Vladivostocká skupina

105. výročí vypuknutí bojů s bolševiky

Dne 3. března 1918 byl podepsán Brestlitevský mír mezi Centrálními mocnostmi a bolševiky. Ti se tak mimo jiné vzdali vlády nad Ukrajinou, čímž se do smrtelného nebezpečí dostali vojáci Československého armádního sboru. Ten totiž procházel reorganizací na ukrajinském území a zahájil proto odchod na ruské území. Po úspěšných ústupových bojích u Bachmače se to podařilo. Sbor se měl přesunout do Vladivostoku a odtud na frontu do Francie. Bolševici se ale také zavázali, že odzbrojí všechny zahraniční bojovníky na svém území. Tedy i Čechoslováky. Na to však zatím neměli dostatek sil, snažili se proto přepravu všelijak zpomalovat a legionáře odzbrojit. Střet tak byl nevyhnutelný.

Rozbuškou se stal 14. května 1918 tzv. čeljabinský incident, kdy skupina legionářů potrestala zajatce, který těžce zranil střelce 6. čs. střeleckého pluku, načež byli bolševiky uvězněni. Po neúspěšném vyjednávání legionáři své druhy osvobodili a této události použil lidový komisař vojenství a námořnictva L. D. Trocký jako záminky k zatčení politických představitelů Odbočky Československé národní rady v Moskvě a k vydání rozkazu násilím zadržet, odzbrojit a rozformovat čs. jednotky, dobrovolníky převzít do Rudé armády a z ostatních vytvořit pracovní oddíly.

V téže době se ale v Čeljabinsku konala předsjezdová porada zvolených zástupců a velitelů vlaků, která založila Prozatímní výkonný výbor, jenž převzal pravomoc nad vojskem od Odbočky ČsNR a bez ohledu na postoj sovětské vlády měl zajistit přesun „vlastním pořádkem do Vladivostoku„. Porada pověřila velením jednotek v evropské části Ruska por. Čečka, v pásmu od Čeljabinsku po Petropavlovsk pplk. Vojcechovského a na východ od Omsku kpt. Gajdu. V reakci na to Trocký 25. května nařídil zastřelit každého Čechoslováka, který bude přistižen na magistrále se zbraní v ruce. A již tento den na stanici Marianovka západně od Omsku zaútočily rudé gardy ze zálohy na dva vlaky 6. čs. střeleckého pluku. V Irkutsku byl 26. května zákeřně přepaden vlak 2. čs. dělostřelecké brigády a o den později došlo ve Zlatoustu k napadení vlaku s neozbrojeným štábem 1. čs. střeleckého pluku. Tyto události společně se zachyceným telegramem Trockého chápali legionáři jako faktické vyhlášení války ze strany bolševiků a okamžitě přešli do protiútoků.

Čs. sbor byl ale rozdělen do šesti navzájem izolovaných skupin (penzenské, čeljabinské, novonikolajevské, mariinské, nižněudinské a vladivostocké), z nichž pouze penzenskou skupinu tvořily dosud neodzbrojené čs. jednotky. Vojáci jednotlivých transportů se ale pokusům bolševiků o rozformování ubránili, obsadili železniční stanice, ve kterých stály jejich transporty, ozbrojili se v obsazených skladech a začali se probíjet ke spojení s ostatními skupinami.

Jako první, již 25. května, vydal rozkaz k vystoupení v centrální Sibiři kpt. Gajda. Jeho jednotky obsadily Mariinsk a Novonikolajevsk (dnešní Novosibirsk) a 1. června se spojily v jednu skupinu, která zahájila postup na západ i na východ. Bohužel vystoupení třetí, východněji operující skupiny bylo po obsazení Nižněudinska a Kansk-Jenisejska zastaveno zásahem dohodových důstojníků, kteří uzavřeli s bolševiky příměří, čímž došlo k podstatnému zdržení obsazení magistrály. Nejzápadněji rozložená penzenská skupina dobyla 29. května Penzu, 30. května Alexandrovský most přes Volhu a při postupu na východ svedla 4. června vítěznou bitvu u Lipjag, načež po čtyřech dnech po krátkém boji ovládla Samaru. Střední skupina pod velením pplk. Vojcechovského obsadila 27. května Čeljabinsk, 29. května Miass, 31. května Petropavlovsk a po pádu Omsku se na stanici Tatarskaja východně od Omsku 9. června spojila se skupinou plk. Gajdy, čímž bylo dosaženo prvního velkého úspěchu.

