Podplukovník MUDr. Ludvík Klega (1888-1933)
Svůj život zasvětil pomoci druhým. Léčil Srby a Černohorce v Balkánských válkách, jako šéflékař úderného praporu československých legií na Rusi zachraňoval bratry raněné v krutých bojích s bolševiky. Na rodném Ostravsku pak dopomohl svou usilovnou organizační prací ke zlepšení veřejného zdraví i rozvoji českého spolkového života.
Ludvík Klega pocházel ze sedlácké rodiny z Hrabůvky, obci na dohled komínů průmyslových Vítkovic. Ještě jako chlapce jej zrádná nemoc připravila o otce a tři sourozence, což určilo jeho životní cestu, jejíž náplní se stala pomoc trpícím. Již během gymnaziálních studií v Moravské Ostravě a posléze i na lékařské fakultě v Praze se Klega usiloval o sociálně-zdravotní a národní povznesení rodného kraje. Prodchnut sokolskými ideály a vlastenectvím, přihlásil se roku 1912 do lékařské mise na pomoc balkánským Slovanům v boji s tureckou nadvládou. Působil v Bělehradě a později také v černohorském Cetinje. Tím si vysloužil nedocenitelné zkušenosti, ale také pozornost rakouských policejních úřadů, které mu angažmá na straně Srbů neodpustily.
Když den po Klegových promocích padly v Sarajevu osudné rány, jež zanedlouho zažehly oheň světové války, musel s nálepkou politické nespolehlivosti mašírovat na bojiště jako prostý pěšák „…při své rotě s puškou, teletem a 140 patronami, jak předpis kázal.“ Brzy zakusil coby příslušník sanitní patroly frontové boje i vyčerpávající pochody během ústupů před útočící ruskou armádou. Teprve po intervencích rodiny byl Klega ustanoven vojenským lékařem a na jaře roku 1915 tak mohl při přehlídce pluku pohovořit s arcivévodou Karlem, který se živě zajímal o jeho pobyt na Balkáně.
Klega musel na Karla udělat dojem, protože nedlouho poté byl nečekaně povýšen a vyznamenán. Následník trůnu neměl ani tušení, že Klega tou dobou pomáhal fingováním zranění českým vojákům sběhnout k nepříteli. Sám se Rusy nechal zajmout na úpatí Karpat nedlouho poté. S dalšími zajatými lékaři pak bylo poslán na práci do čeljabinské nemocnice, kde opět pomáhal svým krajanům, jak jen mohl. V létě 1916 ho jeden ze zajatců požádal o falešnou diagnózu, aby nebyl poslán na Sibiř – tím zajatcem nebyl nikdo jiný než Rudolf Medek. Klegovi zaimponovala Medkova „…politická vyspělost, jeho světový rozhled, bystrý úsudek, revoluční založení. Poslouchali jsme ho vždy se zájmem, když vykládal o jediné cestě, která vede k osvobozené vlasti: Všichni čeští zajatci jít na frontu, rvát se jako lvi a rozbít Rakousko.„
Povzbuzen mladým básníkem, podal si i Klega přihlášku do revolučního vojska, ke kterému byl však povolán až po bitvě u Zborova. Zprvu sloužil u 5. čs. střeleckého pluku. Po zhlédnutí údernického výcviku ale požádal o přeložení k 1. údernému praporu, elitní jednotce postavené z fyzicky a morálně nejzdatnějších dobrovolců. V březnu 1918 již ošetřoval během přesunu po železnici první raněné z bojů u Bachmače. Ve vagónu, jenž sloužil jako ošetřovna, následně ukrýval zbraně, jejichž odevzdáním podmiňovali bolševici další cestu na východ. Legionáři se nakonec rozhodli pokračovat „vlastním pořádkem“ a Klega tak následoval úderníky do bojů podél magistrály, o tunely krugobajkalské dráhy, vylodění v nepřátelském týlu na březích Bajkalu i krvavé řeže při postupu na Nižnij Tagil.
Klegovy lékařské i organizační schopnosti posléze našly uplatnění při budování sborové zdravotní služby sestavováním sanitních vlaků nebo zakládáním kamenných nemocnic. Naposledy sloužil u evakuačního úřadu ve Vladivostoku. Ten sám opustil až v létě roku 1920 na palubě parníku Huntsend. Srdce jej táhlo do rodného kraje, opustil proto slibnou vojenskou kariéru a otevřel si ordinaci ve Vítkovicích, kde platil za vyhledávaného odborníka a propagátora moderních medicínských metod. Mimo to se s neobyčejnou vervou pustil do organizování legionářského hnutí i spolkového života na Ostravsku – stal se činovníkem župy i předsedou vítkovické jednoty ČsOL, starostoval místnímu sokolstvu i moravsko-ostravské odbočce Svazu čs. důstojníků. Jeho činorodá práce byla náhle ukončena v lednu 1933, kdy na následky prochladnutí po jedné z nečetných cest za svými pacienty zemřel. Posledního rozloučení s vojenskými poctami se tehdy zúčastnily tisíce lidí ze širokého okolí. Klegovy ostatky byly nejprve uloženy v rodinné hrobce v Hrabůvce a po jejím zrušení v nedaleké Hrabové, kde spočívají dodnes.
text a foto: br. Martin Lokaj
