Střelec Věra Gatti

U příležitosti dnešního Mezinárodního dne žen přinášíme článek o první ženě v československé armádě.

První vojačka československé armády

Dne 25. ledna 1918 bylo vydáno Národní radou československou prohlášení československého vojska na Rusi za část autonomní československé armády ve Francii. Do té doby čs. vojsku na Rusi poskytovala týlové zabezpečení ruská armáda. S přípravou k přemístění vojska na západní frontu vyvstala potřeba prozatímních skladišť a pomocných útvarů. Nutnou se stala také potřeba žen pro různé práce. V prvé řadě šlo milosrdné sestry. Z nich prvé byly dočasně přiděleny od Ruského červeného kříže již koncem roku 1917. První milosrdnou sestrou, přijatou do služeb čs. armádního sboru 22. dubna 1918 byla bývalá ruská milosrdná sestra Marie Treťjaková, rodem Češka, domovsky příslušná do Chrudimi. Treťjakovou následovaly v dalších měsících a letech desítky žen – mezi nimi i manželky nebo snoubenky čs. důstojníků a vojáků. I ony byly přijaty a zařazeny nejčastěji jako milosrdné sestry (úhrnem přes 200 žen), ale také jako zubní lékařky, ošetřovatelky (sanitářky), dozorkyně prádla, lékařky, ekonomky nebo bibliotekářky. Ženy se zásadně nepřijímaly ani nepřidělovaly k bojovým „vojenským částem“, tj. plukům, rotám ani k jiným samostatným oddílům.

Jedinou výjimkou se stala první „vojačka“ čs. armády, „střelec Věra Gatti“. Dnes jsou její jméno, tvář i osud téměř zapomenuty. Věru Gatti nenalezneme ani v současné odborné literatuře, která ji zcela neprávem opomíná. Připomeňme si ji proto právě na Mezinárodní den žen.

Věra Josifovna Gatti se narodila 12. srpna 1896 v Nižném Novgorodu. Otec Josif Andželovič Gatti (původem Ital) s matkou Marfou Vasiljevnou žili ve městě Počinki. Věra měla dva sourozence, bratra Vjačeslava Josifoviče a sestru Elenu Josifovnu.

Věra absolvovala dívčí gymnázium v Nižném Novgorodu a následně v Kazani nastoupila studium historicko-filosofické fakultu kazaňské univerzity. Zde ji také zastihl válečný konflikt. Absolvovala tříměsíční kurs milosrdných sester při škole MUDr. Ročinského v Moskvě a roku 1917 působila jako ošetřovatelka v epidemickém oddělení vojenské nemocnice v Jekatěrinoslavi (dnes Dnipro), později v Zemské nemocnici v Kazani.

A právě u Kazaně se na konci srpna roku 1918 její osud protnul s československou armádou. Při obranných bojích u Vorobjevky se poprvé ocitla u 10. roty 1. střeleckého pluku „Jana Husi“ ve skupině čtyř zdravotníků (medik a tři ošetřovatelky). Velitel roty prap. Karel Teringl z jejich přítomnosti nebyl příliš nadšen. Považoval je spíše za přítěž. A tak, když druhého dne medik přišel a žádal nepříliš zdvořile o přilepšení stravy, vykázal „sanitní oddělení“ od roty. A tehdy se poprvé u velitele roty objevila Věra Gatti. Jejich rozhovor uvádí Teringl takto: „Pane veliteli, snažně vás prosím, chtěla bych zůstat u vaší roty, třeba sama.“ „To není možné. K tomu nejsem oprávněn.“ „Pane veliteli, proboha vás prosím, nechte mne u vás! Chci sloužit u Čechů, je to můj sen. Tolik krásného jsem o nich slyšela… Budu jíst knedlíky…“ Nicméně Karel Teringl ji tehdy odmítl, že k tomu není oprávněn a Věra odešla.

Za ústupu dne 5. září 1918, v poslední bitvě u Vorobjevky se však Věra Gatti objevila znovu – za řadami ustupujících vojáků. V nepřátelské palbě nesla sama na zádech raněného vojáka a jeho pušku. Shodou okolností ji při tom hrdinském činu pozoroval dalekohledem i Karel Teringl a další muži 10. roty, od které jí další přispěchal na pomoc. Na poslední chvíli se pak před obklíčením všem podařilo i se štěstím ustoupit před útočícími bolševiky.

