Češi v mírové misi UNPROFOR 1992–1995

Rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie přerostl počátkem 90. let minulého století v občanskou válku. Rada bezpečnosti OSN proto ustanovila misi UNPROFOR (United Nations Protection Force) s cílem nastolit mír mezi znepřátelenými stranami. Česká a Slovenská federativní republika se do řešení konfliktu aktivně zapojila a na jaře 1992 vyslala vojenský kontingent o síle praporu. Armáda tím vstoupila do nové éry, získala neocenitelné zkušenosti s dlouhodobým nasazením jednotek v zahraničí a čeští vojáci si vydobyli vysoké renomé a respekt. V mírových a pozorovatelských misích OSN, NATO, EU, OBSE a ZEU bylo v bývalé Jugoslávii nasazeno několik tisíc českých vojáků. V Kosovu a Bosně a Hercegovině slouží dodnes. 

Občasná válka v Jugoslávii

Politická i bezpečnostní situace v Jugoslávii se počátkem devadesátých let minulého století dramaticky změnila. Dlouhodobé ekonomické problémy a nárůst nacionalismu vyústil v rozpad Jugoslávie. V roce 1991 vyhlásily nezávislost Chorvatsko, Slovinsko a Makedonie. V roce 1992 je následovala Bosna a Hercegovina a v dalších letech Černá hora (2006) a Kosovo (2008). Již tak nestabilní situace přerostla v občanskou válku, která se stala největším ozbrojeným konfliktem v Evropě od konce druhé světové války. Rada bezpečnosti OSN přijala 27. listopadu 1991 rezoluci č. 721 a ustanovila mírové síly UNPROFOR.

Modré barety

OSN začala urychleně formovat mírové síly, do kterých přispívaly jednotlivé členské státy. O vyslání československého kontingentu rozhodla vláda České a Slovenské federativní republiky 16. ledna 1992. Jednotka v síle praporu pod velením podplukovníka Karla Blahny měla ve své struktuře tři roty a pět set vojáků. V roce 1994 byl prapor rozšířen o mechanizovanou, průzkumnou a ženijní rotu, protitankovou četu a polní chirurgickou nemocnici a počet vojáků vzrostl téměř na tisíc, všichni byli dobrovolníci. Téměř tři čtvrtiny vojáků tvořili vojáci v záloze. Velení a štáb byl složen především z vojáků z povolání.

Armáda neměla téměř žádné zkušenosti se zahraničními misemi. Přípravu jednotky organizovalo Výcvikové středisko mírových sil OSN v Českém Krumlově. Důraz kladli především na průzkumnou, zdravotní, ženijní, střeleckou a psychologickou přípravu. Probíhala intenzivní výuka angličtiny a vojáci byli seznamováni s kulturními, společenskými a náboženskými poměry v bývalé Jugoslávii.

Velení mise nám přidělilo prostor odpovědnosti v oblasti Plitvických jezer na území tehdejší Republiky srbská Krajina v dnešním Chorvatsku. Rozloha činila 1 918 km² s 90 km hranice oddělující znesvářené strany. Obyvatelstvo tvořili z 90 procent Srbové, zbylých deset procent Chorvaté a další etnika. Prapor byl začleněn do struktury sektoru Jih (velitelství v Kninu) spolu s prapory z Francie a Keni a později z Kanady a Jordánska.

Hlavní síly praporu se i s vojenskou technikou přesunuly do Chorvatska železničním transportem v počátkem dubna 1992. Techniku navagónovali na nádrží Velešín a přes Rakousko a Slovinsko zamířili do Karlovace. Odtud následoval přesun po vlastní ose přímo do prostoru nasazení.

Ve válečné zóně

Vojáci přejížděli z chorvatské strany do srbské Krajiny. Okolo sebe viděli čerstvé stopy války – zbořené nebo vypálené domy a kostely, zničená auta, místní bojovníky a vojenskou techniku. Do toho se občas ozývala střelba z ručních zbraní a děl. Ve tvářích místních lidí se zračily válečné útrapy a nejistota budoucnosti. Vojáci si naplno uvědomovali, že pro nás populární Jugoslávie už vlastně neexistuje. Rychle pocítili, že se nachází ve válečné zóně.