Spojené jednotky se rozdělily na tři části. Na západní čeljabinskou plk. Vojcechovského, postupující na západ vstříc penzenské skupině, ale i na sever na Jekatěrinburg a na jih na Trojick, aby si zabezpečila své boky; na severozápadní skupinu por. Syrového, postupující z Omsku na sever k Tjumeni, a na východní část kpt. Gajdy, která se po uplynutí příměří obsazením Krasnojarsku (20. června) konečně spojila se skupinou nižněudinskou a spolu s nově formovanými ruskými oddíly se připravovala k nástupu na Irkutsk.

Vladivostocká skupina a obsazení města

Nejvýchodnější skupina pod vedením náčelníka štábu čs. sboru generálporučíka Michaila K. Diterichse zatím zůstávala stranou. Mělo to několik důvodů. Vladivostoku, jako konečné stanice v Rusku, dosáhlo jen několik jednotek. První vlak s čs. vojáky tímto směrem vyjel po odzbrojení z Penzy 27. března. V čele měly jet útvary II. divize v tomto pořadí – 5. pluk, štáb divize, 8. pluk, 2. záložní pluk, 2. inženýrná rota, 2. dělostřelecká brigáda, 7. pluk a 6. pluk. Záhy však začaly průtahy ze strany bolševiků, přičemž ty největší se děly v Samaře, Omsku a Irkutsku. Za první dva týdny se tak podařilo vypravit jen 15 vlaků, přičemž bolševici vše odkazovali na technické potíže a problémy dráhy. Nabízeli také možnost, aby část vojska odcestovala směrem na sever a do Francie odplula přes Murmansk. To bylo odmítnuto a čs. emisarům se zatím dařilo všechny problémy řešit a transporty obnovovat. Do 20. dubna však z Penzy odjela jen polovina plánovaných ešalonů.

V čele jedoucí 5. pluk měl zatím štěstí, byť byly při různých zastávkách po legionářích nad rámec dohody požadovány další zbraně, které byly několikrát vydány, a odjezdy byly různě odkládány. Někdy museli legionáři čekat, až projedou vlaky s německými a rakouskými zajatci, kteří měli být propuštěni. Byla to další z podmínek brestlitevského míru. Tato setkání se samozřejmě neobešla bez incidentů, ale proti anabázím dalších jednotek se jednalo o cestu relativně rychlou a bezproblémovou.

Jako první do Vladivostoku dorazil kolem poledne 25. dubna I. prapor a do 28. dubna zde byl celý 5. pluk. Legionáři byli na nádraží srdečně vítáni zástupci místních českých krajanů a ubytovali se v kasárnách na Hnilém úhlu. Již následujícího dne byla zřízena funkce náčelníka čs. garnizónu ve Vladivostoku, kterou zpočátku zastával velitel 5. pluku kpt. Janů. Záhy ale dorazil gen. Diterichs a velení převzal. Zároveň sem přijeli i zástupci OČsNR Dr. Václav Girsa, Vladimír Hurban a Václav Houska, kteří vytvořili tzv. dálněvýchodní kolegium, tedy jakési politické ústředí.

