100 let československé branné moci a počátky 4. pěší divize v letech 1920-1921

„Dnem 1. ledna 1920 stanete se všichni jedním tělem, ovládaný týž duchem. Pluky zahraničního vojska francouzského, italského i ruského stávajíc se ve smyslu své slavné tradice základem nových pluků, doplněných oddíly vojska domácího, dávají jim své jméno, své osvědčené velitele, své slávou pokryté prapory. Tam, kde nebudou nové pluky spojovány z vojska zahraničního a domácího, přeneste, vojáci, do našich nových pluků ty nejlepší složky své vojenské minulosti, posílíte v nich nového ducha republikánského…“ (armádní rozkaz ministra národní obrany Václava Klofáče) 

Po definitivní porážce maďarských vojsk, pádu nacionálního bolševismu a obsazení Budapešti rumunskými a dohodovými jednotkami opadlo politické i vojenské napětí na jižní hranici Slovenska. Československé vrchní velení na tyto události reagovalo postupným uvolněním mimořádných válečných opatřeních. Zahájil se tak nejenom přechod armády do mírového stavu, ale také mimořádně potřebný proces unifikace čs. branné moci, tedy splynutí domácího a zahraničního vojska v jednotný celek.

Československá armáda byla ve svých počátcích značně různorodý organismus, nejednotná nejenom výstrojí, výzbrojí, ale i ideově a organizačně. Existovala řada skupin, v nichž se projevovala řevnivost, svoji úlohu hrály i nekompaktní dobrovolnické útvary. Unifikace se tak netýkala pouze sjednocení organizačního a ideového rozdílu mezi domácím a legionářským vojskem. Jasným cílem bylo komplexní reformou dospět k jednotné armádě, jednotící státní ideji, s kompaktním důstojnickým sborem. To vše se shodnými stejnokroji, výzbrojí, legislativou, dokumentací, předpisy apod.

Základy moderní armády jsou spojeny především s organizačním oddělením hlavního štábu a plukovníkem Rudolfem Kalhousem. Jedním ze základních kamenů nové organizace pak byl branný zákon, přijatý v roce 1920, který dělil čs. brannou moc (jak se následovně vojsko nazývalo) na aktivní armádu, I. a II. zálohu. Zákon stanovil brannou povinnosti pro všechny československé státní občany a stanovil prezenční službu v délce (fakticky) dvou let. Aktivní armáda (budovaná na kádrovém principu) byla souhrn osob, zvířectva a materiálního vybavení, zajišťující účelnou obranu země v míru. Zároveň byla základem k vytvoření válečné armády. Organizačně se členila na vyšší jednotky, vojenská tělesa, vojenské úřady a ústavy. Vyššími jednotkami byly divize a brigády, jejich velitelství pak byla společně se zemskými vojenskými velitelstvími (podřízenými ústřednímu orgánu – Ministerstvu národní obrany) vyššími velitelstvími.

4. pěší divize

Československá republika byla rozdělena na čtyři zemské vojenské obvody. V obvodu Zemského vojenského velitelství pro Čechy bylo na počátku roku 1920 zřízeno pět divizních velitelství, mezi nimi i velitelství 4. pěší divize v Hradci Králové, ustanovené na základech velitelství 1. divize (původně vzniklé v roce 1919 v Užhorodě). Velitelství divize bylo umístěno v budově čp. 32 na Velkém náměstí (budova bývalé Jezuitské koleje, nyní Nové Adalbertinum). Nová organizace s sebou přinesla zánik dočasných vyšších velitelství, mimo jiné Vojenského inspektorátu v Hradci Králové a jemu podřízených Okrskových velitelství v Trutnově a Vysokém Mýtě.

Již od vzniku 4. pěší divize se v jejím svazku nacházela 7. pěší brigáda (velitelství v Josefově, posléze v Hradci Králové) a 8. pěší brigáda (velitelství ve Vysokém Mýtě). Do svazku každé pěší brigády spadala dvě vojsková tělesa – pěší pluky (čís. 4 a čís. 22 u 7. pěší brigády, čís. 21 a čís. 30 u 8. pěší brigády). Pěší pluky sestávaly z velitelství s pomocnou rotou, z technické roty, třech polních praporů a náhradního praporu. Přímo podřízeno velitelství divize bylo další vojskové těleso – hraničářský prapor (čís. 2) s velitelstvím, hraničářskou technickou rotou, čtyřmi hraničářskými rotami a náhradní rotou.

V létě roku 1920 byla uskutečněna mírová organizace dělostřelectva: u velitelství divize bylo zřízeno velitelství dělostřelectva a jemu byly podřízeny vzniklé dělostřelecké útvary. Už v roce 1921 bylo ale velitelství dělostřelectva reorganizováno na velitelství 4. polní dělostřelecké brigády (s velitelstvím taktéž v Hradci Králové). Do svazku dělostřelecké brigády spadala tři tělesa: jeden lehký dělostřelecký pluk (čís. 4), jeden hrubý dělostřelecký pluk (čís. 104) a jeden horský dělostřelecký oddíl (čís. 254).

