Transporty čs. dobrovolců z Ruska do Francie

Po úspěšném vystoupení u Zborova povolila ruská Prozatímní vláda neomezený nábor mezi zajatci, kterých během léta do čs. jednotek vstoupilo na 27 tisíc. V září 1917 tak mohl být ustanoven Čs. armádní sbor o dvou divizích s osmi střeleckými pluky, vlastním dělostřelectvem a týlem. Ovšem situace na frontě se změnila. Po ústupu od Tarnopole se na jihu stabilizovala, kdežto na severu přešli Němci 1. září do útoku a obsadili Rigu. Hlavním problémem ale byly politické problémy, kdy slabá Prozatímní vláda čelila silné agitaci bolševiků, pokusu o převrat gen. Kornilova, stávkám dělníků a neochotě vojáků k dalším bojům. 

Do Francie

Čs. politickým představitelům tak bylo zřejmé, že osud východní fronty je nejistý a rozhodli se o přesunu části dobrovolců do Francie, kde se chystala výstavba čs. jednotek. Nešlo však o nějaké náhlé rozhodnutí. Tento plán byl dlouhodobý a měl být spuštěn již v roce 1916. Na přelomu roku 1915 a 1916 byla uzavřena dohoda, že Rusové pošlou za materiální pomoc do Franci až 400 tisíc vojáků.[1] Čs. představitelé žádali, aby mezi nimi byli též čs. zajatci, o které v té době neměli Rusové zájem. I proto byl v červnu 1916 do Ruska vyslán poslanec Dürich, aby zde tuto záležitost projednal. Se stejným posláním sem později dorazil i Štefánik. Vše se ale velmi vleklo. Až na jaře 1917 francouzský ministr zbrojení a válečné výroby Albert Thomas v Petrohradě s Prozatímní vládou dohodnul nábor mezi čs. zajatci jak do armády, tak hlavně pro válečnou výrobu. Rusové ani Odbočka ČsNR nebyli proti a v květnu byla rámcová smlouva hotová. Následně ale Thomas prohlásil, že její vojenskou část může ratifikovat jen ministr války v Paříži, OČsNR pak nesouhlasila jen s náborem dělníků, protože armáda měla větší politický význam. Věc se tak opět zdržela. Až v srpnu 1917 byla konečně uzavřena dohoda o vzniku čs. armády ve Francii a 13. září 1917 bylo na jednání presidiální komise OČsNR schváleno, že ještě do konce roku odjede do Francie 6 až 8 tisíc mužů; mužstvo mělo býti vzato ze záložních částí, důstojníky měli navrhnout velitelé 1. a 2. divize a úbytek měl být kompenzován zvýšeným náborem v zajateckých táborech.

Zajatci z Rumunska

Když byl v létě 1916 Štefánik v Rusku, dozvěděl se o asi 8000 krajanech v rumunských zajateckých táborech. S podporou francouzské vojenské mise odjel v prosinci do Rumunska vyjednat jejich propuštění. Protože Rumuni čelili mnoha problémů, nekladli žádné překážky a Štefánik zahájil nábor. Dne 19. prosince 1916 se dobrovolci soustředili v zajateckém táboře v Barladu a 13. ledna 1917 zahájili přesun do Jasy a pak vlakem do ruského Kišiněva. Následně měli pokračovat přes Kyjev a Moskvu do Vladivostoku a pak lodí do francouzského Brestu. Dobrovolnici však byli po pobytu v rumunském zajetí ve špatném zdravotním stavu a mezi muži se začali šířit nemoci. Po únorovém převratu pak skupinu zasáhla protiválečná agitace a mnoho mužů z ní dezertovalo. Z Kišiněva tak skupina pokračovala až 9. června do přístavu Archangelsk, z původních 760 mužů ale zbylo v té době již jen 342. Do přístavu dorazili 18. června a nalodili se na loď Dvinsk (celkem 361 mužů), na volném moři čekali na nalodění ruských vojáků pro západní frontu a 5. července vypluli v konvoji do Francie. Do přístavu La Pallice v městě La Rochelle připluli 22. července ve 23. hodin, vylodili se následující dopoledne. V přístavu na ně čekal Dr. Beneš, k velkému zklamání však byli nejprve umístěni do zajateckého tábora a až 18. srpna byli přesunuti do tábora v Courneau. O dva týdny později dostali nové uniformy, výzbroj a začali s výcvikem. Dne 13. září se tato „rumunská rota“ přesunula do la Testu a dále do Cognacu, kde byla přidělena 33. pěšímu pluku.  

