Spor o Orlík

Obrněný vlak Orlík se stal během působení našich legionářů až mytickým strojem, a i v dnešních dobách jeho jméno rezonuje mezi laickým publikem. Jméno „Orlík“ zasévalo strach do srdcí bolševiků a jeho přítomnost naopak pozvedala odhodlání legionářů. Na, dost možná nejlepší obrněný vlak, který v našich rukou dobýval Sibiř, se z logických důvodů stékaly sliny bolševikům (od kterých část vlaku legionáři předtím ukořistili), ale i spojencům. Nejen bělogvardějcům. Právě před 105 lety se rozpoutal spor o obrněný vlak mezi legionáři a Japonci.

V dubnu 1920 se Orlík společně se štábem 3. střelecké divize přesunul do čínského Mandžuska. Již 8. dubna byl velitel divize podplukovník Lev Prchala v zastávce Mandžuria kontaktován japonským majorem Tokinorim, který přednesl žádost, aby byl Orlík odevzdán do japonských rukou, jak bylo údajně slíbeno generálem Janem Syrovým. (Nic takového Syrový nejspíše neslíbil.) Než stihl Prchala pravdivost informace ověřit, přesunul se Orlík s 12. střeleckým plukem do Chajlaru. Již před příjezdem zde byla situace značně napjatá. Japonská posádka se chovala despoticky a docházelo k pravidelným střetům mezi Japonci, ruskými železničními dělníky a zaměstnanci, ale i místním čínským obyvatelstvem. Když Rusové protestovali, byla řada dělníků zatčena. Orlík do města dorazil právě 9. dubna, když se místní Rusové obrátili na Čechoslováky o pomoc. Plnomocník československé vlády při velitelství našeho vojska na Sibiři dr. Josef Blahož další den stanul v čele dohodové skupiny, která se snažila s Japonci vyjednávat. Bezvýsledně, načež Rusové přešli do otevřené stávky.

Vše definitivně vyvrcholilo 11. dubna 1920. Do města přijel vlak čínských vojáků, Čechoslováci i Číňané se na nádraží začali družit. Došlo i k vzájemnému koncertu kapel. V tuto chvíli Japonci vyhnali zajaté dělníky z těplušky (ubytovacího vagónu), ve které byli vězněni, a ostentativně je vedli přes nádraží obklopeni zuřícím davem dalších ruských dělníků. Netrvalo to dlouho a z davu proti Japoncům padlo několik výstřelů a údajně byl hozen i granát. Japonci na situaci reagovali střelbou do davu. Číňané neváhali a začali naopak střílet po Japoncích, zatímco legionáři se snažili skrýt. Když ustala palba, měli legionáři dva padlé a šest raněných, i přesto, že se do bitvy nezapojili.

Japonci se rozhodli incidentu využít a v následujících dnech získat Orlík. Dne 13. dubna bylo na rozkaz podplukovníka Prchaly svoláno další jednání představitelů Dohody o incidentu. Japonci však trvali na tom, že jednání mají být přítomni pouze zástupci účastnících se vojsk. Americký a francouzský důstojník tak nebyli vpuštěni. Japonci se snažili veškerou vinu shodit na legionáře a v obvinění dokonce zaznělo, že i kanony Orlíku měly údajně střílet po Japoncích. Hádku nakonec přerušil čínský představitel, jenž navrhl, aby byl celý incident uzavřen dohodou: Čechoslováci se měli co nejrychleji přesunout na východ, aby mohli být evakuováni. Na tom se všichni účastníci jednání víceméně shodli a naoko smíření se rozešli. Legionáři již od předešlého dne drželi pohotovost a rozhodli se ji zatím neukončovat.

Dne 14. dubna pak začali japonští vojáci obkličovat nádraží, rozmisťovat děla a kulomety. Nakonec byli z nádražní stanice vyhnáni českoslovenští důstojníci a telegrafisté. K legionářským vlakům se dostavili dva čínští důstojníci a předali Čechoslovákům japonské ultimátum. Legionáři mají jednu hodinu na odevzdání Orlíku, zbraní a granátů. Došlo k jednání, po kterém již Japonci požadovali jen Orlík, granáty a písemnou omluvu za to, že legionáři vyvolali „protijaponské povstání“. Čechoslovákům se nakonec podařilo docílit kompromisu – odpovědnost za incident nebyla svržena na ně, ale Orlík byl nakonec odevzdán do japonských rukou. Vojenští velitelé a političtí představitelé ale okamžitě vznesli protest proti japonskému jednání a po nátlaku Dohody byl Orlík 15. května 1920 v Charbinu předán zpět do rukou legionářů. Jen pár dní na to dorazil vlak do Vladivostoku a jeho posádka odjela 24. května do vlasti.

Co se s obrněncem dělo následně je dodnes zahalené mlhou tajemna. Dle historika Stevena Zalogy, byl vlak předán do rukou bělogvardějců, kteří s ním po konci občanské války v Rusku přejeli do Mandžuska, kde dále fungovali v řadách Fengtingské kliky, než byl v roce 1931 získán Japonci. Jaké byly další osudy legendárního vlaku zatím bohužel nevíme.

text: br. Lukáš Janda