Vznik domácího vojska a dobrovolnické jednotky

Již během 28. října 1918 se vznikající československý stát snažil vybudovat co nejrychleji loajální armádu pro obranu své suverenity. Československé zahraniční vojsko v Rusku, Itálii a Francii, čítající desítky tisíc vycvičených vojáků, ne­bylo ještě zpět ve vlasti, a tak se Národní výbor musel spo­lehnout na improvizované oddíly. Mezi ně patřily především rychle sestavená vojenská jednotka, tzv. Národní stráž, set­níka Jaroslava Rošického, složená z českých vojáků rakous­ko-uherské armády, kteří se zrovna nacházeli doma a kte­ří se hlásili na Žofíně do služby, včetně námořní setniny pra­porčíka Kubáta, a jednotky sokolů, členů Čs. obce střelecké a dělnických tělovýchovných jednot. 

Tyto jednotky se také na několika místech střetly s ně­meckými a maďarskými oddíly c. k. armády, které se snažily vyhlášené samostatnosti zabránit nebo odmítaly vydat ně­které objekty strategické důležitosti do rukou Národního vý­boru. Ve většině případů se nakonec tyto jednotky českým vojákům rychle vzdaly.

Od 1. listopadu 1918 bylo v Praze ustaveno Vrchní veli­telství čs. branné moci. V jeho čele stanuli Dr. Josef Scheiner, starosta České obce sokolské, a generál Jan Diviš. Velitel­ství mělo dva hlavní úkoly – zajistit plně území Čech, Moravy a Slezska a následně zajistit území Slovenska. Proto vznik­la dvě Zemská vojenská velitelství – v Praze a v Brně. Největ­ší potíže byly s naprostým nedostatkem zásob jednotlivých součástí výstroje a výzbroje, neboť na našem území byla vel­ká část vojenských skladů rozkradena.

První jednotky domácího čs. vojska se formovaly z čes­kých a slovenských vojáků z rozpadající se rakousko-uherské armády. Především ty části pluků doplňované z Čech si udr­žely částečně či zcela svou strukturu a bojeschopnost, včet­ně výzbroje a výstroje. Celistvé pluky byly zachovány a české prapory vydělené z pluků s převahou Němců byly slučovány do kombinovaných pluků. V mnoha případech se české plu­ky, popřípadě jejich části, ihned po návratu z válečných front do vlasti zapojily do obrany hranic mladého státu. Navzdory tomu, že řada povolanců měla po prožitých útrapách z první světové války k vojenskému životu a dalšímu boji odpor, po­dařilo se do konce roku 1918 postavit v rámci nové čs. armá­dy 38 pěších praporů, 20 asistenčních rot, 7 dělostřeleckých baterií, 3 jezdecké eskadrony a další technické útvary.

Větší část jednotek domácího vojska byla postupně ode­sílána na Slovensko k obraně hranic s Maďarskem. Ačko­li byla kvalita jednotek různá, jednalo se zpravidla o disci­plinované a organizované jednotky s vojenskými zkušenost­mi z první světové války. Řada jednotek domácího vojska se v bojích zachovala velmi statečně a to i proti mnohonásobné přesile lépe vyzbrojeného nepřítele.

Vzhledem k nezbytnosti větší vojenské síly pro potřeby utvářejícího se státu bylo přikročeno — vedle výstavby pravi­delné armády — k organizaci dobrovolnických jednotek. Do nich se navzdory prožitým válečným hrůzám hlásili dobro­volníci již od počátku listopadu 1918. V Praze se muži hlási­li do 1. dobrovolnického pluku, v Brně do Moravského pluku a z dalších praporů a sokolských rot vznikl Český pluk, který byl po týdnu transformován v 2. dobrovolnický pluk. Vliv na disciplínu v rámci dobrovolnických pluků měla skutečnost, že více než třetinu jejich mužstva tvořili nováčci bez vojen­ského výcviku, který často doháněli až v boji.

V listopadu 1918 vnikly v Praze, Brně, Českých Budějo­vicích a Plzni celkem 4 pluky Stráže Svobody, složené čás­tečně ze členů dělnických tělovýchovných jednot, převážně však ze sokolů. Pluky vynikaly disciplínou, jejich příslušníci, hrdí na svou jednotku a status dobrovolníka, si dle sokolské tradice tykali a oslovovali se „bratře“. V listopadu též v Praze z městské gardy a ostrostřelců vznikly 2 národní miliční pluky.

Opět s převahou sokolů vznikla na jižní Moravě ze 7 pě­ších praporů Slovácká brigáda, později přetvořená na pluk, a v Uherském Hradišti byl samostatně ustaven Slovácký pra­por. V roce 1919 bylo po velké mobilizaci v rámci Čs. obce sokolské postaveno dalších 5 sokolských strážních prapo­rů. Z dobrovolníků slovenské národnosti byl postaven prapor Garda slovenskej slobody, později rovněž rozšířený na pluk. V červnu utvořili Slováci během bojů v Ružomberku Jánoší­kovy útočné družiny, v Modré vznikla Dobrovolnická družina Slováků, v Turčianském Sv. Martině Sbor turčianských dob­rovolníkov a v Tisovci Tisovskí dobrovolníci. Řada z těchto jednotek se významně zapojila do bojů o územní celistvost Československa.

 

text: br. Jiří Filip

foto: Archiv ČsOL, VÚA-VHA Praha