Československý prapor měl za úkol zaujmout prostor odpovědnosti do 18. dubna 1992. Velitelství, logistika a druhá rota byly dislokovány v kempu Borje nedaleko Korenice (dříve Titova Korenica). První rota sídlila v obci Jezerce a třetí rota v Udbině. Hlavními úkoly byly urychleně vybudovat kontrolně propouštěcí (Check Point) a pozorovací stanoviště (Tango), patrolovat a monitorovat v prostoru nasazení, chránit obyvatele chorvatské obce Podlapač, doprovod konvojů s humanitární pomocí nebo konvojů s uprchlíky, monitorovat uložení zbraní znepřátelených stran a dohlížet nad distribucí humanitární pomoci.

Začátky nebyly jednoduché. Jednotlivé základny, kontrolní a propouštěcí místa a pozorovací stanoviště si vojáci museli vlastnoručně vybudovat. Většina z nich vznikla na „zelené louce“. Naši velikou výhodou bylo, že jsme národ kutilů. S terénními úpravami nám pomáhali Francouzi, kteří měli ženijní techniku a bohaté zkušenosti s budování opevněných stanovišť.

Místní obyvatelstvo nebylo modrým baretům příliš nakloněno. Získání jejich důvěry si vyžadovalo velké úsilí. Využívali jsme jazykovou a kulturní příbuznost se srbským i chorvatským etnikem. Místní toho často zneužívali a vyžadovali po nás protežování svého etnika před ostatními. Znepřátelená vojska i místní představitelé v podstatě ignorovali jednotky OSN. K tomu přispíval slabý mandát, protože UNPROFOR nebyl misí k vynucení míru. Zbraně se mohly použít pouze k „nutné obraně“.

Češi akceschopní i ve vyhrocených situacích

Během bojů mezi chorvatskou a srbskou stranou se měnila fronta a s ní spojená zóna separace, která oddělovala znepřátelené strany. Říkalo se jí „Pink zóna“, podle růžové barvy, kterou byla zakreslena na vojenských mapách. Jak se měnila fronta, měnily se také jednotlivá Tanga a Check Pointy. Některé se opustily a jiné bylo nutné vybudovat na nových prostorech. V průběhu mise vznikly další české základny – Bjelopolje, Klapavica, Podlapač, Dabar, Babin Potok.

Velení mise UNPROFOR oceňovalo schopnost československého a po rozdělení republiky i českého praporu udržet si akceschopnost i ve velmi vyhrocených situacích. To se projevilo například při záchraně francouzských vojáků nebo při ochraně místního obyvatelstva.

Jmenování generála Rostislava Kotila velitelem sektoru Jih bylo oceněním vysokého kreditu českých vojáků v misi. Na velitelství v Kninu velel od dubna 1994 do července 1995.

Válka si vybírá oběti na životech

Plnění úkolů mise UNPROFOR si bohužel vyžádalo oběti i na naší straně. Padli podporučík in memoriam Václav Martínek († 13. 1. 1994), podplukovník Josef Skyba († 31. 5. 1994), četař Petr Hos († 21. 3. 1995), kapitán Jozef Palov († 25. 3. 1995). Další vojáci utrpěli vážná zranění.

Chorvatská strana odmítla podpořit prodloužení mandátu mise UNPROFOR po 31. březnu 1995, a proto OSN vytvořila novou misi s názvem UNCRO (United Nations Confidence Restoration Operation in Croatia). V dubnu 1995 se český prapor přesunul do sestavy UNCRO, kde působil až do ledna 1996.

I přes slabý mandát mise UNPROFOR se našim vojákům podařilo splnit všechny úkoly operačního nasazení se ctí a zachránit mnoho místních obyvatel. Vysláním praporu modrých baretů bylo ve své době největším nasazením našich vojáků v zahraničí po druhé světové válce. Získali neocenitelné zkušenosti, které v budoucnu využívali v dalších misí na Balkáně a později i na asijském a africkém kontinentu.

Velitelé československého a českého praporu v misi UNROFOR

velitel praporu	doba nasazení	poznámka
pplk. Karel Blahna	3/1992 – 4/1993	1. a 2. rotace
plk. Vladimír Braun	4/1993 – 4/1994	Armáda ČR
plk. Vojtěch Seidl	3/1994 – 3/1995

 

text: br. Jindřich Plescher

foto: VHÚ Praha