Když se čs. vojsko odpoutalo z bojiště u Kazaně a evakuovalo po Volze lodním transportem, jela s ním i Věra Gatti. Tentokrát se za ní šli k veliteli roty přimluvit přímo samotní vojáci, aby jí „přijal do roty“. Karel Teringl tyto okamžiky popsal: „No, to přece není tak jednoduché, přijímat do roty cizího člověka a ještě k tomu ženskou! Kdo to jakživ viděl? A pak k tomu nemám práva.“ Tentokrát ho však vojáci uprosili a tak ji přijal, ale „jen na dobu ústupu“ s tím, že to musí oznámit veliteli pluku.

Tři dny poté se dostavil ke shromážděným rotám také plk. Josef Jiří Švec. Věra Gatti byla zařazena u 3. čety a stála obvykle ve druhé řadě, aby nebyla příliš nápadná. Tentokrát však Švec nečekaně přijel odzadu. Velitel roty proto musel dát ihned povel čelem vzad a podal Švecovi raport. Švec ho vyslechl a chystal se jako vždy pozdravit rotu slovy: „Nazdar, bratři!“ Po slově „nazdar“ se náhle zarazil, když spatřil uprostřed roty salutující dívku s červeným křížem na rukávě, ale neztratil duchapřítomnost a jakoby nic k tomu „nazdar“ dodal: „sestro a bratři!“ Když se poté Švec dozvěděl, jakým způsobem se Věra ocitla mezi vojáky, neměl nic proti tomu aby zůstala.

Plukovním rozkazem č. 1479 byla Věra Gatti dnem 5. září 1918 přijata (zapsána do seznamu přidělených) ke službě u 1. střeleckého pluku v nejnižší hodnosti čs. vojska – střelce (dnes bychom tuto hodnost mohli poněkud nepřesně označit jako vojín), tj. se všemi povinnostmi i právy. Tímto rozkazem se také ve výsledku stala první československou „vojačkou“, navíc u bojového útvaru. Proto také byla oprávněna nosit vojenský stejnokroj který jí ušil rotní krejčí z erárního materiálu.

Dle Karla Teringla měla Věra potíže s českým jazykem. Od vojáků se naučila vojenské hantýrce, která „se v ústech vzdělané a jemné dívky často podivně vyjímala„. I nadále zůstala v kmenovém počtu 10. roty, přidělena však byla jako milosrdná sestra na ošetřovnu III. praporu. Zúčastnila se pak bojů na nikolajevské a belebejské frontě. Ošetřovala raněné i v první linii. Tím si získala oblibu a úctu vojáků. Za bojů na magistrále pak působila obětavě ve zvláštním vagónu, určeném za praporní ošetřovnu. Legionáři ji milovali jako sestru, „její zjev šířil kolem sebe uprostřed krvavých bojů ovzduší milosrdenství a všelidské lásky„. Také velitel pluku Věře „za hrdinnou sanitní pomoc raněným v bojích a horlivou a úspěšnou činnost v ošetřovně 3. praporu“ vyslovil dne 27. července 1919 rozkazem č. 1562 pochvalu.

Přijetí Věry Gatti do služby plk. Švecem bylo z hlediska pravomocí v hierarchii vojenské správy i s ohledem na platný právní řád závadné. Velitel pluku neměl právo ji přijmout. Stalo se tak jen pro její odvahu a pomoc raněným. Od května roku 1919 proto vedlo velitelství pluku s nadřízeným zdravotním náčelníkem čs. vojska korespondenci, jak vše správně řešit.

Tentokrát však prokázaly shovívavost i nadřízené orgány a Věra byla přijata do služby v čs. armádě náčelníkem zdravotního odboru 12. srpna 1919 s platností od 1. července 1919. Gatti tímto aktem pozbyla hodnosti střelce a coby milosrdná sestra byla přidělena od 1. střeleckého pluku do Československé nemocnice č. 3 v Krasnojarsku. Zde působila pět měsíců na infekčním oddělení. To se však již blížila doba návratu legionářů do Československa. Věra Gatti, přestože byla vyzvána aby odcestovala také, rozhodla se zůstat a dnem 21. prosince 1919 vystoupila na vlastní žádost ze služeb čs. vojska.

Po propuštění z čs. armády se její stopa téměř vytratila. I mezi vojáky kolovaly různé zvěsti, mezi nimi i ta nejhorší podle které se přihlásila do ruské nemocnice, kde podlehla tyfové nákaze. Ani po návratu vojska do Československa Věra pravděpodobně nikomu ze svých spolubojovníků nenapsala, a tak se o jejích dalších osudech nic nevědělo. Přesto však na ní vojáci nezapomněli a téměř po celé období první republiky bývá mnohdy zmiňována v legionářském tisku a vzpomínkách.