Husákův transport

Začátkem října 1917 byl kpt. Husák (bývalý velitel II. praporu 1. čs. střeleckého pluku) pověřen velením prvního transportu dobrovloců z Ruska do Francie, kam měl odplout z přístavu Archangelsk. Dobrovolníci pocházeli z Čs. náhradního praporu, protože ruskou podmínkou bylo, že přesun nijak neovlivní existující čs. jednotky. Transport z Žitomiru vyjel 7. října 1917 v síle 1200 mužů. Sto z nich absolvovalo důstojnický kurz v Borispole, hodností se ale zřekli a do Francie jeli jako vojíni. Za osm dní dorazil transport vlaky do Archangelsku, kde se nalodil na parník Kursk. Zde se k nim připojilo také dalších 400 dobrovolníků z rumunských zajateckých táborů. Husák vzpomíná, že s jeho transportem chtěl odcestovat i Radola Gajda, protože ale nebyl schválen, nechal ho vyloučit. A také uvádí, že na malém parníku Stentor jelo dalších 59 čs. vojáků.

Konvoj opustil Rusko 15. října 1915 a po dvoutýdenní plavbě zakotvil 29. října v anglickém Newcastlu. Následující den se vojáci vylodili a osobními vlaky byli převezeni do tábora Flowerdown u Winchesteru nedaleko Londýna. U Britů zprvu „ruští vojáci“ vyvolávali obavy, protože se báli, že budou šířit bolševickou propagandu a nepokoje. Brzy se ale věc vysvětlila a Britové se ukázali milými hostiteli. Transport také prodělal transformaci a 11. listopadu odjel do přístavního města Southampton a lodí dále do Francie, kam dorazil následující den. O dva dny později dorazili do Cognacu, který se stal místem formování čs. jednotek ve Francii. Do doby než tyto vznikly, byli všichni čs. dobrovolníci přiděleni do stavu zdejšího francouzského 33. pěšího pluku.

Gibišův transport

Druhý transport byl mnohem menší. Jeho velitelem byl jmenován kpt. Hynek Gibiš (bývalý velitel 3. čs. střeleckého pluku) a skládal se ze 133 původních důstojníků (také se zřekli hodností) a 337 poddůstojníků a vojínů. Také oni pocházeli od Čs. náhradního praporu, který se na počátku září přesunul z Bobrujsku do Žitomiru. Vzrůstající nepokoje a bolševická revoluce ale oddálila jejich odjezd, takže vyrazili až 25. listopadu 1917. Po devíti dnech se ale jejich vlak zastavil v Čerepovci, kde stál dalších 63 dní. Ve městě si je měla převzít francouzská mise, která zde však nebyla přítomna, takže se k nim nikdo nehlásil a všichni odmítali pomoc. Překvapivě až na sovětský pluk, který je ubytoval ve svých kasárnách. Ovšem zdá se, že z důvodu, aby čs. vojáky přetáhl na svou stranu. Čechoslováci ale trpěli nedostatkem jídla a zimního oblečení, takže když je našla zásilka od krajanů z USA, velmi to zvedlo morálku.

Transport pokračoval až 8. února 1918 a přes Petrozavodsk dorazil po murmanské dráze na poloostrov Kola, kde ve stejnojmenné obci strávil dalších 50 dní. Zásoby jim poskytla nedaleká francouzská mise, před jejímž náčelníkem proběhla i vojenská přehlídka. Teprve 21. března 1918 se nalodili na britskou loď Huntsend[2], se kterou jelo i mnoho uprchlíků, a vyrazili do Newcastlu. Odtud dobrovolci pokračovali vlakem do Southamptonu, kde nastoupili na loď Caesarea, která je převezla do Le Havru. Dne 3. dubna 1918 pak konečně dorazili do Cognacu. Přísun posil pro francouzské legie z Ruska tím byl ukončen, události po bolševické revoluci další transporty znemožnily.

text: Michal Rak

foto: VÚA-VHA Praha

[1] Plán se ukázal jako nerealistický, do Francie nakonec odcestovaly čtyři speciální pěší brigády, celkem asi 45 tis. mužů. Dvě brigády bojovaly na západní a dvě jako posila na soluňské frontě. Po únorové revoluci však vojáci odmítali bojovat, část se vrátila do Ruska a část skončila v Africe v zajateckých táborech.

[2] V roce 1920 s ní jel 34. transport z Vladivostoku.