konců pušek Čechoslováků s italských a francouzských rot. Náhlé znamení trubky ztišilo hlahol. Do salonků vcházeli ministři i členové Maffie. Rušno bylo i v okolí. Statisícové zástupy stály v ulici vedoucí k Václavskému náměstí, v jízdní dráze už byla nastavena kolona automobilů, u hlavního vchodu stál oddíl Sokolů s prapory.

První zajišťovací vlak dorazil na Wilsonovo nádraží ve 13 hodin. Z něj vystoupili ministr železnic Zahradník, generál Diviš a zástupci italských Čechoslováků s plukovním praporem. Na nádraží po chvilce zavládlo hluboké ticho.

Druhá souprava dorazila přesně o čtvrt hodiny později, za výbuchů z děl. Tak jako o den dříve, na hranicích. Zněly zvony, a protože Praha je jak známo stověžatá, byl to povedený koncert. Jeden každý zvon zdravil svého prezidenta osvoboditele, prvního československého prezidenta, prof. dr. Tomáše Garrigua Masaryka.

Lokomotiva vyjížděla z vinohradských tunelů, zdobená květy, prapory a koberci. Armádní kapela hrála hymny Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská.

 

Šťastní potomci

Na nástupišti už byla připravena i dcera Alice. Doprovázel ji dr. Šámal. Vlak zastavil, rozlétla se dvířka vozu a Jan Masaryk vyzvedl Alici. Tam, na chodbičce vagonu, odehrál se nejdojemnější výjev. Padlo prý více polibků než slov. Odloučení trvalo dlouhé čtyři roky. Historici píší o velmi pohnutém jednání. Potom prezident, provázen zástupci Francie, Itálie či Velké Británie sestoupil a byl uvítán na peronu a přijal hlášení prof. Domina a generalissima dr. Scheinera, potřásl si rukou starosty a odešel špalírem Sokolů do salonu, následován celou suitou. Ještě před vstupem jej uvítala deputace jeho nejvyšších slováckých rodáků, přinášejících chléb a sůl. Přijal beze slov.  Novináři si ještě do notýsků poznamenali, že pan prezident je zdravého, svěžího vzhledu, mladistvě přímý, vysoký a štíhlý.

Do prezidentského vlaku byly zařazeny kuchyňský vůz, císařský vůz Buštěhradské dráhy a další řady vagonů. Salonní vůz byl zařízen moderně, dosahoval vysokého komfortu a nechyběla v něm jídelna, ložnice a koupelna. Dalších ložnic využívali Olga Masaryková, Josef Svatopluk Machar, plukovník Husák nebo generál Piccione.

„Jiná, daleko intimnější atmosféra se hlásila za otevřenými dveřmi v sousedním, menším salonku: nejbližší spolupracovníci, revolucionáři, krajané, přátelé. Také dcera Seydlerova, obě dcery Macharovy s konvalinkami v rukou a pláčem na krajíčku: mnohá radostná shledání. Jiřina Macharová měla v ruce ještě větvičku vavřínu, ale celá se třásla, a když ji Masaryk oslovil, schoulila se v křečovitém pláči a nedokázala mu podat větvičku; vzal si ji sám,“ zmiňuje Stanislav Polák. V salonku byli prezidentu představeni jednotliví ministři i předseda Národního shromáždění. „Prezident mluvil vroucím a prostým způsobem, tak dojímavým svou skromností a věcností; dr. Kramář některé pasáže pronesl hlasem dvojnásob zdůrazňujícím cit i obsah, tak když sliboval, že svobody dobyté dovedeme uhájiti, tak když poslu Francie adresoval věty díků; to hlasité slovo “reconnaissance“ šlo z hloubky srdce,“ pospal děj Minařík.

Co tedy Masaryk pronesl? Ono slavné: „Odpusťte, když nebudu dlouho mluviti. Ani nevím, co bych vám řekl. Jest to po čtyřech letech poprvé, že jsem tak dojat. Já vím a vy víte všichni, že nás čeká ještě mnoho práce. Já vím a vy víte všichni, že je nám překonati ještě mnoho obtíží.“

 

Přivítal jej i Alois Jirásek

Když Masaryk odcházel z přijímacích salonků u prvního nástupiště do nádražní dvorany, zahráli vojáci hymny spojeneckých národů. Masaryk po celou dobu stál a vzdával rukou čest. Provázel jej premiér Karel Kramář a spolu s ním vykonal i přehlídku čestné setniny a Sokolské stráže a přijal hlášení velitelů. Než se Masaryk ve dvoraně objevil, čekali lidé tiše. Až kdosi prý vykřlik: „Bože, – sláva, Masaryk – sláva. Masaryk byl jistě dojatý projevy přátelství a lásky, hlas se mu prý chvěl a kapesníkem si otíral oči. Předstoupil i spisovatel Alois Jirásek s uvítací řečí. Ve svém projevu vzpomínal na velké osobnosti českých i světových dějin, i husitského hnutí. Ovšem, posuďte sami:

„Pane prezidente!

