Nasazení Čechoslováků v operaci Pouštní bouře
Ultimátum Rady bezpečnosti OSN v polovině ledna 1991 vypršelo a přítomnost spojenců v Perském zálivu vstoupila do své horké fáze. Ve tři hodiny ráno 17. ledna vyslali americké bombardéry F-117A Nighthawk laserem naváděné bomby na telekomunikační centrum v hlavním města Iráku. Z válečných lodí, nacházejících se v zálivu a v Černém moři, byly na Bagdád krátce na to odpáleny střely s plochou dráhou letu – Tomahawky. Během prvních 20 hodin akce, kterou byla zahájena operace Pouštní bouře, podniklo na 750 letadel celkem 1 300 útoků a americké vojenské systémy vystřelily 106 raket.
Společné vojenské síly byly představovány celkem 580 000 muži z 28 států, kteří podléhali americkému velení v čele s generálem Normanem Schwarzkopfem. Strategické bombardování, jež proběhlo v prvních hodinách útoku, se ukázalo jako velmi účinné. Irácké letectvo za jediný den prakticky přestalo existovat, páteřní pozemní komunikace byly zcela vyřazeny a Husajnovy elitní Republikánské gardy pozemního vojska utrpěly značné ztráty.
Přesto se již druhý den ukázalo, že Irák je navzdory škodám schopen účinné odpovědi prostřednictvím raket Scud. Záměrným ostřelováním Izraele se pokusil jej zatáhnout do konfliktu, ale Izrael, který se spoléhal na americké rakety Patriot, spěšně rozmístěné na svém území, odmítl, že by se útoky nechal vyprovokovat. Poté, co raketové útoky Iráku proti Izraeli, ale také Saudské Arábii pokračovaly, zaměřilo se americké velení na vyhledávání a likvidaci mobilních iráckých odpalovacích zařízení.
Československý protichemický prapor v tuto dobu již vykonával nepřetržitý radiační a chemický průzkum, přičemž se jeho chemikům podařilo v prvních dnech postupu za saúdskoarabskými vojáky 4. a 20. brigády několikrát naměřit nízké koncentrace otravných chemických látek. Tak např. dne 19. ledna po poledni hlásil plk. Ján Valo, že na předním okraji došlo v 8 hod. SEČ k iráckému chemickému útoku. V prostoru československých jednotek bylo naměřeno zamoření 0,002 gramu yperitu na metr krychlový. Naše jednotka naměřila přítomnost otravných chemických látek také po útocích iráckých raket. Bylo proto třeba očekávat, že může dojít jak k zamoření terénu, tak techniky a materiálu. Především však k ohrožení osob.
Druhý den operace Pouštní bouře postihla československý prapor tragická událost. Dne 18. ledna 1991 se nešťastnou náhodou po skončení bojového poplachu ve stanu fatálně postřelil dvacetiletý četař Petr Šimonka a zranění podlehl.
Mezi velitelstvím a jednotlivými částmi praporu probíhala účinná komunikace díky funkčnímu systému spojení, díky němuž mohli především velitelé protichemických jednotek působících v prostoru zabezpečení 4. a 20. saúdskoarabské brigády, jež se blížily ke kuvajtské hranici, informovat velitele praporu o postupu a prováděné činnosti. Takto probíhající rádiové relace byly zaznamenávány a plk. Valo pravidelně informoval jak náčelníka správy zahraničních vztahů Generálního štábu ČSA, tak přímo náčelníka GŠ ČSA o průběhu plnění úkolů. Generální štáb vyžadoval informace rovněž o celkové situaci v základním táboře, o indikaci použití chemických zbraní či o způsob postupu.
Dalším zlomovým okamžikem byl rozkaz od velitele severní oblasti v Saúdské Arábii, který dne 18. ledna obdržel velitel čs. protichemického praporu, a který požadoval zabezpečit 4. a 20. saúdskoarabskou brigádu protichemickými částmi při postupu saúdskoarabským územím na území Kuvajtu, neboť budou jako první vytlačovat irácké vojsko. Ve večerních hodinách byl tak plk. Valo nucen spolu se Správou zahraničních vztahů GŠ ČSA řešit otázku, zda dohoda mezi ČSFR a Královstvím Saúdské Arábie umožňuje čs. protichemickému praporu působit mimo území Saúdské Arábie. Výsledkem komunikace byla zprávu o rozhodnutí čs. ministra obrany Luboše Dobrovského, kterou plk. Valo obdržel dne 19. ledna v 21.15 SAT. V případě nevyhnutelnosti měli Čechoslováci zabezpečit postup předsunutých protichemických částí spolu se saúdskoarabskými brigádami. Jednalo se o zcela klíčové rozhodnutí, které předznamenalo výslednou roli čs. jednotky při osvobozování Kuvajtu. Dne 19. ledna v 16.10 hod. již náčelník Správy zahraničních vztahů GŠ ČSA obdržel informaci, že 2. protichemický oddíl ve 4. brigádě zaujal nové postavení vzdálené o 50 km severovýchodně od původního prostoru a že 1. oddíl se právě přesouval, zatímco překonal prostor zamořený nízkou koncentrací organofosfátu a nacházel se již mimo zamoření.