Za cenu odevzdání většího množství zbraní, než bylo původně dohodnuto, dorazil do 10. května do Vladivostoku také celý 8. pluk. Legionáři se ubytovali v kasárnách na Čurkině, u zálivu Diomid, na Hnilém úhlu a IV. prapor, který byl složen z nováčků, v kasárnách na poloostrově Uliss, kde probíhal jejich intenzivní výcvik. Zbytek všech legionářů pro nedostatek zbraní vykonával pochodová cvičení a tělocvik a připravoval se k cestě do Francie. K 27. květnu bylo ve Vladivostocké námořní nemocnici zřízeno čs. oddělení se 150 lůžky, za které zodpovídal Dr. Bohumil Richter od 5. pluku. Dne 2. června byla uspořádána velká tělocvičná slavnost, která se setkala s velkým zájmem veřejnosti a vzbudila obdiv u spojenců, zejména Japonců.

Atmosféra ve Vladivostoku se v době příjezdu prvních čs. vojáků výrazně lišila od jiných velkých měst. V lednu 1918 zde sice převzali vládu bolševici, ale různé protibolševické politické frakce zde nadále fungovaly. Nacházelo se zde také větší množství movitějších Rusů a mnoho příslušníků jiných národností, zejména Číňani, Korejci, Mongolové a Japonci. K jejich ochraně se v dubnu ve městě vylodily oddíly japonské armády a v přístavu kotvilo několik válečných lodí států Dohody. V okolních oblastech pak operovaly různé protibolševické skupiny, zejména na Východočínské dráze, z nichž nejznámější jsou oddíly atamana Semjonova. Bolševici zde zatím neměli dostatek sil, aby vše získali pod svou kontrolu, takže zde panoval poněkud mírnější režim.

Zásadní změnu nepřineslo ani vypuknutí bojů legionářů s bolševiky na Transsibiřské magistrále. Pro velké vzdálenosti a odlehlost se informace do Vladivostoku dostávaly pomalu a útržkovitě. Velké vzrušení vyvolalo oznámení o přepadení legionářů v Irkutsku 26. května, velitel Východního čs. oddílu gen. Diterichs však vyzval ke klidu a trpělivosti. Čs. a místní bolševické síly dokonce uzavřely příměří a vysílaly společné hlídky na západ, které měly zjišťovat situaci, pomáhat s transportem a zmírňovat napětí. Mezitím však do Vladivostoku dorážely další ešalony, které přinášely další a další znepokojivé novinky. V 11.45 hod. 4. června přijel ešalon č. 16 od 2. čs. záložního pluku, který vezl jeho štáb a I. prapor, a ráno 9. června vlak 2. inženýrné roty.

Hned následujícího dne se na nádraží objevil vlak I. divisionu 2. čs. dělostřelecké brigády. Jeho příslušníci měli informace o krvavých bojích v Irkutsku, jak se říká, z „první ruky“, protože zde jednotka přišla o 14 padlých; 40 raněných byla nucena zanechat v tamních nemocnicích. Desítky lehce raněných, část z nich přivezl i dorazivší čs. sanitní vlak č. 3, však byly důkazem o proběhlém střetu. Do boje s bolševiky se zde dostal také 7. pluk, který dobyl Innokentěvské a chystal se k útoku na most a dále do města, když byl zástupci různých ruských frakcí a zejména francouzským a americkým konzulem donucen k jednání, odevzdání zbraní a odjezdu na východ. Do Vladivostoku nakonec dorazily roty č. 3, 4, 6, 9, 12 a telefonní, zákopní a bombometný oddíl, všechny bez většiny vybavení, dále zbrojírna a malé části kulometných oddílů, ze kterých byla nakonec sestavena 13. (kombinovaná) rota. Vše pod vedením podkapitána Hoblíka. Samozřejmě také oni popisovali irkutské události. Neklid mezi legionáři tak rostl.

