Radikalizace představitelů české společnosti v Rakousko-Uhersku

Po nástupu Karla I. na rakousko-uherský trůn se mnoho členů české domácí odbojové organizace Maffie dočkalo v červenci 1917 amnestie. Nový panovník si dobře uvědomoval problémy monarchie a pokoušel se, byť neúspěšně, vyjednávat s mocnostmi Dohody o míru ve válce. Doma alespoň uvolnil přísný vojenský režim zavedený hned po vstupu do války a dokonce obnovil činnost parlamentu. 

Hlavním cílem českého domácího protihabsburského odboje bylo znemožnit veřejné vystoupení českých poslanců ve prospěch Rakousko-Uherska. Takové vystoupení by podkopalo snahy zahraničního odboje vedeného Tomášem G. Masarykem. Ve snaze zabránit pozitivní politice českých poslanců vůči Rakousko-Uhersku iniciovala Maffie již v polovině května 1917 uveřejněním Manifestu českých spisovatelů, kteří jako první na domácí půdě veřejně vyhlásili nesouhlas s habsburskou nadvládou. Projev spisovatelů, stylizovaný Jaroslavem Kvapilem a podepsaný všemi spisovateli, umělci a vědci včele s Aloisem Jiráskem, vzbudil nadšení v celé české veřejnosti. V české domácí politice poté následoval prudký obrat od loajality vůči Rakousko-Uhersku. Čeští poslanci v říšské radě poté žádali zrušení dualistického uspořádání a přeměnu monarchie ve vícečlennou federaci. Vídeň české požadavky nepřijala, ale přesto pokračovala v umírněné politice.

Dne 6. ledna 1918 se v Praze sešli čeští poslanci říšské rady a zemských sněmů a vydali tzv. Tříkrálovou deklaraci, obsahující požadavek vzniku samostatného československého státu v historických hranicích společně se Slovenskem s tím, že o dalším osudu Čechů a Slováků budou jejich zástupci rozhodovat na poválečném mírovém kongresu. Tímto aktem došlo k definitivnímu sloučení stanovisek domácího a zahraničního protihabsburského odboje.

Domácí politická scéna se radikalizovala a dne 13. dubna 1918 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze vůdčí osobnosti českého života složili Národní přísahu (též Přísaha lidu československého), kterou zkoncipovali členové Maffie Alois Jirásek a František Soukup a která představovala manifestační vystoupení za samostatný stát. Tato manifestační akce byla reakcí na výrok rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Černína, který označil české politické vůdce za velezrádce a obvinil je ze snah prodlužovat probíhající světový válečný konflikt. Na jaře roku 1918 však již česká inteligence nehodlala mlčet a snášet podobné výroky. Tento krok české (československé) společnosti v Rakousko-Uhersku měl veliký přínos pro československou zahraniční akci, neboť tím jasně hovořila o společném postoji Čechů a Slováků, o jasném přání československého lidu o výsledku války, a o jeho vrůstajícím sebevědomí.

Na slavnostním shromáždění v Obecním domě v Praze byla přednesena tato manifestační Přísaha lidu československého:

 NÁRODU ČESKOSLOVENSKÉMU!

Nesmírná válka celého světa dostupuje svého vrcholu. V bolu a hrůzách stojí nepřehledné zástupy mužů a žen československých. V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá. Nespočítané hroby mrtvých jsou pamětníky ztrát československých. Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostné zraky matek hledí v zoufalství na usýchající generace mládeže československé. Všechny bezmezné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme zodpovědni.

Nepodlomen, utrpením zocelen věřil a věří národní náš, že v bouři světové války vykvete také jemu nový a lepší život, a že touhy jeho všelidské posvěceny budou mírem všeobecným, jenž lidstvo na věky uchrání od opakování katastrofy dnešní.

Nechtěli jsme a nechceme nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nespoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě.

To je právo naše nejposvátnější, právo národní a mezinárodní, právo národa, jenž má zásluhy o kulturu světovou a jenž svou vzdělaností, svými silami mravními a svým rozvojem hospodářským s hrdostí se postavil vlastní prací svou do prvé řady demokratických národů světa.

Taková je jednotná a svorná vůle národa.

Na tomto odhodlání nezmění ničeho ani zlovolně rozněcované zášti v národech sousedních, ani zneužité slzy nevinných matek a žen, ani zvyšovaná soustava vyhladovací vůči všem jeho vrstvám.

A jsou marny všechny pokusy národ rozraziti nebo jeho povinnost podlomiti hrozbami.

 

NÁRODE ČESKOSLOVENSKÝ!

Shromáždili jsme se zde jako povolaní zástupcové Tvoji, abychom nahoru i dolů manifestovali, že všechen národ sjednocen je tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co Tvoje poselstvo v památných svých a historických deklaracích zjevilo.

Tak zde stojíme!

A v pevné, nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětějších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami a pravdy nad klamem, ve velikém rozhraní dějin světových zvedáme ruce své a při drahé památce předků, před očima vzkříšeného národa a nad hroby padlých, v mohutném souzvuku všech duší svých slibujeme dnes a po všechnu budoucnost: zůstaneme, kde jsme stanuli.

Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu.

Vytrváme, dokud nezvítězíme.

Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa.

Zdráv buď, národe československý!

Zůstávej ratolestí rostoucí, přijdiž čas Tvůj.

Rostiž a vzkvétej svobodný ve vlastech svých a velké bratrské rodině národů světa pro štěstí tvoje i pro blaho příštího osvobození lidstva.

 

Tento odvážný akt domácí politické reprezentace měl okamžitý dopad v zahraničí. Během slavností přísahy 21. a 22. čs. střeleckého pluku ve francouzském Darney, která se odehrála 30. června 1918, ho ve své slavností řeči zmínil generální tajemník Čs. národní rady dr. Edvard Beneš, když řekl: „Zástupci spojeneckých států slyší Vaši přísahu, která je odpovědí na řeč pronesenou našimi dne 13. dubna. Budeme jim vděčni, že se můžeme zúčastniti tohoto spravedlivého boje. Budeme jim vděčnými za to, že porozuměli našim tužbám a že jsme zařaděni mezi spojence jako rovnocenní.“

Neopomněl ho připomenout ani prezident Francie Rymond Poincaré, když řekl: „30. května 1917 prohlašují čeští poslanci na říšské radě rozhodnutí národa utvořiti samostatný stát zahrnující i Slováky. 6. ledna 1918 titíž poslanci shromáždění v Praze s představiteli zemských sněmů Čech, Moravy a Slezska prohlašují slavnostně historická práva zemí českých a provolávají, že mír uzavřený bez zaručení svobody pro jich utlačovaný národ znamenal by znovuzahájení houževnatého boje.

13. duben je dnem ještě památnějším, neboť tohoto dne sešli se poslanci československého a jihoslovanského národa (tito mluvili jménem Chorvatů, Slovinců a Srbů) ve vašem čarokrásném hlavním městě a zaručili se přísahou, která by měla býti vryta do mramoru, vydržeti v boji bez váhání, aby osvobodili národ z cizáckého jařma, aby zničili starou imperialistickou prokletou Evropu, jak se vyslovili, humanitou.“

Manifestace tak měla důležitý a kladný dopad i na československý odboj v zahraničí.

text: br. Petr Tolar, br. Jiří Filip

foto: Sbírka ČsOL