80 let od vypuknutí Varšavského povstání

„Chcieliśmy być wolni i wolność sobie zawdzięczać.“ („Chtěli jsme být svobodní a za svobodu vděčit jen sobě.“)

To jsou slova Jan Stanislawa Jankowského, představitele Polského podzemního státu v letech německé okupace, která vítají návštěvníky Muzea Varšavského povstání (Muzeum Powstania Warszawskiego). Právě dnes, 1. srpna v 17:00, uplyne 80 let od tzv. hodiny W, kdy protiněmecké povstání ve Varšavě začalo.

Polské domácí odbojové hnutí vytvořilo nejen podzemní armádu, ale celý podzemní stát s vlastními ministerstvy, soudy i školami. Vše bylo připravováno na celonárodní povstání proti okupantům, které mělo propuknout ve vhodnou chvíli. Polský podzemní stát byl loajální k exilové polské vládě v Londýně a soupeřil s polskými komunisty, kteří byli naopak podporováni Sovětským svazem. Nejsilnější ozbrojenou silou byla Zemská armáda o síle až 380 000 odbojářů. Mezi nimi byli bývalí vojáci polské armády, především důstojníci, ale také studenti a představitelé inteligence, harceři a parašutisté vyslaní ve spolupráci s britským zpravodajskými službami (tzv. cichociemni). Od začátku roku 1944 prováděly ozbrojené síly polského prodemokratického odboje akci Bouře, jejímž cílem bylo povstat proti německým okupantům a současně vytvořit opozici vůči snahám o bolševizaci země s přicházející sovětskou Rudou armádou. V pozdější fázi se měla akce uskutečnit také v polském hlavním městě, ke kterému se v létě 1944 pomalu přiblížily jednotky 1. běloruského frontu. Povstání mělo demonstrovat přítomnost legální polské vlády ještě před sovětskou snahou o dosazení vlastní vlády komunistů.

Vrchní velitel Zemské armády generál Tadeusz „Bór“ Komorowski byl 31. července 1944 netrpělivostí odhodlaných bojovníků i dalšími okolnostmi nucen k vyvolání povstání bez důkladného plánu. To mělo začít až v pět hodin odpoledne 1. srpna 1944, čímž povstalci přišli o drahocenný čas a moment překvapení, neboť německé síly již byly zaktivizovány. Zpočátku bylo povstalců asi 45 000, ale ani ne polovina z nich měla k dispozici zbraně. Ostatní museli čekat na kořist a obsazení německých skladů. I když se živelně přidávali další obyvatelé města i posily z venkova, materiální nedostatky byly i přes několik leteckých dodávek západními spojenci velké. Naproti tomu mohli Němci nasadit dobře vybavené jednotky dislokované ve městě a jeho okolí a využívat posil z blízké východní fronty. Do potlačování povstání se zapojili i vojáci Zbraní SS, včetně trestanců z oddílu Dirlewanger.

První a tedy nejdůležitější den povstání nepřinesl kýžený výsledek. Neúplné povstalecké oddíly útočily na připravené Němce, na mnoha místech byly pokusy o obsazení strategických bodů pro vysoké ztráty odvolány, nepodařilo se obsadit žádné letiště ani plochu pro zásobování, a na roztříštěném povstaleckém území Poláci postupně přecházeli do defenzívy. Iniciativa přešla na improvizaci velitelů povstaleckých úseků a úderných skupin. Velkou měrou se do povstání zapojily také ženy a děti, ať jako zdravotnice a spojky, tak i jako bojovníci.

Od noci na 5. srpna 1944 převzala iniciativu německá strana. Při potlačování varšavského povstání si Němci zvláště brutálně a to bez ohledu na to, zda se jim dostali do rukou povstalci nebo civilní obyvatelstvo. Z nařízení říšského vůdce SS Heinricha Himmlera bylo město cíleně ničeno nálety, dělostřelectvem i plamenomety. Množící se zprávy o německých zločinech páchaných na Varšavanech jen podnítilo odhodlání povstalců k ještě houževnatějšímu odporu. Boje se ze zničených ulic přenesly i do podzemních kanálů.

Před začátkem povstání se odhadovalo, že je třeba vydržet nejdéle deset dní, než se do města probojují vojáci Rudé armády. Ta však zůstala stát na východním břehu Visly. Na druhou stranu řeky se až v polovině září probilo jen pět praporů 1. polské armády pod velením generála Zygmunta Berlinga, která na východní frontě bojovala po boku rudoarmějců. Nasadili velké úsilí, aby svým krajanům pomohli, ale všech 1 500 polských vojáků padlo nebo bylo zajato.

Statečná obrana varšavských povstalců se udržela 63 dní. Dne 2. října 1944 bylo vyhlášeno příměří a o den později podepsal generál Komorowski kapitulaci s podmínkou, že povstalci budou pod ochranou Ženevské úmluvy jako váleční zajatci. Z celkové síly asi 50 000 povstalců jich 15 000 zemřelo, 5 000 bylo raněno a 20 000 bylo zajato. Ztráty civilního obyvatelstva během německého běsnění nejsou přesně vyčísleny, pohybují se okolo 120 až 200 tisíci obětí. Také německá armáda však utrpěla značné ztráty – asi 17 000 zabitých a 9 000 raněných vojáků, kteří v rozhodnou chvíli chyběli na východní frontě, což následně značně pomohlo Sovětům v dalším postupu na západ. Vybití polské inteligence a elity prodemokratických sil před koncem války hrálo Sovětskému svazu do karet. Stalinovi to pak umožnilo dosadit loutkovou vládu a začlenit Polsko do komunistického bloku. I přes hrdinskost a obětování varšavských povstalců, mezi nimiž byli i českoslovenští dobrovolníci, se tak cíle povstání naplnit nepodařilo.

text: br. Petr Tolar