Dnes s odstupem více sta let se o Věře Gatti podařilo nalézt více zpráv. Roku 1922 porodila jediného syna, Slavu. Poté se rozhodla ke studiu na Kyjevské univerzitě, kde v roce 1926 absolvovala postgraduální studium a následně učila historii. Roku 1938 byla v kyjevské Engelsově ulici (dnes Luteránské), č. p. 25 založena střední „Škola č. 78“, ve které se Gatti stala ředitelkou.

Po napadení Sovětského svazu Německem a jeho spojenci se Věra rozhodla, podobně jako za Světové války, pomoci své vlasti. Když se ke Kyjevu přiblížila fronta, přihlásila se znovu dobrovolně a jako zdravotní sestra pracovala ve vojenské nemocnici. Ta byla v září 1941 obklíčena a s personálem zajata v prostoru Brovary. Věře se podařilo utéci a vrátit se do již okupovaného Kyjeva, kde se zapojila do odbojové skupiny. V období hromadného zatýkání byla nucena odejít do Tomašivky, jihozápadně od Kyjeva. Zde se jí podařilo vytvořit odbojovou buňku a navázat spolupráci s dalšími. Později však byla profesorem Petrem Buykem varována, že se o ní zajímá Gestapo a fastivská policie a shromažďují data o její práci před válkou. Proto bylo rozhodnuto, že se Věra na čas přestěhuje. Odešla do Černihivské oblasti s nadějí, že zde nalezne a naváže kontakty s místními partyzány. Měla štěstí a nalezla v prostoru Černihiv partyzánský oddíl Kirov z formace Černihiv Popudrenko. Také v tomto oddíle pracovala jako zdravotní sestra a to až do 30. června 1943 kdy zemřela při jednom z bojů. Syn Slava Gatti, jako důstojník dělostřelectva padl již 30. září 1942 u Sinyavina. Okupovaný Kyjev byl osvobozen počátkem listopadu 1943 a to za významného přispění 1. čs. samostatné brigády v SSSR. I v jejích řadách stály ženy, které tak, aniž by to tušily, navazovaly na hrdinství Věry Gatti.

Věra Gatti v literatuře a tisku

Desátá rota pod Kazaní

Kniha, vydaná roku 1935 navazuje a doplňuje stejnojmennou práci, vydanou na pokračování v periodiku Vojenský svět v roce 1933. Autor Karel Teringl působil u Kazaně jako velitel 10. roty 1. čs. střeleckého pluku. Právě u něho se Gatti přihlásila a prošla pod jeho velením s rotou velkou částí své služby v hodnosti střelce. Karel Teringl popisuje podrobně a zároveň poutavě nejen její osud, ale také (a to především) boje a události, kterým byl sám přítomen. Čtivé dílo doplňují grafiky neméně známého legionářského výtvarníky Oty Matouška. Knihu lze celou nalézt online zde: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/view/uuid:5aad9939-7e56-4d1b-8d9b-412d1e4d5c8a?page=uuid:0992c169-ef9c-11e9-a17e-005056b73ae5

Sestra Věra

Kniha Arnošta Cechmajstra z roku 1935 popisuje románovým stylem příběh Věry Gatti. Autor, sám příslušník čs. vojska na Rusi, vycházel ze skutečných událostí, přesto je zde patrná smyšlená idea příběhu. Vyprávění doplňuji kresby dalšího legionářského výtvarníka, malíře Jaroslava Malého.

Tisk

Zmínky o Věře Gatti nalezneme ponejvíce v prvorepublikovém, tematicky příbuzném tisku: Československý legionář, Naše revoluce, Naše vojsko, Legionářská stráž. Pro zájemce o působení žen v čs. armádě za Světové války si pak dovolím upozornit zvláště na velmi podrobný seriál článků „Ženy ve službách čs. vojska na Rusi“ od mjr. Vojtěcha Práška, které vydal Československý legionář roku 1932.

Zajímavost

Postavou i osudem Věry Gatti se také volně inspirovali vývojáři počítačové hry Last Train Home, na které spolupracovala Československá obec legionářská. I díky jejich iniciativě se proto na Věru nezapomíná.

Autor děkuje za pomoc Štěpánu Frankovi, Michalu Rakovi, Petru Tolarovi

autor: Martin Říha (Památník odboje Žamberk)