Ještě 11. června dojel do Vladivostoku ešalon č. 17 s II. a III. praporem a telegrafní rotou 2. čs. záložního pluku, který se snažil původně zapojit do konfliktu kolem Irkutsku, byl ale radši bolševiky spěšně propuštěn k východu. Následující ešalon č. 18 se zbytkem pluku již zůstal v Nižně-Udinsku a zapojil se zde do bojů Gajdovy skupiny. Tím transporty do Vladivostoku ustaly. Naopak 14. června dorazil přes Čínu kurýr, který přinesl informace o situaci čs. vojska a hlavně o rozhodnutí čeljabinského sněmu. Čs. vedení ve Vladivostoku se však snažilo situaci řešit diplomaticky a gen. Diterichs dokonce omezil noční vycházky, aby nebyl zbytečně provokován místní sovět. Se zástupci tzv. Centrosibiře byla dokonce dohodnuta společná delegace, která 17. června vyrazila na západ s cílem dojednání příměří, obnovení přepravy do Vladivostoku, ukončení zdlouhavých kontrol, zakázat provokativní jednání rudoarmějců či dohodnout se sovětskou vládou propuštění čs. zástupců v Moskvě. Delegace se samozřejmě setkala s neúspěchem. Nejenže její sovětská část neměla mandát centrální sovětské vlády, sami bojující legionáři všechny body v době vítězného postupu odmítli a čs. části delegace naopak vyčetli její nečinnost na východě. K západní skupině delegace přibyla 25. června, to se však už i ve Vladivostoku věci pohnuly kupředu.

S dalšími dorazivšími čs. vojáky se totiž do města dostávaly nové a detailnější informace o dění na západě, o lstivých přepadech ešalonů a krvavých bojích. Legionáři se začali obávat o osudy bratrů v boji a začali volat po jejich co nejrychlejší podpoře. Stálé vyčkávání označovali za nedůstojný strach před bolševiky. Navíc rostl počet provokací čs. bolševiků, kterých bylo ve městě asi 200. Pod vedením bývalého legionáře Václava Mirovského utvořili vojenský oddíl, který se účastnil od 11. června bojů na severu (kde Mirovský záhy padl). Ti pomocí letáků vyzývali legionáře k přeběhnutí k čs. rudé gardě. Přibývalo ale také přímých provokací ruských bolševiků a velice se snížila bezpečnost ve městě, kde se často ozývala střelba. Nespokojenost mezi legionáři, v té době jich bylo ve Vladivostoku necelých 14 000, sílila.

Gen. Diterichs však důrazně trval na tom, aby se čs. vojáci nemíchali do vnitřních ruských záležitostí. Vyhlásil však, že pokud by proti legionářům byli vysláni němečtí a maďarští dobrovolníci „budu bezohledným k bandám těchto národností; ale nikdy nezasáhnu bezprozřetelně ke tvoření vlády v Rusku, používaje při tom Vaší pomoci.“ Dění ve městě však nemohl ignorovat a když se objevily informace, že bolševici potají vyprazdňují vojenské sklady, a materiál, včetně munice, odvážejí na frontu, musel začít jednat. Od 20. června byly ubikace čs. vojska stráženy čs. vojskem, v noci byly vysílány i čs. hlídky. Všechny skaldy v čs. rajonu byly hlídány společnými strážemi. Bylo však zřejmé, že bude potřeba rozsáhlejší akce. Diterichs proto začal vyjednávat se zástupci jednotlivých dohodových misí o jejich postoji k případnému vystoupení. Legionáře vyzíval k další trpělivosti, protože dohodoví zástupci museli vše probrat se svými vládami. V téže době však dorazili kurýři s dalšími informace o bojích a zejména o Trockého telegramu o odzbrojení legionářů a jejich uzavření do táborů. Také vladivostocký sovět stále více porušoval různé dohody, takže střet i zde byl již na spadnutí.