Prvním velitelem 4. pěší divize byl francouzský důstojník ve službách čs. branné moci, generál V. hodnostní třídy Armand-Charles Philippe. Po něm v čele divize stanuli čs. důstojníci, vzešlí z bývalé rakousko-uherské branné moci nebo z čs. zahraničního vojska (legií): generálové Karel Böttner (1921-1923), Jan Votruba (1923-1924), Antonín Mikuláš Číla (1924-1925) a od roku 1925 až do konce roku 1932 generál Ludvík Krejčí, budoucí náčelník hlavního štábu čs. branné moci.

Přibližme si nyní ve stručnosti tři vojenská tělesa, působící v severovýchodních Čechách a zajišťující obranu krkonošského horského pásma. Tělesa vznikala postupně na základě výnosu Ministerstva národní obrany čj. 5.700/org. z konce roku 1919 (o splynutí zahraničního a domácího vojska) vlastními prováděcími výnosy v průběhu roku 1920.

Čs. pěší pluk čís. 22

Vznikl v srpnu roku 1920 na základech 22. čs. střeleckého pluku (čs. legie ve Francii) a Pěšího pluku č. 74 (domácího vojska). Velitelství pluku s pomocnou rotou a plukovní hudbou, technická rota (sestávající ze dvou zákopnických čet a spojovací čety), III. polní prapor a náhradní prapor byly umístěny v Jičíně. V Jičíně byl umístěn i II. polní prapor, ale až od roku 1921, po návratu z Podkarpatské Rusi. Zbývající I. polní prapor byl nakrátko posádkou v Hostinném, poté byl dislokován mimo Krkonoše (v Josefově). Každý polní prapor sestával ze čtyřech polních rot, kde čtvrtá rota byla kulometná. Jako pokračovatel legionářské tradice obdržel pluk prapor bývalého 22. čs. střeleckého pluku a čestný název „Argonský“.

Čs. hraničářský prapor čís. 2

Na základech Praporu polních myslivců č. 2 byl v lednu 1920 ustanoven Čs. hraničářský prapor čís. 2. Dislokace tohoto nového tělesa určeného pro službu v pohraničí byla určena následovně: Velitelství praporu, hraničářská technická rota (sestávající ze zákopnické čety, spojovací čety a čety děl) a náhradní rota Trutnov, 1. a 3. hraničářská rota (3. rota cyklistická) Broumov, 2. hraničářská rota Vrchlabí (od roku 1921) a 4. hraničářská rota (kulometná) Josefov. I hraničáři v Trutnově přijali legionářské tradice. Dekretem prezidenta republiky T. G. Masaryka ze dne 16. května 1932 přijal Hraničářský prapor 2 čestné přízvisko „Roty Nazdar“.

Čs. horský dělostřelecký oddíl čís. 254

Na základech Horského dělostřeleckého oddílu č. 202 vznikl v červnu roku 1920 Čs. horský dělostřelecký oddíl čís. 254. Velitelství oddílu se spojovací četou, náhradní baterie a 3. baterie byly umístěny v Trutnově, 2. baterie v Poříčí, 1. baterie se v té době nacházela v Košicích, později v Sečovcích na Slovensku. Po svém návratu do Čech byla 1. baterie v září 1920 dočasně dislokována v Úpici. V roce 1921 byla 1. baterie odeslána do Českého Krumlova k Čs. horskému dělostřeleckému oddílu čís. 255. Původní 3. baterie v Trutnově byla přečíslována na 1. baterii.

Na podzim roku 1920 nastoupili první nováčci k výkonu prezenční služby. Tím byla udělána pomyslná tečka za náročným procesem unifikace.

Prvním velkým milníkem pro příslušníky 4. pěší divize byl říjen 1921. Dne 24. října 1921 byla vyhlášena mobilizace čs. branné moci (první mobilizační den byl stanoven na 27. říjen 1921). Československá republika tak reagovala na pokus Karla I. o restaurování habsburské monarchie na uherském trůně. Do činné vojenské služby byli povoláni příslušníci pěchoty, dělostřelectva, jezdectva a letectva v záloze ročníků 1895 a mladší. Příslušníci zbylých druhů zbraní a služeb pak mobilizovali od ročníku 1890 (specialisté i starší). Mimořádná opatření postihla čs. brannou moc v počátečním stádiu její organizace, což se projevilo zejména zjevnými materiálními nedostatky. Zemská vojenská velitelství v Bratislavě a Užhorodě dostala 25. října 1921 rozkaz provést „plán H“, tedy zaujetí obrany hranice s Maďarskem. Útvary v Čechách, tedy i ty podřízené velitelství 4. pěší divize, neopustily své mobilizační stanice. Pokus Karla I. přišel vniveč, dne 10. listopadu 1921 tak mohla být zahájena postupná demobilizace a následovalo období několikaletého budování armády v míru.

text: br. Jiří Kratochvíl, br. Tomáš Pilvousek

foto: VÚA-VHA Praha, Archiv Jednoty ČsOL v Mladé Boleslavy