Dne 20. ledna se 1. oddíl nacházel 120 km severovýchodně od Hafar Al Batin, 2. oddíl byl od prvního vzdálen 10 km západně. Pro oba oddíly to představovalo zhruba 25km vzdálenost od kuvajtských hranic. Velitel plk. Valo se rozhodl oba oddíly posílit týlovým, technickým a strážním zajištěním. Stejně tak posílil o pohyblivou skupinu základní tábor v Hafar Al Batin, aby byla schopna oddíly zásobovat dle potřeby. Velitelem 1. chemického oddílu čítajícího 33 mužů byl pplk. Polívka, 2. oddílu s 34 osobami velel kpt. Horák. Základní tábor v Hafar Al Batin čítal sedmnáctičlenný zdravotnický punkt, výše uvedené pohyblivé zabezpečení mělo 18 osob, základní zabezpečovací skupina 39 osob. Třetímu oddílu s 22 muži velel mjr. Pechočiak. K výčtu je pak třeba přičíst velitele plk. Vala a jeho zástupce.
Velitel plk. Ján Valo byl nucen reálně hodnotit situaci a přijímat rychlá rozhodnutí, neboť s přibývajícími dny hrozilo čím dál tím větší nebezpečí silného protiútoku Iráku, který se snažil o soustřeďování otřesených sil. O tom svědčili i docházející zpravodajské informace z okupovaného Kuvajtu. Dne 31. ledna se již útok šesti iráckých divizí s 300–400 tanky očekával každou hodinu. Irácký útok nakonec skutečně začal dne 1. února 1991 v dopoledních hodinách. Vzhledem k hrozbě chemického útoku přijaly čs. oddíly příslušná opatření. Dne 5. února byl čs. protichemický prapor doplněn o 37 vojáků, rovněž byla doplněna výstroj, výzbroj, potraviny a zdravotní materiál. Z různých důvodů se zároveň vrátilo do vlasti sedm vojáků. Prapor tak čítal 198 vojáků. Pod velením pplk. Jána Kurucze byl v této souvislosti vytvořen 4. protichemický oddíl, který byl zařazel do sestavy prvosledové 20. saúdskoarabské mechanizované brigády.
Další ultimátum, které ze strany USA obdržel Irák a opět požadoval odsun vojsk z Kuvajtu, vypršelo 23. února 1991. O 2. hod. SEČ dne 24. února zahájili spojenci pozemní operaci, při které velmi brzo překročili kuvajtské hranice a odpoledne obsadili Kuwait City a pronikli až 50 km do vnitrozemí Iráku. Jako první vstoupili na území Kuvajtu dne 26. února 1991 příslušníci 4. protichemického oddílu následovaní třetím oddílem. Českoslovenští chemici pátrali po přítomnosti chemických zbraní a zneškodňovali chemickou munici, kterou v kasárnách kuvajtské armády zanechali Iráčané. V Kuwait City čs. vojáci zabezpečovali budovu československého velvyslanectví. Budovu vyčistili od zbytků munice, obnovili dodávky energie a vody.
Tři dny po zahájení pozemní operace se irácké síly stáhly z území Kuvajtu a oznámil OSN své rozhodnutí přijmout jeho požadavky. Ve 3 hod. SEČ dne 28. února 1991 bylo vyhlášeno zastavení palby. Pozemní operace spojeneckých vojsk byla ukončena. Rada bezpečnosti OSN schválila 2. března rezoluci stanovující podmínky příměří. Iráku nařizovala ukončit všechny vojenské operace, zrušit anexi Kuvajtu, předat veškeré informace týkající se uskladnění biologických a chemických zbraní, propustit zajatce a převzít odpovědnost za oběti a materiální škody způsobené během okupace Kuvajtu.
Spojenci porazili milionovou iráckou armádu, které padlo takřka 100 000 vojáků, 65 000 bylo zraněno a více než 50 000 zajato. Zároveň přišel Irák o 3 000 tanků a stejný počet obrněných vozidel a více než 2 000 dělostřeleckých kompletů. Ztráty spojenců činily 234 padlých, zraněných a nezvěstných bylo v řádu desítek.
Českoslovenští vojáci se na vítězství široké mezinárodní koalice podíleli jako důležitý kvalitativní prvek v rámci zabezpečení prvosledových jednotek. Zahájili tak novou éru, ve které zodpovědně plní nástupnické armády České a Slovenské republiky své v role v rámci současného mezinárodního uspořádání ve světě, a které mimo jiné vedlo ke vstupu obou bratrských zemí do Severoatlantické aliance.
text: br. Jiří Filip
foto: VHÚ Praha