Rozkaz k obsazení města a odzbrojení bolševiků vydal gen. Diterichs odpoledne 28. června, zároveň o chystané akci uvědomil dohodové zástupce a posádky jejich válečných lodí. Během noci došlo k rychlému odzbrojení ruských hlídek u vojenských skladišť a obsazení strážních lodí. Ráno 29. června bylo po dohodě se spojenci vladivostockému sovětu odesláno ultimátum, aby byla do 30 minut odzbrojena bolševická posádka. Přišla však vyhýbavá odpověď, po které bylo zahájeno obsazení města. V tom se nacházelo asi 12 000 rudých námořníků, internacionalistů a ozbrojených přístavních dělníků. Legionářů bylo sice více, měli ale nedostatek zbraní. Nicméně jejich vystoupení bolševiky zcela překvapilo a mnoho cílů bylo obsazeno bez výstřelu. Při odzbrojování námořníků v kasárnách sibiřské flotily vyjely do zálivu čtyři ruské torpédové čluny a zaujaly bojovou formaci. Japonská bitevní loď Asahi, vlajkové plavidlo japonské 5. divize, jim však vyslala signál, po kterém se jí všechny čtyři vzdaly. Legionáři také zatkli téměř všechny členy místního sovětu, včetně předsedy Suchanova. Většina z nich ihned požádala o ochranu, protože se obávali msty místního obyvatelstva. To skutečně začalo vycházet do ulic a Čechoslováky oslavovat jako osvoboditele.

Mezitím se však ve štábu vladivostocké pevnosti opevnila část bolševické posádky, přičemž měla k dispozici i větší množství kulometů. O její vzetí se pokusila 1. a 2. rota 5. pluku, byla ale odražena. K místu byly proto odesílány posily a útok několikrát opakován. Teprve po silném ostřelování budovy se kolem 18. hodiny podařilo vniknout dovnitř, kde se nakonec kolem sta obránců vzdalo. Jednalo se hlavně o německé, maďarské a české bolševiky. Mezitím byl obsazen Egeršeld a v 18.30 hod. bylo město v čs. rukách. Následně byl ještě I. prapor 2. záložního pluku vyslán obsadit trať na stanici Okeánskou, kde také přerušil telegrafní a telefonní spojení do vnitrozemí. Zde se legionáři dozvěděli, že na stanici Ugolnaja se blíží silnější oddíl bolševiků s cílem odpálit zdejší tunely. Proto byl 1. července vyslán oddíl 40 mužů pod vedením por. Hejny k průzkumu a ten bez boje stanici také obsadil. Tím byl Vladivostok zajištěn proti případné intervenci z venčí. Celá operace proběhla s minimálními ztrátami na čs. straně. Kromě několika desítek různě těžce zraněných padl jen střelec 5. pluku Josef Novotný (* 30. 10. 1897, Lužnice). Jeho pohřeb 1. července se stal velkou manifestací s početnou účastí obyvatel i dohodových jednotek.

Boje o Nikolsk-Ussurijský

Ihned po obsazení města se začalo s přípravami na vyslání posil bojujícím jednotkám na západě. Nejprve ale bylo potřeba ovládnout trať k Bajkalu. Jako první cíl určil gen. Diterichs město Nikolsk-Ussurijský, který se nachází asi 110 km západně od Vladivostoku a kam se měly stáhnout početné bolševické síly. Jako předvoj byl vyslán 8. pluk (bez IV. praporu), který však měl k dispozici jen 500 moderních pušek a zbytek vojáků byl vyzbrojen starými jednorannými puškami. Legionáři také neměli žádné dělostřelectvo, cestou si ale vytvořili improvizovaný obrněný vlak vyzbrojený několika kulomety. Večer 2. července se Čechoslováci rozložili asi 10 km od svého cíle.