Dostalo se mně cti, abych Vás pozdravil a uvítal ve jménu českého spisovatelstva při Vašem vstoupení do naší zlaté slovanské Prahy… Odvažuji se říci, že Vás vítám také za všechen náš národ, v jehož jménu české spisovatelstvo promluvilo do dusného ticha obecné zamlklosti. Radostně vítám Vás, vítěze, hrdinu ducha, vůle a obětivé, ničeho se nelekající lásky k národu, právu a spravedlnosti…

Vy, pane prezidente, vystihl jste význam veliké rozhodující doby, z ní že by mohla vzejíti spása našemu národu. A tu se začalo Vaše dílo. Ne jedním mořem jste proplul, ne jedním dílem světa jste putoval, nedbaje svízelů a nebezpečenství…

Pařížská akademie, vítajíc Franklina, uctila jej veršem, proslovujícím, že vyrval žezlo tyranům. Dnes všechen národ náš klaní se v hluboké úctě i se srdečnou vděčností Vašim zásluhám o to, že i u nás padlo tyranské žezlo, jež nám bezohledně i krutě vládlo na 400 let. Odešel jste z vlasti ve chvílích její nejtužší poroby. Teď vracíte se do svobodného našeho státu, první jeho prezident, do našeho státu rozšířeného o bratrské Slovensko. Odešel jste z Prahy sám a vracíte se v čele slavných rot československého bratrstva, nesoucího hmotnou i mravní podporu naší mladé republice.

Věštba Palackého se naplnila. Odvěký náš nepřítel přemožen; krutý zápas dvou světů skončil se vítězstvím spravedlnosti a ideje čistého lidství, jehož hlasatelem a obráncem vždy jste byl slovem i písmem. Dočkali jsme se splnění svých tužeb, vrátila se nám správa našich věcí. Na staletí nebylo tak jasných a radostných chvil v životě našeho národa, leda jen o volbě Jiříka krále, kdy ‚mnozí jsou plakali pro radost, že již vyšli z moci německých králů‘.

Požehnáno bylo, pane prezidente, Vaše dílo, požehnaný buď i Váš návrat.

Naši husitští předkové vítali své vítězné houfy nadšeným zpěvem: ‚Po nepřátelském zvítězení vítejte, bratři milí!‘

A tak voláme my této památné, radostné chvíle: Vítejte, vzácný náš hrdino a vítězi, jehož jménu budou žehnati u nás od pokolení do pokolení. Čest Vám a sláva!“

V odpověď na tuto uvítací řeč Masaryk pronesl:

„Dovolte, abych Vám poděkoval jenom několika slovy. Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa. Já vás, tvůrce, vždy pokládal za představitele národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci, proto chceme s Vámi i nadále spolupůsobit. Bude v tom mnoho poezie, bude to pohádka, ale pohádka skutečnosti, ve které žijeme. Nastává nám práce, práce společná! Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“

 

Slib církvi

Před východem ven ho ještě uvítali dva preláti. K nim se Masaryk obrátil se slovy: „Páni biskupové, prosím vás, noste lidu víru živou.“ Navrch slíbil, že v demokratickém státě bude osvobozena i katolická církev.

Konečně vyšel Masaryk na ulici, před burácející dav. „Opět výbuch nadšení! Sokolské prapory se sklonily až k zemi před hlavou státu. Vedli ho k ověnčenému kočáru se čtyřspřežím běloušů. Odmítl, vstoupil do automobilu k předsedovi sněmovny. Narychlo tedy vyzdobili ještě jeho vůz. Automobil považoval za demokratický. „Nadšení diváci viděli slavnou symboliku, povídali si, že ten kočár je bývalý vůz císařský, sebraný z Vídně a čtyři skvostní bělouši byli lipicánští koně císařovi. Jen výjimečně se z davu přihlížejících vyskytl názor méně vznešený,“ míní v knize Stanislav Polák.

 

Od nádraží dále do města

Masarykův triumfální průjezd Prahou pokračoval přes Václavské náměstí a nynější Národní třídu, kde Masaryka uvítaly fanfáry ze Smetanovy Libuše, jež zazněly z lodžie Národního divadla a dále přes Staroměstské náměstí a nynější Pařížskou do Sněmovní, kde složil prezidentský slib. Po celou dobu byl Masarykův automobil Laurin & Klement 200 řady S doprovázen Sokoly a legionáři a početným davem nadšených obyvatel města.

Teprve pak mohl navštívit svou manželku Charlottu Masarykovou ve veleslavínském sanatoriu a vyzvednout ji odtud. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své první poselství. To už je ale zase jiný příběh.

 

Zdroje:

Masaryk, T. G.: Cesta demokracie 1 (Spisy TGM – svazek 33), svazek připravili Vojtěch Fejlek a Richard Vašek, vydal Masarykův ústav AV ČR, Praha 2003.

Masaryk, T. G.: Válka a revoluce 3 – Články, memoranda, přednášky, rozhovory (Spisy TGM – svazek 32), svazek připravili Karel Pichlík, Vojtěch Kessler, vydaly Masarykův ústav AV ČR a Ústav T. G. Masaryka, o.p.s, Praha 2017.

Minařík, Stanislav: Návrat presidenta Masaryka do vlasti, vydala Česká revoluce Stanislava Minaříka, Praha, 1920.

Polák, Stanislav: T. G. Masaryk Za ideálem a pravdou 5 (1915–1918), vydaly Masarykův ústav AV ČR a Ústav T. G. Masaryka, o.p.s, Praha 2009.

www.vhu.cz

 

text: Josef Holek (České dráhy a.s.)

foto: Archiv ČsOL