Rusko na konci roku 1917

Únorová revoluce v Rusku radikálně změnila celý stát a život v něm. Po více jak pěti stoletích skončilo samoděržaví a začal přechod k demokracii. S abdikací cara byla ustanovena Prozatímní vláda v čele s knížetem Lvovem, která se ujala moci. Z obav před návratem absolutismu prosadily obě nebolševické socialistické strany, eseři a menševici, systém tzv. dvojvládí, kdy vedle vlády existoval paralelní mocenský orgán, sovět dělnických a rolnických zástupců, volený dělníky, rolníky a vojáky, kterému byla podřízena struktura sovětů ve všech větších ruských městech. Obě strany v sovětech zprvu dominovaly a většinou se snažily s Prozatímní vládou spolupracovat. 

Ačkoliv se Prozatímní vláda snažila dělat demokratické změny a zároveň dostát svých spojeneckých závazků, ruská společnost upadala do stále většího chaosu. Letní ofenzíva v Haliči, která je známa jako Kerenského či červencová a jejíž součástí byla v úseku u Zborova československá brigáda, skončila nezdarem. Východní fronta se zhroutila, jednotky odmítaly poslušnost a po německo-rakouském protiútoku opouštěly pozice a začal neorganizovaný ústup ruské armády, který se měnil ve zbabělý útěk. Vojáci odmítali bojovat, utíkali z fronty do zázemí, rabovali, loupili a ve velkém přebíhali k nepříteli.Čestnou výjimkou byly pouze oddíly kozáků, junkerů, úderníků a pluky československé brigády.

I v zázemí se situace prudce zhoršila, neboť nová vláda očekávání lidu nesplnila. Životní situace se nezlepšila, země nevystoupila z války a politici nebyli schopni se domluvit na dalším postupu. Průběžně docházelo ke stávkám, nespokojenost lidu opět rostla, čehož využívali bolševici ke své rozkladné činnosti. Dokonce německá rozvědka převezla jejich představitele ze Švýcarska s cílem vyřadit definitivně Rusko z tábora Dohody. Prozatímní vláda se opět ocitla v krizi 15. července 1917, kdy tři ministři Konstitučně demokratické strany (Kadeti) opustili vládu. Mezi 16. a 20. červencem navíc došlo ke stávce vojáků, námořníků a dělníků v Petrohradě, kteří požadovali vystoupení Ruska z války a zlepšení životní situace. Demonstranti se proti obdobné situaci na jaře chovali více násilnicky, vojáci stříleli do vzduchu, byli napadáni bohatí a docházelo k rabování. Ačkoliv na mnoha místech demonstranty podporovali bolševici, nebyli strůjci těchto nepokojů. Vláda, jejímž novým premiérem se stal dosavadní ministr války Alexandr Kerenskij, se rozhodla povstání potlačit. Bolševická strana byla zakázána, její vůdci Kameněv a Trockij byli zatčeni, Lenin uprchl do Finska a po příjezdu loajálních, zejména kozáckých jednotek z fronty se podařilo nastolit pořádek. Současně byl obnoven trest smrti za dezerci a vydán rozkaz k násilnému zadržování bezhlavého útěku z fronty. Kozákům a kavaleristům se tak podařilo alespoň částečně korigovat ústup, který se nakonec zastavil až na hranicích Haliče.

Dne 6. srpna se Kerenskému podařilo sestavit druhou koaliční vládu složenou zejména ze socialistů. Při schůzi vlády a dumy 25. srpna došlo v Petrohradě ke generální stávce, které se účastnilo na 400 tisíc lidí. V této chaotické situaci provedl vrchní velitel armády gen. Lavr Kornilov 10. září vojenský puč. Ale ani jeho pozadí není jasné. Je možné, že Kornilov si myslel, že došlo ke svržení Prozatímní vlády a vydal se jí na pomoc. Kerenskij mu sice poslal telegram, ať se se svými vojáky vrátí do posádek, on to ale považoval za lest a pokračoval. Petrohradští s výraznou podporou místního sovětu a bolševiků, které nechala vláda propustit a ozbrojit, připravili obranu města, agitovali mezi vojáky, a tak Kornilovův pokus skončil 13. září nezdarem a Kornilov byl zatčen a uvězněn. Kerenskij 14. září vyhlásil vládu direktoria, které se skládalo z pěti ministrů, prohlásilo Rusko demokratickou republikou a bylo v úřadě do ustanovení nového kabinetu.