Zprávy se ukázaly pravdivými. Ve městě bylo na 3 200 mužů dobrovolnických oddílů, včetně řady Čechů, kteří měli k dispozici mnoho kulometů, 13 děl a dva obrněné vlaky a vykopané zákopy. Vědomi si své převahy, bolševici ráno 3. července na legionáři zaútočili, ti je však energickým protiútokem zahnali zpět, ale přes celodenní snahu neměli dostatek sil ke vzetí města. S tím měl pomoci 5. pluk, který do pole vyrazil 3. července, měl o něco více pušek, včetně japonských, trpěl zase nedostatkem munice. Společně s ním odjela na frontu i jedna baterie 2. dělostřelecké brigády. Ta byla vyzbrojena děly, která se podařilo sehnat po Vladivostoku. Baterie na sebe měla společně s 8. plukem poutat pozornost nepřítele, kdežto vybrané části 5. pluku měly obejít město ze severu a zaútočit na něj z druhé strany a tím hlavně zamezit ústupu bolševiků.

Příchod jednotek na bojiště se však děl pomalu a pohybu si povšimli též bolševici. Ti roztáhli své linie, čímž obchvat velmi zkomplikovali a dopoledne 4. července opět zaútočili na pozice 8. pluku. Pod velký tlak se dostal zejména I. prapor postupující podél trati a východní křídlo, tvořené zejména II. praporem, bylo napadeno útokem z boku. 8. rotě vedené por. Františkem Slunéčkem se ale nepozorovaně podařilo tyto útočníky obejít a bodákovým útokem do jejich týlu jim způsobili těžké ztráty. Mezi bolševiky vypukla panika a přeživší s sebou k útěku strhli i zbytek rudých sil. K tomu dopomohlo i to, že ve stejné době na bojiště dorazil II. prapor 5. pluku, který podpořil zle tísněný I. prapor 8. pluku, a ihned také energicky zaútočil. Boj byl velmi tvrdý, protože pro nedostatek pušek a střeliva byl veden zejména bodáky a granáty. Na bojišti mělo zůstat na 200 padlých a přes 400 zraněných rudoarmějců, 8. pluk ale utrpěl také těžké ztráty, 45 legionářů padlo (3 důstojníci) a 174 bylo zraněno. Velké pobouření vyvolalo mezi legionáři nalezení zohavených těl některých padlých, která vykazovaly stopy krutého mučení.

Obchvatná skupina I. praporu 5. pluku mezitím pokračovala v plnění původního plánu, terén byl však velmi náročný, takže teprve večer po více jak 40kilometrovém pochodu dorazila ke vsi Gluchovce, kde se utábořila. Večer také dorazila děla 2. dělostřelecké brigády a gen. Diterichs, který převzal velení nad operací. Ráno 5. července tak byl obnoven postup na město. Čs. děla umlčela své rudé protivníky a zahnala nepřátelský obrněný vlak. Zároveň se na bojišti objevil improvizovaný obrněný vlak 4. baterie, který byl vyzbrojen třemi velkými a čtyřmi malými námořními děly a podpořil útok na město. Ten postupoval bez většího odporu. Vyslané hlídky zjistili, že bolševici spěšně opouští město, přičemž zřejmě věděli o čs. obchvatné skupině. Ta však do bojů nezasáhla, takže většině rudých sil se podařilo Nikolsk-Ussurijský opustit, protože legionáři neměli prostředky k jejich zastavení. Bolševici navíc zničili železniční most před nádražím, čímž zamezili svému pronásledování. Obyvatelstvo města však legionáře opět vítalo jako osvoboditele. Pohřeb padlých 9. července byl opět provázen obrovskou účastí veřejnosti, těla, která nesla stopy mučení, byla odeslána do Vladivostoku k ohledání a zde pohřbena 10. července.

Obsazení města bylo strategicky velice důležité. Podařilo se zabezpečit trať Východočínské dráhy, tedy úsek Transsibiřské magistrály procházející čínským územím, ale pod ruskou správou. Uvolnila se tím cesta do Mandžuska a také zjednodušilo spojení se Zabajkalím, protože tato větev je kratší, než větev severní procházející Ruskem. V této oblasti navíc nadále operovali bolševici. Nicméně oblast mezi Vladivostokem a Nikolsk-Ussurijskem bylo potřeba zajistit, takže 7. července vyjely ve dvou ešalonech do pole i jednotky 7. pluku, vyzbrojené japonskými puškami, a zahájily zajišťování vybraných stanic a obcí v okolí dráhy. Stejnou činnost samozřejmě vykonávaly i ostatní čs. útvary, přičemž hlavní pozornost byla věnována trati směrem na Chabarovsk, kam se stáhla většina bolševiků. Ti za sebou ničili infrastrukturu, takže bylo potřeba mnoho stanic, mostů a tratí opravit.

Boje o Spasskoje a Kaul

Pro další postup byl jako přední voj vybrán 5. pluk. Ten se rozdělil do sedmi ešalonů. Prvním byl průzkumný improvizovaný obrněný vlak pod vedením por. Kydlíčka, následovaly vlaky jednotlivých praporů, štábu a lazaretní vlak pod velením prap. Grunda. Celkem 118 důstojníků a 4 092 vojáků se vydalo směrem k Chabarovsku již v noci na 8. července. K prvnímu střetu s bolševiky došlo 11. července u vesnice Prochory. Zde byl průzkumný vlak přivítán dělostřeleckou palbou. Ta byla však nepřesná a legionářům se nepřátelské dělo podařilo zničit. Nebyli totiž zaskočeni, protože hlídky pozice zaznamenaly a zároveň získaly informace o opevňujících se oddílech na návrších jižně od obce Spasskoje a stanice Jevgenivka. Tyto se později také potvrdily.

Boje o tato postavení vypukly ráno 12. července dělostřeleckým soubojem obrněného vlaku a bolševických baterií. Velitel pluku kpt. Janů chtěl zahájit útok, průzkumem ale bylo zjištěno, že nepřítel je velice početný a dobře vyzbrojený i zakopaný. Gen. Diterichs útok odvolal, čs. dělostřelci tak několikrát zahnali bolševický obrněný vlak a četa 11. roty odrazila silný útok na ves Voskrenskoje, přičemž padl jeden muž. Večer pak bolševici vyhodili most přes Santachezu, čímž bylo jasné, že se zde chtějí bránit. Gen. Diterichs proto začal připravovat plán útoku a do prostoru se začaly stahovat další čs. jednotky. Akce se tak kromě 5. pluku měly účastnit také dva prapory 7. pluku, dvě baterie 2. děl. brigády a obrněný vlak. Síly se měly rozdělit na dvě skupiny. První na sebe měla frontálním útokem vázat síly nepřítele, druhá, složená z I. a II. praporu 5. pluku, dvou kulometů a jízdní rozvědky, mu měla hlubokým obchvatem padnout do zad od stanice Chvalynce. Úder měl začít společně ráno 16. července.

Plán to byl poměrně náročný, a byť začal být okamžitě plněn, neschůdný terén, velké vzdálenosti a nedostatek vybavení, výstroje i výzbroje vše komplikovalo. Problémy měla zejména obchvatná skupina, která narazila na bažinatý a lesnatý terén a musela si najmout místní průvodce. Její pohyb tak byl zřejmě bolševiky zaznamenán, v jednom případě byla skupina dokonce průvodcem vyvedena nedaleko nepřátelského opevnění. Překvapení se tak nezdařilo a skupiny mezi sebou ztratily kontakt. Bolševici se dokonce pokusili vpadnout obchvatné skupině do týlu, byli však odraženi 12. rotou 5. pluku z hlavní skupiny, které se podařilo o něco postoupit, I. prapor 7. pluku začal bolševiky obcházet z východu. I obchvatné síly slavily určitý úspěch, protože jejich rozpad na menší skupiny znejistěl a zaměstnal bolševiky. Odpoledne již odpor nepřítele začal slábnout a po zapojení dvou praporů 8. pluku začali postavení spěšně opouštět. Do večera byly obě obce v čs. rukách. Byla sice získána velká kořist, včetně zbraní a zásob potravin, ale 5. pluk přišel o 30 mrtvých (padl i velitel II. praporu por. Oto Jachan), 10 nezvěstných a 24 raněných.