Vliv bolševiků začal postupně narůstat a ještě v září ovládli Petrohradský sovět, čímž získali možnost ovlivňovat politické dění. V. I. Lenin vycítil slabost Prozatímní vlády, ale zároveň si uvědomoval nebezpečí, kdyby se některá z opozičních frakcí zmocnila vlády. Chtěl, aby se vlády ujala bolševická strana, ale dělníci a vojáci zatím podporovali přenesení moci na sověty. K tomuto názoru se klonili i někteří významní bolševici, jako například Trockij. Pozornost byla proto zaměřena na Druhý sjezd sovětů a bolševici se od konce září snažili převzít moci v co největším počtu sovětů. Podobný plán měly ale i další politické skupiny. Bolševičtí agitátoři proto začali informovat lid o možné kontrarevoluci a spiknutí Prozatímní vlády. Dne 23. října přesvědčil Lenin, který se do Petrohradu vrátil o tři dny dříve, bolševický ústřední výbor, že je potřeba vystoupit proti vládě co nejdříve.

Dne 25. října schválil Petrohradský sovět vznik Vojenského revolučního výboru (VRV), který měl zajišťovat obranu chystaného sjezdu sovětů. Záhy byl ovládnut bolševiky. I mezi nimi se však objevovala nejednotnost, umírněné křídlo bylo proti revoluci. Naopak mezi lidem revoluční nálady sílily. Konference Petrohradského revolučního vojenského výboru dne 3. listopadu ukázala, že vojáci jsou věrni místnímu sovětu a společně požadovali ukončit válku, pozemkovou reformu a potraviny pro lid. Následující den ve městě probíhaly demonstrace, během kterých bolševici volali po předání moci sovětům a 5. listopadu se na stranu VRV přidala Petropavlovská pevnost, což umožnilo vyzbrojit Rudé gardy. V reakci na to Kerenskij navrhl zatknout členy VRV, ale vláda schválila jen jejich stíhání a zesílení obrany Zimního paláce. Následujícího dne začalo zatíkání členů VRV a jejich komisařů u jednotek. Byly zakázány dva bolševické a pro zdání nestrannosti i dva konzervativní deníky. Zatknuti také měli být všichni propuštění z červencových nepokojů. Kerenskij plánoval vše vysvětlit na schůzi v parlamentu a věřil ve věrnost armády. Ovšem už odpolední události ukázaly, jak se mýlil. Vojáci ve městě povstali proti důstojníkům, jednotky povolané do Petrohradu se buď přidaly k sovětu, nebo nebyly do města vpuštěny. Povstali také námořníci na křižníku Aurora a odmítli s lodí opustit přístav. Vládě tak zbyly jen slabé oddíly kozáků, kadetů a pověstný batalion žen. Kerenskij v parlamentu žádal o podporu svých kroků, která ale byla shromážděním zamítnuta. Začal tedy připravovat obranu důležitých míst města, jeho vojáci však už naráželi na odpor Rudých gard i prostých obyvatel.

Lenin vše zatím pozoroval zpovzdálí a nelíbil se mu pasivní přístup bolševické strany. Proto v přestrojení vyrazil do Smolného institutu, kde sídlil Petrohradský sovět, kam dorazil kolem půlnoci 6. listopadu. Okamžitě zahájil kroky k vytvoření nové revoluční vlády ještě před zahájením sjezdu a díky událostem ve městě se na jeho stranu přiklonila většina sovětu. Již v půl druhé ráno byla obsazena ústřední pošta, následně Nikolajevské nádraží, hlavní elektrocentrála a Nikolajevský most, kam se přesunula Aurora. V sedm hodin byla obsazena telefonní ústředna a přerušeny linky do Zimního paláce. Do rozbřesku byla obsazena většina důležitých míst ve městě. Vojenští velitelé žádali o zásah kozáky, ti ale s ohledem na situaci odmítli. Postupně začali poslušnost vypovídat i další zatím loajální oddíly. V deset hodin vydal Lenin manifest o sesazení Prozatímní vlády. Premiér Kerenskij opustil vládu a vydal se na útěk.

Povstalci mezitím oblehli Zimní palác, na který chystali útok. Po devatenácté hodině byl obsazen generální štáb a probíhalo intenzivní jednání s obránci paláce. Část jednotek se od něj poté stáhla. Teprve v 21.35 hod. se ozval výstřel slepým nábojem z Aurory, což byl dohodnutý signál k zahájení útoku. Zakrátko spustila ostrou palbu z děl Petropavlovská pevnost. Palác byl po krátkém boji obsazen a přítomní ministři zadrženi. Mezitím ve 22.40 hod. začal Druhý všeruský sjezd sovětů dělníků a vojáků. Ten zvolil nové předsednictvo ovládané bolševiky, kteří ale s 300 zástupci neměli v 670členném sjezdu většinu. Když se ale delegáti dozvěděli o útoku na Zimní palác a zadržení ministrů, postavila se většina frakcí proti bolševikům a nehodlala převzít za převrat odpovědnost. Menševici a část eserů proto opustili sjezd. Bolševici je okamžitě označili za kontrarevolucionáře a získali tím na sjezdu většinu hlasů. V časných ranních hodinách následujícího dne odhlasoval sjezd státní převrat za zákonný akt. V. I. Lenin navrhl ustanovení nové vlády Rady lidových komisařů a představil dekrety o míru, který sliboval ukončení války, a o půdě, který vyhlásil zestátnění půdy koruny, šlechty a církve a její rozdělení mezi rolníky. Dále zestátnění bank, klášterů, kongregací a převzetí kontroly nad továrnami. Všechny návrhy byly sjezdem přijaty a kvůli neochotě některých frakcí, převzali všechny významné funkce bolševici. Následně byl sjezd ukončen, ale nastalý stav měl být pouze dočasný, než proběhnou volby a sejde se Ústavodárné shromáždění. Bolševikům se tak podařilo během 24 hodin dvěma puči sesadit Prozatímní vládu a strhnout moc nad sověty.

Kerenskij, který uprchl do Pskova, se chtěl pokusit získat moc zpět. Podařilo se mu shromáždit několik věrných jednotek, celkem asi 5 000 vojáků, do jejichž čela postavil gen. P. N. Krasnova, velitele 3. jízdního sboru. Na Petrohrad vyrazili již 8. listopadu a následující den obsadili Carské Selo, bývalou carskou letní rezidenci, asi 25 km jižně od Petrohradu. Zde se však zastavili, a když 11. listopadu vypuklo povstání junkerů, nepomohli jim. Po jeho potlačení bolševici vyzbrojili dělníky z továren a vyrazili proti Krasnovovým silám, které 12. listopadu ráno zahájily ofenzívu. Bolševické síly však byly v přesile, protože některé další jednotky nedorazily. Kozákům pak bolševici slíbili volný průchod k Donu. Nazítří 13. listopadu byly zbylé Kerenského jednotky poraženy a jeho pokus o potlačení povstání skončil neúspěchem. Bývalý premiér se musel stáhnout do podzemí a teprve v květnu 1918 se mu podařilo emigrovat ze země. Do Ruska se již nikdy nevrátil.

Revoluce samozřejmě zasáhla i další města a zakrátko se šířila celým Ruskem. V Moskvě došlo k několikadenním bojům, ale v ostatních velkých městech probíhalo předání moci většinou klidně. Podmanění venkova a odlehlejších částí je ale komplikovanější, navíc se začínají formovat různé protibolševické síly. Na začátku k těm nejsilnějším patřili kozáci, např. ataman donských kozáků Alexej Kaledin, prohlásil již 7. listopadu 1917, že dokud nebude obnovena moc Prozatímní vlády, zabírá Donský regiment, což vedlo v následujících týdnech a měsících k tvrdým bojům s bolševiky. Podobně se zachoval ataman zabajkalských kozáků Semjonov a bývalý náčelník hlavního velitelství gen. M. V. Alexejev začal v Novočerkassku formovat dobrovolnickou armádu. Vše předznamenávalo blížící se občanskou válku.

Mezitím si Lenin upevňoval své postavení. Do dvou týdnů po revoluci odstranil vnitrostranickou opozici a pro Radu lidových komisařů získal možnost vydávat zákony bez schválení volenými zástupci, což je přechod od sovětů k diktatuře. Lenin a jeho spolupracovníci okamžitě začali s politickými čistkami a s vládou tvrdé ruky. Dne 25. listopadu 1918 proběhly v Rusku svobodné volby, které ziskem 40 % vyhrála Strana socialistů-revolucionářů (eseři), bolševici získali jen 24 %. Vítězná strana však byla rozdělena na dvě části, z nichž jedna spolupracovala s bolševiky, druhá se stavěla zcela proti nim. Dne 18. ledna 1918 proběhla ustavující schůze Ústavodárného shromáždění, menší strany však odmítly podpořit ideu vzniku sovětské republiky. Následující den ho tedy nechal Lenin rozpustit a vládu převzal Všeruský ústřední výbor sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Převzetí moci bolševiky tak bylo dokonáno.

text: Michal Rak

foto: VÚA-VHA Praha, ČsOL