Muži 7. pluku se ihned vydali pronásledovat nepřátelé, který za sebou opět ničil infrastrukturu, směrem na Chabarovsk. Dne 25. července se u stanice Šmakovka podařilo ukořistit obrněný vlak, jehož osádka po prvních čs. ranách utekla, s řadou zbraní a 200 tisíci náboji. Následujícího dne bylo zjištěno, že se bolševici opevnili na linii zastávka Kaul – ves Tichonějevo. Po prvním náporu 7. pluku ustoupil na linii Donskaja-Ussuri-Lutovskoje – výšiny východně od stanice Ussuri. Bylo to dobře zvolené postavení s neschůdným terénem plným močálů. Síly nepřítele byly odhadnuty na 9 000 mužů, 500 jezdců, 26 děl a obrněný vlak. Byly sem proto dirigovány všechny dostupné čs. síly. Dne 26. července obsadil I. prapor 8. pluku Trojický monastýr, aby chránil pravé křídlo fronty u Kaulu. 1. rota 8. pluku byla 31. července vyslána jako předzvědný oddíl do týlu bolševiků, pro neschůdný terén ale neuspěla. Muži 5. pluku jistili týl, ale protože bolševici zvyšovali tlak, byl III. prapor vyslán jako posila do první linie. Od plánovaného útoku ale bylo opuštěno, protože přišel rozkaz k přesunu do Mandžuska. Večer 31. července tak byla zhruba 32 km dlouhá linie obsazena jen čtyřmi čs. prapory.

Nepřítel pravděpodobně dobře věděl o slabých čs. silách a ráno 1. srpna zaútočil. Vše zahájila silná dělostřelecká palba na ešalony 7. pluku, po které následoval postup obrněného vlaku doprovázeného pěchotou. V tu chvíli značně scházelo vlastní dělostřelectvo, které teprve zaujímalo pozice, protože jediné dělo v čs. obrněném vlaku bylo nepřítelem vyřazeno. Bolševici také objevili asi 5 km širokou mezeru mezi 7. plukem a II. praporem 5. pluku, do které okamžitě poslali své posily. Legionáři tak odpoledne museli začít ustupovat, navíc jim začalo docházet střelivo. Čs. síly se stáhly do stanice Šmakovka. 7. pluk ztratil 13 padlých, 44 nezvěstných a přes 50 raněných, 8. pluk přišel o 5 mrtvých a 3 nezvěstné, 5. pluk měl několik raněných. Bolševici za legionáři poslali menší skupinu, která však byla 3. srpna za cenu jednoho padlého a jednoho raněného zastavena I. praporem 5. pluku. Poté se bolševici stáhli.

Od 7. srpna začaly čs. jednotky na ussurijské frontě zaměňovat Britové, Francouzi a zejména Japonci, pro které se to stalo hlavním operační oblastí. Do bojů se zde také ve větší míře zapojili kozáci atamana Kalmykova. Legionáři pak zahájili přesun do Mandžuska, aby se i Vladivostocká skupina připojila k operacím hlavních čs. sil v okolí Irkutska a Čity. Ve Vladivostoku měla zůstat nemocnice, sběrná stanice, invalidovna, železniční oddíl a I. prapor 10. pluku. Tím skončila její role ve vystoupení proti bolševikům. Zapojila se sice se zpožděním, zejména pro komplikované postavení daleko od ostatních čs. útvarů, s nedostatkem informací a v chaotické politické situaci, svými operacemi však na sebe navázala počestné bolševické síly, které pak v rozhodujících chvílích nemohly být využity na jiných místech. Na konci srpna 1918 se síly gen. Diterichse spojily s jednotkami gen. Gajdy, čímž byla Čechoslováky ovládnuta celá Transsibiřská magistrála od Volhy po Tichý oceán.

text: br. Michal Rak
foto: Sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha